V roce se třinácti úplňky

Přepsáno v lednu 2020. Film "V roce se třinácti úplňky" je tortura psychoanalýzy s poetickým vyznáním a v extravagantním afektu exhibicionisty. Frankfurtská balada se prodírá zjizvenou krajinou vnitřního světa, identifikuje příčiny i následky, malý poutník vyprahlou cestou umdlévá žízní a v samotném centru podstaty je silným zemětřesením smeten až k hladovějícímu jazyku tekutých písků. A právě v tu chvíli přestává platit všeobecná platnost života. Rainer Werner Fassbinder se pomocí předvědomí pokouší, i za pomoci mírného násilí, pátrat v bolestech nevědomí, a nejosobnější pocit viny s masochistickým zadostiučiněním vyžaduje své výstražné potrestání. A protože je to Fassbinder, nesmí scházet ani společenská a politická provokace. Hlavním prostředkem poezie psychoanalytického uvědomování podstaty lidského bytí je Elvira Weishaupt, ale dříve Erwin (pozoruhodný Volker Spengler), transsexuál v úzkosti osamělosti a niterné prázdnoty. Proti své vůli, avšak též z vlastního rozhodnutí je ostrakizován z bezpečných jistot života, svět se znenadání převrátil naruby a každičká částečka nekonečného vesmíru plní odlišné funkce hodnot a potřeb. Osamělost se stává nesnesitelně pálivou tíží. Hlavní ženskou postavou je Zora (příjemná Ingrid Caven), bezelstně zvědavá animírka. Je přitahována magickou silou osudového zvratu života a soucit se pere s vlastní potřebou a touhou. Důležitou postavou je Anton Saitz (zajímavý Gottfried John), mocný to kapitalistický obchodník. Společná minulost je již téměř zapomenutou a tak vzdálenou vzpomínkou, že na ni nelze navázat. Provokativní útok na fungování společnosti je tu nejhalasnější. Výraznou postavou je Irene Weishaupt (příjemná Elisabeth Trissenaar), Erwinova manželka v kamarádském odloučení. Manželství je více pouhou neosobní vzpomínkou, než cílem a nutkavou potřebou. Výraznější postavou je Gudrun (sympatická Lilo Pempeit), stará řádová sestra sirotčince. Je klíčem k pochopení deformace vnitřního světa, a ani bůh není laskavým dobrodincem. K výraznějším postavám patří také J. Smolik (příjemný Günther Kaufmann), spolehlivý osobní ochránce a řidič mocného Antona. Povinnosti jsou preferovány i v době zármutku tragédie. Z dalších rolí: již téměř dospělá dcera Erwina a Irene na počátku vlastního života Marie-Ann Weishaupt (Eva Mattes), spisovatel a novinář s nejasným pocitem viny Burghard Hauser (Gerhard Zwerenz), jeho životní partnerka Sybille (Isolde Barth), Elviru opouštějící partner Christoph Hacker (Karl Scheydt), z reality odtržený muž s podivným snem (Walter Bockmayer), filozofující sebevrah (Bob Dorsay), či zatrpklý bývalý Antonův zaměstnanec (Peter Kollek). Film "V roce se třinácti úplňky" má extravagantně dráždivou formu niterné úzkosti, přesto má poezie stále výraznou převahu nad gestem manýru. Disharmonie nitra cíleně využívá nekonformní výrazové prostředky a nestydí se za svůj pláč bolesti před veřejností. Zazní zde čeština, jatka jsou romantickým vyznáním. Pozoruhodný niterný prožitek! (25.11.2009)

Fassbinder se nejen tímto filmem jeví jako průkopník mapující situaci sexuálních menšin. A nejen jich, ale odcizení vůbec. ä také možností a limitů toho, co i nejsilnější člověk dokáže snést. Mezních situací v našich životech je vždy víc než jen ta jedna jediná. Ale jen jedna je ta, která je oním pomyslným jazýčkem na vahách. Mechanismus osobnostní destrukce, vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, je tu zachycen téměř laboratorně a současně položen do tehdy zvlášť palčivých německých kontextů. Je těžké říci, jakým dojmem působí pohled na zpackaný život transsexuální bezradné ženy, která je současně otcem rodiny i poloviční "námezdnou ženou" nejvíce se děsící prázdnoty a otupělosti, do které se postupně propadá svou stupňující se osamělostí. Chorobopis je perfektní, anamnéza dokonalá. Terapie zato chybí přímo křiklavě. A deprese, která z toho všeho pramení, je cítit i dnes. Je to hořká, trpká dokonalost. (23.02.2012)

Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle. (03.04.2007)

Tento film je nekompromisně experimetnální a brutální. Dokud se Fassbinderovi daří udržovat dějovou linii ve smysluplné rovině, tak vše funguje, ale v závěru se smysl vytrácí a zůstává jen neochvějná vůle tvořit nevídané. Jako by se ze snímku postupně vytrácel smysl pro uměřenost. Ale film rozhodně obsahuje několik nezapomenutelných scén. Například když Elvíra vypráví historii svého vztahu, která je obrazově doprovázen porážením krav. Nebo dlouhá scéna ve která hraje prim televize. V ní se střídá záběr sexuálních hrátek Evlíry a jejího expřítele, pak scény z nějakého filmu, jež nápadně připomínají konec jejího vztahu, reportáž o Pinochetovi a komentář samotného režiséra. Od této scény se ale všechen smysl jako by rozpije do nezřetelna. Scéna kdy muži napodobují scény z muzikálu už mi přijde tak trošku moc. Škoda, že režisér neudržel svůj chtíč po rozbíjení tradic trochu na uzdě. Přesto se jedná o nezapomanutelný zážitek a to také díky hercům a jejich absolutnímu nasazení, a také díky kameře a střihu. (18.05.2009)

Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl. (19.01.2013)