Nikam zvlášt

Koprodukční snímek Nikam zvlášť sleduje velmi niterný příběh o silném citovém poutu mezi otcem a synem, přičemž nijak zásadně netlačí na pilu a emočně nevydírá. Tvůrcům se povedlo skvěle vybrat ústřední dvojici. Charismatický James Norton a dosud neznámý dětský herec Daniel Lamont jsou oba ve svých rolích natolik přesvědčiví, že člověk nabývá dojmu, jako by k sobě opravdu patřili. Když jsem si film pustila, vůbec jsem netušila, o čem pojednává, takže jsem až s postupujícím dějem zjišťovala, kam vše směřuje. Celé vyprávění pak bylo pro mě o to působivější. K samotnému rozuzlení bych ráda podotkla, že kdybych se někdy ocitla v nelehké životní situaci jako John, tak bych se rozhodla asi úplně stejně. (85%) (14.06.2023)

„Co byste chtěl, aby se o vás váš syn v budoucnu dozvěděl? Aby si to pamatoval? Co byste chtěl, aby vaše nová rodina…?“ - „Jsem myč oken.“ A John, dělá vše proto, aby synovi zajistil co nejlepší možnou budoucnost…Pasolini mě zaujal už Zátiším, které mě emocionálně sejmulo. A podobně jako v o 7 let starším snímku tvůrce režíruje velmi úsporně, ale věcně. Znovu mnohdy nechává promlouvat pohledy postav místo jejich slov. A v tom tkví jeho síla, je málomluvný, ale přitom tolik říkající. Niterný, citlivě natočený, ovšem navzdory tématu nesklouzává k citovému vydírání. Johnovi ubývá sil, času, ale to nejtěžší ho teprve čeká. Jenže jak synovi vysvětlit, že ho matka navždy opustila a vy brzo zemřete, když vám na narozeninový dort podává svíčku symbolizující další rok života, který však už nepřijde? Koho si John vybere z možných zájemců je sice divákovi už nějakou dobu jasné, ale myslím, že u většiny publika proběhne tichý souhlas. Zátiší sice řadím o stupínek výš, ale to Nikam zvlášť nijak nedegraduje a pěkné 4* má u mě jisté. (26.12.2021)

Bratia Dardenneovci alebo Ken Loach by na vec išli inak a nakrútili by sociálnu drámu kritizujúcu neschopnosť úradov pri snahe o adopciu, alebo niečo podobné, a bezpochyby by to urobili kvalitne. Umberto Pasolini je ale trochu odlišný režisér a scenárista a snaží sa od sociálnych tém spätých so systémom upriamiť pozornosť viac na vzťahy, ktoré by sa vzhľadom na situáciu vyvíjali v podstate všade a kedykoľvek rovnako. Michael je jeden z najroztomilejších synčekov filmového plátna a o Johnovi to isté platí v úlohe otca. Je podobný a zároveň odlišný od hrdinu Zátišia a aj porovnávanie s týmto výborným Pasoliniho filmom ponúka potešenie zo síce smutného, ale inak melancholického feel good diela. (15.04.2024)

Trochu mě zarazil titulek, že je film inspirován skutečnou událostí. To si jako scenáristé nedokáží vymyslet ani takovýto příběh? Severoirský otec bez perspektivy a na předčasném konci života je v podání Jamese Nortona k politování, ale ještě důležitější byl casting jeho filmového synka. Protože když tahle dvojice spolu funguje, tak funguje i zbytek filmu. Možná jen hudba podle mne občas zbytečně tlačila na pilu. (24.09.2021)

(Do)jemný, přitom čirý a čistý film, jednoduchý co do tématu, o to však obtížnější co do zpracování. Nabízí se tu sice určité srovnání se Svěrákovým Koljou, ale dotoho bych se nechtěl pouštět a kazit tím iluze jiné části publika. Sarkastikova recenze (zvláště její druhá polovina) je příhodná k převzetí - a tak jsem z toho vycouval, aniž bych co řekl. Zdá se mi totiž, že zde není mnoho co říct - nothing special. Sigmund Freud řekl (nevím kde a proto parafráze), že v našem nevědomí není idea vlastní smrti obsažena. Proto se k vlastním dětem nechováme jako John. A když už máme na kahánku, tak už je většinou pozdě. Děti jsou už dospělé a na svou ani naši smrt nemyslí, stejně jako my kdysi. (06.02.2022)