Ztracená milenka

Truffautova ZTRACENÁ MILENKA (nepřesný překlad jednoho z anglických názvů filmu, „The Vanishing Fianceé“) patří k méně známým Mistrovým filmům. Nezaslouženě: sice nepatří ani k vrcholům – za ty považuju ty filmy, které naplno využily a propojily radostnou i úzkostnou stránku Truffautovy osobnosti –, ale rozhodně si nezaslouží dlít ve stínu jeho (až moc) laskavých, „humanistických“ filmů typu KAPESNÉHO. ZTRACENÁ MILENKA patří k Truffautovým temným filmům, aniž by ho limitovala u nich jindy patrná monotónnost tónu a předurčenost zápletky – je natolik osobní [všudypřítomné téma smrti, etika vztahu vůči blízkým mrtvým, dilema důstojného uctívání mrtvých versus zapomenutí a zahájení života a lásek od nuly], není žánrovou variací („duchařským příběhem“), čili je hůře předvídatelný a ponořený do kontrastních emocí. Z filmu je rovněž patrný Truffautův pozdní úzkostný výraz: jak předtím v jakémsi rozhovoru tvůrce řekl, film je jenom bílé plátno a proto (jako příklad) v barevném filmu neukazoval modrou oblohu. Truffaut upřednostňuje rychlé vyprávění na úkor citového rozehrávání scén, dialogy často netrénovaných herců (včetně jeho samého v hlavní roli) jsou spíše deklamovanými polemikami, úzkostně nakládá se vším, co by mohlo být označeno za krásné (melancholické sněžení zredukované do pár sekund) nebo významné (neokázalé odrazy zrcadel, plaché nakládání s velkými detaily), na emoce spíše odkazuje, než aby je melodramaticky evokoval – exaltovanost vyhrazuje pouze chvílím, v nichž hrdina realizuje své niterné ideály (kaple se svíčkami na uctění jeho mrtvých), zatímco emoce jako láska nebo hněv zůstávají nenaplněné, resp. naznačené. Velmi osobní a proto velmi silný film – soudím, že Truffauta musel „bolet“. (05.02.2008)

Čím si zrovna prechádza postava Juliena Davennea, tomu podobne akurát čelím i ja osobne, a tak sa viem tým pádom do neho vcítiť, čo práve prežíva, a tak sa na tomto mieste, miesi realita s fikciou, čo tiež podtrhuje a zdôrazňuje i mimoriadne náročné spracovanie, ktoré François Truffaut stíha koordinovať hneď dvojnásobnými možnými smermi, a to konkrétne pred i za kamerou, ale ešte si film zaštítil scenáristicky aj produkčne. Totižto si zvolil dosť smutný, až melancholický štýl rozprávania, obalený do pochmúrno-depresívneho hávu, a tak teda dopredu všetkých divákov varujem, aby rozumne uvážili, či sa vôbec púšťať do pozerania takto ťažkého filmu, ktorý by vám mohol spôsobiť nejakú, prípadnú ujmu na zdraví...? Pokiaľ sa trebárs nachádzate v rovnakom rozpoložení, ako i protagonista Julien, tak to predsa skúste, i keď určite nebudete so všetkým súhlasiť, čo tento novinár praktizuje, no v opačnom prípade, by som to ostatným ("asi") neodporúčal, keďže by to tak nevedeli vnímať, ako sa na danú tému patrí...? Áno, film pojednáva o smrti, ktorou je mimochodom táto postava nadmieru posadnutá, až vytláča všetko ostatné, čo k životu následne prislúcha, kedy by som mu pravdepodobne, ako momentálne žijúci poradil, a zároveň ho i povzbudil, že treba ísť nejako ďalej, no zase na druhej strane ale netuším, či by ma chcel akokoľvek počúvať ? Zoznámenie sa so sympatickou Cecíliou Mandelovou, by mu vskutku mohlo vniesť viacej svetla do jeho terajšieho psychického stavu, čiže by sa nakoniec mohol spamätať ? Recenzent ponúka viacero otáznikov, kedy by sa mohlo zdať, že vďaka renovácii kaplnky, by som mohol nájsť vytúženú odpoveď. Totiž až v poslednej minúte, sa o tom rozhodne, t.j. vydržať do konca sa oplatí ? (19.08.2022)

Stále jsou naši mrtví s námi... a nikdy vlastně nejsme sami... především, pokud je nenecháváme odejít. Kde je ta hranice mezi dobrým a nedobrým zapomínáním? Kde se bere schopnost opustit a odpustit? Je až s podivem, jak se člověk může bavit nad takovými vážnými otázkami a snahou na ně odpovědět. Ale v tom je právě umění života ve vážné lehkosti... (29.03.2009)

Truffaut miluje život. Točí krásné filmy. I o smrti. Je sice naivní, ale není slizký. Je úzkostný a úzkostlivě přesný, a téměř stejnou měrou vkusný a citlivý. Je to snad symptomem slabosti, malosti či uměleckého tápání? Troufám si tvrdit, že nikoliv (a je zcela irelevantní, zda spolu stoprocentně souzníme, nebo ne). 3,5* (14.09.2014)

Zelený pokoj, jedna z podob člověka při nadvládě Thanata a vytěsnění Érota, předkládá extravagantní uchopení pojmu věrná láska. Tato krajnější poloha si drží i své pevné morální zásady. Zelený pokoj je přípravou na smrt a smíření se s ní. Zelený pokoj je existencionální romantismus a samotnému existencionalismu se vzdaluje. Zelený pokoj je posedlost vlastní bolestí. Hlavní postavou thanatské ódy je novinář Julien Davenne (sám režisér François Truffaut), velmi obratný pisatel nekrologů. Smrt a věrnost obklopují celou jeho intimitu vnitřní i vnější. Systém zásad je ochranným valem, kterým obrnil svůj navždy raněný vnitřní svět. Strach odmítl nová citová pouta a vrhl se na pietní vzpomínku. V souvislosti se zkázonosnou silou světové války dostává obsese intimním Thanatem svůj pochopitelný význam. Hlavní ženskou postavou je Cecilia Mandel (velmi zajímavá Nathalie Baye), pracovnice aukční síně. Transcendentní prožitek je spojuje, význam a rozsah piety naopak rozděluje. Život, či smrt, láska, či truchlení? Z dalších rolí: vlídný šéfredaktor a Julienův nadřízený Bernard Humbert (Jean Dasté), Julienův hluchoněmý chráněnec Georges (Patrick Maléon), Julienova laskavá hospodyně paní Rambaud (Jeanne Lobre), zásadovým Julienem zavržený nejlepší kamarád Paul Massigny (Serge Rousseau), překvapený biskupův tajemník (Antoine Vitez), či Julienova manželka Julie (Laurence Ragon). Zelený pokoj nečeká na rozhodnutí. Zelený pokoj je přípravou na smrt. Zelený pokoj je filozofickou rozpravou. Zelený pokoj je strach před další bolestí. Život, smrt, čemu a v jaké formě dát přednost? (28.04.2018)