Jules a Jim

Přepsáno v dubnu 2018. S Truffautem jsem ztratil svou nevinnost, byl mou prvou opojnou láskou. Jules a Jim je filmovou adaptaci literární předlohy v truffautovsky estetické poetice, stylizace se stala hrou a každý obraz má vícenásobnou výpověď. Jules a Jim je osudová žena, po které bez ustání prahneme a zároveň nás rozervává na kusy. Hodí se zde Seifertova slova: "::: kdo mé naději však zabrání? Ani strach, že přijde zklamání! Abych, nekles pod tvá kolena! Nejkrásnější bývá šílená!" Fascinace přitažlivostí může být zhoubná. Kultivovaná zdvořilost a neochota přijmout běh událostí ke stavu nejsoucnosti skrývají masochistické uspokojení. Možnost nepříjemné zdlouhavosti je zažehnána věcností, vše se upíná k atmosféře. S láskou a stylovou elegancí se pečuje o okamžiky, které se vnořují do pocitů a interní nálady. Kontrasty oblažují v harmonii a sounáležitosti. Světová válka je předělem, nastalý chaos a zmar natrvalo poznamenávají duše. Láska je bolestí, bolest je láskou. A osudový milostný trojúhelník roztáčí svá protisměrná kolesa, třou se o sebe navzájem, drtí si lopatky, snaží se odpoutat k vysvobození, ale nezvyklá hluchota tlukoucího srdce nedává na vybranou. Láska až do úplného konce. Hlavním motivem esteticky podmanivého opusu je Catherine (šarmantní Jeanne Moreau), žena uprostřed čistého mužského přátelství a živočišného temperamentu. Bezprostřednost chování uchvacuje svou podmaňující vznešeností. A pouhé samotné přiblížení přináší omamné stavy a nevysychající touhu. Nebezpečné to rozdmýchání vášní! Rakouskou stranou příběhu je Jules (pozoruhodný Oskar Werner), citlivý a milující muž a oddaný přítel. Láska je motorem, spřízněnost cílem. Bolest není na překážku, kultivovanost je metodou. Francouzskou stranou příběhu je Jim (zajímavý Henri Serre), sebevědomější, živočišnější i osamělejší část života. Přátelství je na prvním místě, byť se věrnost přizpůsobuje motivaci touhy a provokuje bigotnost. Výraznější postavou je Gilberte (zajímavá Vanna Urbino), Jimova věrně čekající duše bez nároků i smutkem nejistoty a naděje. Z dalších rolí: lehkomyslně bezelstná a nezastavitelná Thérèse (zajímavá Marie Dubois), nepravidelně vstupující sochař a společný přítel trojlístku Albert (Serge Rezvani), Julesova malá dcera a jeho důvod k životu Sabine (Sabine Haudepin), či doprovod vypravěče (hlas Michel Subor). Jules a Jim je pro mne stylovou romantickou baladou, její způsob provedení konejší mou rozpolcenou duši. Stylově rozkošné pochutnání. (19.04.2009)

S obsahom som mal problém (fungovanie v milostnom trojuholníku, stupňujúce sa vrtochy promiskuitnej ženskej hrdinky), ale formálne brilantné: nápaditá a pestrá hudobná zložka, hravá réžia (použitie dobových záberov, veľmi ladné strihy a premyslené /aj vertikálne/ ťahy kamery, výškové zábery s dôrazom na impresionizmus, lyrizmus). Na pomery francúzskej novej vlny rozhodne nejde o žiadnu „nudu“, tempo je strhujúce; miestami až príliš, niektoré momenty divák nemôže naplno precítiť. (07.04.2023)

Film to byl skvělý, jen jsem měl problém s tou přílišnou literárností, přišlo mi to jako taková pěkná ilustrace ke knize. Když už nemluví postavy (což je celkem vyjímečně) tak převezme slovo voiceover, který je někdy nezbytný, ale spousta se toho dala odvyprávět filmovou řečí. Je vidět že Truffaut miloval předlohu (o jejíž kvalitách nepochybuji) a snažil ze z ní toho do filmu nacpat co nejvíce. Jinak ale postavy jsou skvělé, stejně jako jejich herečtí představitelé (vyniká především Jeanne Moreau). Příběh je nadmíru originální a dokonce se skvělým nečekaným koncem (když o tom tak přemýšlím tak to jinak opravdu ukončit nešlo). (01.04.2008)

Truffautův příběh o jednom velkém přátelství a podivném trojúhelníku až za hrob. Jeho způsob narace se mi zamluval, na druhou stranu film o určité momenty ochuzuje. I tak vcelku příjemná hodina a tři čtvrtě. Zajímavost: Když Jim poprvé navštíví Julesův domov v Rakousku, Catherine mu ukazuje obraz Julese obléknutého jako Mozarta. Oskar Werner, který hrál Julese, ztvárnil předtím Mozarta ve filmu. (22.08.2009)

Zajímalo by mě, komu došlo, že film sám vlastně prapůvodně vychází z Goethovy klasiky Spřízněni volbou. To, co z ní však zůstalo, kam byla zasazena a jak vážně interpretována, je samo o sobě zajímavým problémem. Tragika, která se změní ve všední, avšak rozhodně ne nudnou odlehčenost, a navíc ten životný vypravěčský komentář (doslova "opsáno" z Henri-Pierre Rochého). (29.04.2005)