Uličníci

Minipoviedka o ranných láskach a veku dávno stratenom vo víre času. Vo farbe to má ešte len tú správnu romantickú atmosféru. Bezstarostnosť, chlapčenské zábavky a vizuálna poézia o kráse vysneného ženského ideálu (nenadarmo pripomína Bernadette optikou detí princeznú a jej priateľ draka, ktorý im stojí v ceste). 80% (05.12.2014)

Panu režiséru nebylo v té době ještě ani třicet a už vytvořil tak nostalgický film. Však i zde jsou všechny scény zality sluncem, jak už idealizované vzpomínky z dětství bývají. A to období dětství, kdy kluci pocítí první záškuby toho toužení, co svědí jak uhry pod mýdlem (Kainar), vystihl skvěle. Ta nálada přebije i technické nedostatky filmu. (17.01.2016)

YouTube/// Obsazení 6/10 Děj 7/10 Hudba 7/10 Efekty 2/10/// +žánr romantická komedie, věrný své době -kvalita obrazu a technické problémy při sledování (ale za to film nemůže) ///Docela poutavý snímek, který mě skutečně zaujal, pobavil a občas jsem se i pousmál. Vysoké hodnocení film chápu, u mě jej však sráži stáří filmu, ale snad ho někdy uvedou v TV, abych si ho pořádně vychutnal./// Celkem 58%/// (26.10.2006)

Bezstarostné, prosluněné dětství. Nevinné klukovské lumpárny a dovádění, ale i krutost z nepochopení. Krásná a navždy nedosažitelná Bernadette. Vzpomínka na její vlající sukně. Na kolo opřené o strom. Na jejího tajemného milence a tenisový míček. Konejšivá příchuť uplynulého léta, prázdnin, času svobody a vzrušení. Pokropený kropič. Společné jízdy na kole. Dlouhé procházky. Držení se za ruce. Polibek v kině. Něžnosti v přírodě. Sladkost i hořkost. Radost i jemný smutek. Vzdálené i blízké. Jean Vigo i Jean Renoir. Takoví jsou Uličníci, takový je film-život. (13.01.2011)

Rozlietavé, kruto hravé dotyky šibalského chlapčenstva zafúľaných bitkárskych nohavíc s prebúdzajúcim sa záujmom o dievčatá. Vlastne o jedno krásne, veselé dievča, uháňajúce kamsi na bicykli s vlajúcou sukňou, pod ktorou určite nič nemá. Partia uličníkov vymýšľa rôzne zlovoľné kúsky, len aby upútali usmievavú, zaľúbenú devu. Čiernobiely rozpohybovaný obraz, priliehavá hudba, rýchle sprievodné slovo a filmárska hravosť sú cítiť z tohto Truffautovho raného krátkeho filmu. Dýcha prirodzenosťou vykreslenia nenapudrovaného detstva, stretávajúceho sa s radosťou i krutosťou života. Scéna, ktorá ma odrovnala: po ulici kráča muž stredných rokov, oproti nemu idúci mladý muž s cigaretou v ústach ho poprosí o oheň. Muž na neho vyvalí oči a nahnevane vykríkne: "Nie! Ja oheň zásadne nerozdávam!" (21.07.2005)