Obsahy(1)
Kultovní postava českého loutkového divadla slaví sté narozeniny! Dokumentární portrét originálního komika, který – ačkoliv je dočista dřevěný – dokázal rozesmát publikum v desítkách zemí, získal Cenu Thálie a stal se hvězdou showbyznysu. Účinkují: J. Spejbl, Hurvínek, Mánička, Žeryk, paní Kateřina a M. Klásek... Životní příběh Josefa Spejbla se započal jeho vyřezáním v roce 1919. Na divadle debutoval o rok později. Po počátečních neúspěších v roli akrobata v odpoledních přídavcích pro děti si Spejbl rychle získal respektované postavení v souboru Plzeňského loutkového divadla prof. Josefa Skupy a svými inovativními příslovími, jako třeba „kdo se směje naposled, ten se směje poslední“ získal srdce Plzeňáků. Raketový úspěch se dostavil krátce poté, co se po jeho boku objevil „malý Spejblík“, neboli Hurvínek. Popularita dvojice dřevěných plzeňských komiků byla ve své době srovnatelná s popularitou Vlasty Buriana, Ference Futuristy či Voskovce a Wericha. Život a dílo Josefa Spejbla se v podstatě nijak zvlášť neliší od životů jeho nedřevěných kolegů, kterým se před časem věnoval cyklus Neobyčejné životy. Stejně jako jeho nedřevění generační souputníci prošel obdobím bouřliváckého mládí v okruhu avantgardy, následně dospěl, vyrovnal se se smrtí „otce“ Josefa Skupy, urovnal si vztahy s rebelujícím Hurvínkem, přizpůsobil se společenskému vývoji, stal se celebritou, prožil si „divoká devadesátá“ včetně vystěhování z Divadla v Římské ulici a následného budování nového divadla v Dejvicích, kde působí dodnes. První stovka života Josefa Spejbla byla bezpochyby velmi úspěšná. Procestoval skoro celý svět, hrál v 16 cizích jazycích. V novém tisíciletí mu byl přiznán neoficiální statut národního bohatství a už dávno předtím se stal celebritou showbyznysu. Jeho ctižádost být slavným a oslavovaným se bezezbytku naplnila. Přesto se vkrádá otázka, jestli si svůj život nepředstavoval trochu jinak. Tenkrát před sto lety, s Josefem Skupou, kterému vděčí za život, a po kterém dostal i křestní jméno. (Česká televize)
(více)Recenze (17)
Stotiny dnes asi nejproslulejší klasické české loutky a divadla, jež je spojeno s tolika osobnostmi divadelního loutkařství, násobí i skutečnost, že ve své členité tvorbě, v níž se prolíná časovost s nadčasovostí, které slouží dětem i dospělým. Střízlivý člověk také docení světový rozměr tohoto snažení, jež prochází již třetí generací vlastně rodinného divadla. Máme být nač hrdi. ()
Slzy. Něco, co si s dvojicí Spejbl a Hurvínek asi nespojíte. Jenže já už měl podruhé za posledních pár let v souvislosti s těmito kusy dřeva ve dřevácích, co ani pusu otevřít neumějí, lehce zasklený pohled. Každý rok zemřou desítky známých osobností a mezi nimi vždy i několik, které jsem měl opravdu rád, ale nikdy jsem pro ně neprolil ani slzu. Před očima se mi zamlžilo jedinkrát, a to když zemřela Helena Štáchová. A po pár letech mi slzné kanálky promazal i Josef Spejbl - při vzpomínání na Josefa Skupu v tomto velmi vydařeném dokumentu, které Spejblovi nadělilo jeho okolí ke stým narozeninám. Pro nás, kteří známe řadu příběhů dvojice S+H zpaměti a máme načtenou obsáhlou publikaci od Denisy Kirschnerové, to bylo z velké části opáčko. Ale opáčko na nejvyšší úrovni a navíc s několika perličkami, o kterých jsem neměl tušení, nebo jsem je možná už zapomněl. Sto let českých dějin pohledem dřevěného herce, který uspěl ve světě jako asi žádný jeho herecký krajan z masa a kostí a přitom se nikdy nezaprodal režimu. Naopak se snažil být kritický, obzvlášť v těch pro národ nejtěžších dobách. Kéž by tento dokument vysílaný v primetimu na ČT Art otevřel oči dalším lidem, kteří Spejbla s Hurvínkem pokrytecky považují jen za snůšku dětinské zábavy. I když takových nebude moc, pořád jich je, myslím, víc než by si tento poklad české kultury zasloužil. Všechno, nejlepší, Pepo! ()
100 let v životě Josefa Spejbla ... a 100 let v dějinách mé vlasti. Skvostný nápad, když průřez svou vlastní historií zprostředkovává sám oslavenec. Popravdě ... tohle je asi ta nejsympatičtější role, ve které jsem ho viděla. Protože jinak vážně není mým oblíbencem. On, jeho nezvedený synek Hurvínek - ani Mánička a paní Kateřina. V podstatě mám výraznější kladný vztah jen k Žerykovi ... snad proto, že je chlupatý, má čtyři nohy a nemluví. Nejspíš to není jejich chyba - jako dítě jsem milovala kreslené filmy, ale neměla jsem ráda loutky ... nijak zvlášť. Prakticky jedinou čestnou výjimkou byl "Ferda Mravenec" - černobílý televizní seriál z roku 1960. A Spejblovi a spol. tak zůstala nálepka těch, o které jsem moc nestála. Možná i proto, že otec se synkem z mého pohledu vždycky představovali prapodivnou donkichotskou dvojici, která jakoby nepasovala do žádného světa ... ať už opravdového - nebo pohádkového. Nicméně tady a teď je to něco docela jiného ... ruku v ruce se dostavily těžká nostalgie i lehké dojetí - spolu s vědomím, že čas je neúprosný, letí jako splašený kůň a odnáší s sebou všechno dobré i zlé, co jsme společně s Josefem Spejblem prožili. ()
Dokument v mezích možností ukazuje průřez životem tvůrců a postaviček Spejbla a spol. ale také průřez životem naší republiky, národa a několika generací. A to je nesnadný úkol, zvláště když divákem nejsou jen děti, ale i dospělí, bývalé děti a prarodiče, kteří s touto loutkou vyrostli. A to si myslím, že tento dokument splňuje. Je srozumitelný pro všechny. Tyto postavičky jsou prakticky neuvěřitelným fenoménem. Neboť z malých dřevěných postaviček z Plzně se stal hit, který přesáhl nejen naše hranice a kontinent ale i nejednu generaci a žije sto let. Za tím stojí neuvěřitelná práce, obětování se rodiny, láska k lidem a víra v opravdovost, kterou loutky žijou. Nevím, zda toto není hodno zapsání do knihy rekordů, zda toto není jedinečné na Zemi. No v každém případě mám pocit, že kdo se loutky dotknul ať již viditelný hlasový umělec, nebo jen ten, kdo staví kulisy, řídí přepravní vůz, píše text, šije oblečení a další, kteří nejsou vidět, musel v loutce dát kus svého srdce, a kus svého dětství. To vše v tomto díle ukázat nejde. Jen bych chtěla ještě podotknout, že Spejbl rozhovorem s Hurvínkem a řešícím jeho lumpárny nebo svoje nedokonalosti má i dnes nenápadnou schopnost vychovávat děti k tomu, co je a není dobré a co se dá ještě tolerovat, nebo napravit. Je škoda, že při jmenování těch, kteří hovoří za Spejbla a Hurvínka nebyla zmíněna Marie Šimsová, která pokračuje po paní Heleně Štáchové. Osobně přeji Spejblovi, Hurvínkovi a ostatním a hlavně celému tvůrčímu štábu, a dalším generacím diváků a posluchačů aby měly tyto postavičky v jejich životech svoje místo. ()
Nápad je to pěkný - medailonek ke stu letům vypráví loutka. Spejbl v paměti jak je obvyklé vzpomíná kde se narodil, kudy jel z Plzně vlakem změnit angažmá do Prahy, vidíme jeho "byt" a to celé je doprovázeno unikátními archivy z vystoupení. Ozvláštněním je možná neznámá spolupráce s Osvobozených divadlem , "ale Werich s Voskovcem si nás nemohli dovolit". Pravým důvodem bylo zapojení loutek do odboje za války a jejich nucené zamknutí do skříně. Američané je po osvobození hodily na skládku, ale nějaký chlapec je odnesl domů zpátky Soukupovým. Spejbl nás přehledně provádí historii Československa. Spejbl říká: "za všech režimů jsem byl jen loutka vedená shora, ale vždycky jsem si řekl své“. Pak následuje přehled aktivit na zájezdech, v rozhlasu , v televizi a ve filmu , což už je standardně nudné. Ale figurka důchodce Spejbla je naštěstí moc kouzelná. ()
Galerie (9)
Photo © Česká televize / Zuzana Páchová
Reklama