Rose Island

Americký anarchistický filozof Hakim Bey hovorí, že v dnešnom zosieťovanom svete je možné vytvoriť ostrov pozitívnej slobodnej deviácie len v okách medzi sieťami. Čím je sieť hustejšia, tým ťažšie je možné takýto priestor nájsť. Jeho existencia je však možná len na určitú dobu. Kým si vytvorenú možnosť slobodného prejavenia sa nevšimnú mocní a pod rôznymi zámienkami ju nezlikvidujú. Preto je možné takéto slobodné miesta nazvať len ako Dočasné autonómne zóny. Nikdy nie trvalé. Ružový ostrov vtipne a s nadhľadom popisuje jeden z takýchto prípadov. Vrátane trpkého konca, ktorý zároveň znamenal doposiaľ jedinú zahraničnú vojenskú inváziu Talianskej republiky. A dal tak filmu, pravdivú a zároveň vtipne tragikomickú bodku za túžbou po slobode. (27.12.2020)

příjemné retro,které dokáže nejednou vyvolat úsměv,ale už se mu úplně nedaří dosáhnout toho aby divák hlavním hrdinům opravdu fandil a nebo s nimi soucítil.Jo to tak alespoň měl a určitě to nebylo proto,že by hlavní postava a její kamarádi nebyla sympatická.Giorgio je naivní idealista a jakkoliv jeho myšlenka byla předem určena k zániku,klobouk dolů,že se o to aspoň pokusil...60% (12.12.2020)

Letošní rok je pro mě rokem italských filmů. Letos mě toitiž Italové nejednou krát přesvědčili o tom, že jejich filmy nemusí být jen o řevu a temperamentu. Třeba u Rose Island jsem nenašel jedinou vysloveně ukřičenou scénu. Naopak jsem se potkal s dobrým nápadem a místy dechberoucím zpracováním. Nejlepší moment byl hned v úvodu, kde hlavní hrdina v Imole na dráze přijde na to, jak vytvořit svůj vlastní svět a v pozadí hraje legendární Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Tady jsem věděl, že koukám na něco jedinečného. A ač to s filmem pak bylo jak na houpačce, tak vesměs to byla vysloveně podařená filmová událost. (21.12.2020)

Čudujem sa tomu hodnoteniu nad 72%, ale v poriadku. Story je to nanajvýš zaujímavá a má potenciál, ktorí ale talianska réžia a cast vôbec nevyužila. Hlavná postava stvarnena nevýrazným hercom nebola vonkoncom schopná utiahnuť film a uz vôbec nie získať sympatie diváka. Detto zvyšok hereckého ansáblu. Dialógy a soundtrack boli priemerné, rovnako ako kamera či strih. (05.06.2021)

Neskutečně sympatický a vskutku neuvěřitelný příběh Růžového ostrova, který se skutečně stal, ačkoliv mnohé je samozřejmě více či méně přibarvené. Charisma Elia Germana je neskutečné, svým nadšením a idealismem mírně připomíná samotného Roberta Benigniho. Milostná zápletka, jakkoliv má v některých scénách své opodstatnění je sice takovým pátým kolem u vozu, které sice neurazí, ale sotva někoho nadchne. Též mě trochu mrzí vyhrocení konfliktu do toho extrému, kdy divák je nucen fandit Giorgiovi, zatímco italská vláda je bezskrupulózní byrokratickou institucí, která pro ostrůvek svobody za vodami "nesvobodného" systému nemá pochopení. Respubliko de la Insulo de la Rozoj je zde navíc popsána až těžce idealisticky, tudíž to mnohem víc připomíná diskotéku než nějaký skutečný pokus o vytvoření svobodného státu. Na jednu stranu je toto všechno škoda, na stranu druhou je mi naivní pojetí snímku svým způsobem sympatičtější a možná i příjemnější než se trápit u nečernobílého dramatu o problémech konceptu svobody. (19.05.2021)