Rose Island

Od mé páté hvězdy tuto taškařici dělí právě humor a to skrze svoji decentnost. Rozhodně neočekávejte, že se budete za břuch popadat, ale na stranu druhou se jedná o atraktivní příběh pár bláznů, kteří chtěli mít svůj vlastní svět. Takže jde o takový půvabný italský film nabitý správnou retro atmosférou. Mikro zřízení, které se prohlašují za vlastní stát, je po světě povícero a jsem rád, že jsem něco takového mohl shlédnout. Dopomohl i fajnový soundrack s hity nejenom z Itálie. Nadprůměrný NETFLIX můvý...https://www.youtube.com/playlist?list=PLkLimRXN6NKyua-Rf3EmxSeKzGLhcjZDF (28.12.2020)

Skutečný příběh o realizaci anarchokapitalistického snu - o vlastním svobodném státečku a zároveň hudebním klubu, který ležel nedaleko italských břehů. Kdyby něco takového bylo možné, drogová a pedofilní mafie by kolem Evropy vybudovala řadu podobných enkláv, odkud by řídila svoje "obchody" s heroinem a dětmi. Takže konec "Růžového ostrova" byl logický. (13.06.2021)

Viděl jsem několik letošních italských filmů (některé na online Filmovém festivalu italských filmů v Praze) a většina jich byla vynikající. Toto je taková chytře napsaná oddechovka s pomalým rozjezdem. Někdy se může rodina skládat s pyšného inženýra, alkoholika se záští ke kalabrijským mužům, těhotné barmanka a německého dezertéra. Kdybych žil v té době, požádal bych o občanství. Je to zatraceně vtipný příběh. Vznikl podle skutečných událostí z konce 60. let minulého století. Hrdina vlastně navázal utopii Thomase Morea. Hrdina působí dojmem verneovského snílka mimo realitu. Doporučuji si pustit o něco lepší podobný film z roku 2009 Piráti na vlnách. Hudební stránka filmu sestává z působivých hlavně italských písní z 60. let. Situace jsou buď komické, až groteskně výstřední nebo závažnější, patetické a sentimentální. Do toho hrdina řeší složité vztahy s otcem a bývalou láskou (Matilda De Angelisová známá z minisérie Mělas to vědět). Vedlejší postavy nejsou moc vykreslené. Diskotéka zůstává také jen povrchně vykreslena bez hlubších souvislostí tehdejší doby. (21.12.2020)

Neskutečně sympatický a vskutku neuvěřitelný příběh Růžového ostrova, který se skutečně stal, ačkoliv mnohé je samozřejmě více či méně přibarvené. Charisma Elia Germana je neskutečné, svým nadšením a idealismem mírně připomíná samotného Roberta Benigniho. Milostná zápletka, jakkoliv má v některých scénách své opodstatnění je sice takovým pátým kolem u vozu, které sice neurazí, ale sotva někoho nadchne. Též mě trochu mrzí vyhrocení konfliktu do toho extrému, kdy divák je nucen fandit Giorgiovi, zatímco italská vláda je bezskrupulózní byrokratickou institucí, která pro ostrůvek svobody za vodami "nesvobodného" systému nemá pochopení. Respubliko de la Insulo de la Rozoj je zde navíc popsána až těžce idealisticky, tudíž to mnohem víc připomíná diskotéku než nějaký skutečný pokus o vytvoření svobodného státu. Na jednu stranu je toto všechno škoda, na stranu druhou je mi naivní pojetí snímku svým způsobem sympatičtější a možná i příjemnější než se trápit u nečernobílého dramatu o problémech konceptu svobody. (19.05.2021)

"Ty mě vozíš po městě a nemáš ani řidičák?" "Nenutil jsem tě abys jela, ne? Travalas na tom." "Trvala?" "Jasně. Nikdy bych tě přece bez souhlasu nevozil po Boloni v ručně postaveném autě bez espézetky, bez řidičáku, a navíc opilej." ______ Welp, evropský Netflix je stále víc divácky atraktivnější. Již nějakej ten pátek jsem neviděl zábavnější feel-good komedii z koprodukce Itálie a Francie, která disponuje tak originální a nepředvídatelnou premisou, nečekaně inspirovanou na základě těžko uvěřitelných skutečných událostí. 'Rose Island' je v podstatě taková pošetilá robinsonáda naruby - laicky řečeno anarchistická hořkosladká retro satira z éry květinových dětí, která nápaditě rámuje bizarní příběh o sortě amatérů, kteří se nehodlají svázat společenskými buržoazními konvencemi, a spontánně si vytvoří vlastní nezávislý stát uprostřed vod Jaderského moře, kde nepanují žádná konstituční pravidla, a který představuje jakousi pomyslnou oázu svobody.... Snímek evidentně rezignuje na jakoukoliv dramatizaci, a zcela dobrovolně se poddává excentrické bujarosti a sentimentálním absurditám - ve vypravěčské intonaci jde o žoviální anti-establishment výsměch vysoké politice, který svou inspirativní symbolikou o 'Don Quijotském' boji s větrnými mlýny (které ztělesňuje vládní jurisdikce), hledání neomezené svobody a idealistické utopie, bezprecedentně zahřeje u srdíčka. 'Rose Island' sice nevzbuzuje kdejaký markantní ambice, jenže stěžejním účelem bylo svou groteskností pobavit - což se režiséru Sydney Sibiliovi vydařilo na výbornou - já sám čas od času sporadicky potřebuju vypnout mozek a unášet se na temperamentních vlnách podmanivýho optimismu - mnohdy není potřeba víc. Casting je mimochodem neskutečně charismatický.... // VERDIKT: svět patří snílkům UwU // (07.03.2021)