Chlapec a volavka

Jsem dalek toho, abych vykřikoval něco o tom, že král je nahý, ale faktem je, že mě úplně minul už Howlův kráčející hrad (k němuž dlužím komentář už nějaký ten rok:)), a tady to není jiné. A když to ještě vezmu tak, že Howl měl naprosto špičkovou vizuální stránku, která obstojí i dnes, zatímco Chlapec a volavka jsou podřízení Mistrovu záměru bilancovat, a proto se vrací uměleckým výrazem až někam k Totorovi, nějak najednou nemám moc k čemu vzhlížet. Tedy, vlastně ano, můžu obdivovat, kam všude se Miyazaki při svých duševních toulkách vydal, ale prosím Vás pěkně, nemělo by to taky být něco víc než Matrix dvojka v ručně malovaných kulisách s nízkým rozlišením textur?:) Nedělám si legraci - máme tu Architekta, máme tu opakované pokusy umačkat a utlouct hlavního hrdinu (který je ve skutečnosti něčím víc, než na co vypadá;)) davem generických potvor... i když přistoupím na to, že Mistr chtěl zanechat památku na to, co vše dokázal ze sebe vydat, a k tomu přidat své niterné pochyby o tom, co nás asi čeká, nic to nemění na tom, že dějově je to jeden velký bordel, kde nic už od ústřední premisy nedává smysl (jak můžou z onoho světa přicházet děti na ten náš, když onen svět vznikl někdy "na počátku období meidži"?). Místy jsem se uchechtával nad časovými a rodinnými paradoxy jak z Red Dwarfa, ale když čekáte, že poslední film takového velikána bude jeho opus magnum, a ona je to jen víceméně náhodná spojovačka obrazů (a odkazů), které jsou víc znepokojivé než působivé... tak to až zabolí. Počkal jsem si i na závěrečné titulky, jestli třeba doprovodná píseň nepřinese nějaký ten klíč, jak rozumět ať už chlapci nebo volavce, ale bohužel, nula bodov:) Nezbývá mi než dát za pravdu Miyazakiho slovům, že jsem tomu asi nerozuměl, když tomu úplně nerozumí ani on sám (přebírám z recenze na Moviezone;)), a jít si radši zahrát Ni no kuni. Nebo si pustit prakticky cokoliv jiného z tvorby studia Ghibli. Dávám 60% a už jen varuji: hlavně na to proboha neberte malé děti, zvlášť jestli máte doma andulky:) Je to totiž asi podobně pro malé diváky jako Pán prstenů;) (29.11.2023)

Dílo mistra po deseti letech logicky vzbuzuje velká očekávání, které většinou nelze ani splnit. Mijazaki tomuto hypu nejde naproti, protože si zvolil poněkud abstraktnější příběh, který divákovi dává velký prostor k vlastní interpretaci. Vícero filmů, které vytvořil, bylo rozhodně diváčtější a šly více “na ruku”. Myslím si, že až s odstupem pár let bude možné Chlapce a volavku pořádně zhodnotit, protože teď tomu chybí benefit oné nostalgie, kterou si s Mijazakim spojujeme. Nepochybuji o tom, že i z tohohle bude jednou klasika, jelikož tam všechno je. Od dechberoucí animace přes vtahující soundtrack až po příběh, který chytne za srdce. Jen je to celé možná až moc schované pod povrchem. Pro mě to na nejvyšší příčky Ghibliovek s největší pravděpodobností nevyšplhá, ale kdyby se takovýmto způsobem loučil každý mistr (pokud se opravdu loučí), tak by to byla fantazie. (28.11.2023)

Dnes už jsem jednu recenzi psal během hektické Cambridge zkoušky a vzhledem k tomu, že jsem poslední část, tedy listening, dosti pokazil, potřeboval jsem se přesunout do jiného světa. Proto jsem dal i přednost před krvavým Napoleonem, byť je zrovna dnes symbolicky vzpomínka na bitvu u Slavkova. No Mononoke to nebyla, hlavou jsem se od zkoušky neodprostil a přestože jsou Japonci velmi kreativní, o animaci nemluvě, nějak mi unikaly souvislosti a nebavilo mě to, tak jak bych chtěl. Jsem ale i dost unavený, takže teď je na čase si odpočinout. Aspoň mám zase chuť na Murakamiho ale. (02.12.2023)

RECENZE: Chlapec a volavka připomene, proč je Mijazaki král - Českokrumlovský deník  Legenda světové animace a zakladatel věhlasného studia Ghibli Hajao Mijazaki uvedl do kin svou novinku Chlapec a volavka, jíž si po deseti letech odskočil z filmařského důchodu zpátky na výsluní stříbrného plátna. Výsledek je přinejmenším okouzlující. Už proto, že japonský mistr, který stojí např. za oscarovou Cestou do fantazie, si nemusí nic dokazovat. Raději si hraje a obrací se k podstatě, tedy vlastnímu osudu. Kdepak, že by dvaaosmdesátiletému tvůrci snad došly peníze a musel tak škemrat nájem na divácích. Cena vstupenky se v tomto případě bohatě vrátí. Jednak film publikum odmění úžasnou animací, jež oplývá nápady doslova v každém jednotlivém záběru. Zadruhé nechá běžné smrtelníky na okamžik nahlédnout do neochvějné říše Mijazakiho snů, což samo o sobě budí zvědavost, za níž se zkrátka platí. Avšak i tíha úcty ke géniovi a jeho odkazu je zde znát. V Chlapci a volavce totiž Mijazaki buduje věčný obraz sebe samého; jak napověděly rozhovory v médiích, adresovaný je zejména jeho vnukovi. A to je krásné, neb režisér je stále jako ten malý citlivý kluk s duší dobrodruha a superhrdiny zároveň, nic mu není cizí, ničeho se nebojí a kupředu ho pohání touha za poznáním, kterou mu v souvislosti s matčinou smrtí vnukne modrá volavka. Příběh Mijazaki tentokrát zasadil na konec druhé světové války, přičemž hned úvodní sekvence s hořící nemocnicí dá jasně najevo, v jakém duchu se dílo v následujících minutách ponese. Nebyl by to však opěvovaný král, aby nejednou nepřekvapil, ze zdánlivě prosté hříčky nevybočil a nenechal diváka snít, plakat, bát se, to vše bez ohledu na rámec časoprostoru. Právě koncept křehkého světa dětské fantazie, jenž leží skrytý za branou skutečnosti, je onou esencí působivosti, již do slastného požitku z vnímání nádherně vylaďuje hudba režisérova letitého spolupracovníka, skladatele Džóa Hisaišiho. Těžko v poslední době pohledat animovaný snímek s hlubším poselstvím a přirozenější krásou jazyka. Zvláště dnes, v záplavě spotřebních rychlokvašek od korporátu Disney, působí Chlapec a volavka jako natolik vytoužený návrat k prvotní čistotě. A jak vidno, tu Mijazaki vyznává nejvíce. (03.12.2023)