Greed
Obsahy(1)
Psychologické bohatství tohoto původně čtyři a půl nebo možná dokonce devítihodinového filmu, v oné době celkem výjimečné, obdařilo poprvé film románovými výrazovými prostředy. Stroheim navázal na griffithovský realismus, ale proti jeho trochu staromódnímu viktoriánskému ideálu romantických hrdinů postavil v zolovském duchu živé, plnokrevné typy, jejichž vývoj určovaly psychologické a fyziologické dispozice a prostředí. Příběh je příliš determinován ortodoxně chápaným naturalismem - dnes například ruší určité dekadentní schválnosti, ale řeč němého filmu a zvláštní dusivá atmosféra jsou dodnes opravdu strhující. V realistickém výrazu film vykresluje ničivé následky, které zanechává v chování a konání trojice maloměšťáků vášnivá touha po penězích. V závěru dosahuje režisérův divoký romantismus takřka epické šířky - sokové vzájemně spojení pouty, umírají krátce po sobě v pustinách Údolí smrti, žízniví, ale zasypaní zbytečným a zakrváceným zlatem. Velký realista Stroheim, mistr v oživování charakterů, vášní, věcí, které mu hrály přes množství významotvorných detailů, se po výrazném, producenty vynuceném zkrácení snímku odmítl k tomuto dílu hlásit a nikdy ho v konečném sestřihu ani neviděl. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (45)
No, já nevim. Asi budu za primitiva. Sama nemám ráda, když někdo soudí filmy dle jejich délky, ale v tomto případě jde podle mě stopáž výrazně na úkor působivosti. A to jsem samozřejmě viděla tu verzi, která má "jen" 140 minut. Některé pasáže jsou velmi intenzivní, na začátku jsem byla dokonce nadšená a plná očekávání. Místy se mihne nějaký vtip, který paradoxně potěší tím, že tu není jen tak pro srandu. A pak ty ruceee! Kdyby scéna s rukama a mincemi byla delší, snad bych byla přecejen obměkčena. O technické vyspělosti snímku a strhující exhibici němého herectví bych si nedovolila pochybovat, ale bylo to utrpení. Pardon. Třeba někdy seberu odvahu jít na Chamtivost znovu, abych ji mohla docenit. ()
Krásná románová freska s hlubokou propracovaností psychologie všech postav. Z původně cca 9 hodinového filmu, který mělo tu čest vidět jen pár vyvolených na jediném promítání 12. ledna 1924, zbylo dvouhodinové torzo... Stroheim, aby se vyhnul nejhoršímu, podílel se na stříhu, ale nakonec se odmítl pod znásilněné dílo podepsat a vlastně ho v této podobě nikdy nespatřil. Já jsem měl možnost sledovat bezmála čtyřhodinovou rekonstrukci z r. 1999 s využitím velkého množství fotografií jednotlivých ztracených scén a stálo to za to. I když bych pochopitelně byl mnohem radši, kdyby se fotografie rozpohybovaly a viděl bych skutečnou Chamtivost, jak ji spatřilo těch pár lidí na začátku roku 1924 a jak ji Stroheim nosil v hlavě. Poměrně vrstevnatý příběh nabízí pohled na destruktivní účinky touhy po bohatství, na ústřední dvojici zubaře McTeagueho a jeho ženy Triny ukazuje, jak se člověk může změnit, když je vystaven třpytivému pokušení... Původně milá a nevinná dívenka se po svatbě a výhře v loterii mění v nesnesitelnou lakomou ženskou. Vykreslení jejich upadajícího vztahu je přímo ukázkové, stejně jako tragické vyvrcholení mezi McTeaguem a jeho dávným sokem Marcusem. Stroheim, který odmítal využívat ateliéry, natočil tuto adaptaci románu Franka Norrise v autentickém prostředí a vyžíval se v někdy až přehnaném realismu, který však kombinoval s velmi romantickou zápletkou a vyvrcholením (ve smyslu literárního romantismu). Chamtivost je jeden z vrcholů němé éry, není možné nedát plný počet...***** ()
Neuvěřitelné. KOUSEK DĚJE. Nezapomenutelná je scéna, kdy muž pravděpodobně k smrti ubíjí manželku a kamera dá dlouhý odjezd od okna ven na dům, na který se snášejí sněhové vločky. Takže divák vidí jen dům ve sněhovém reji - téměř ikonu naprostého soustředění a klidu - a přitom tuší, jaké hrůzy se dějí uvnitř. Je to skoro nesnesitelné. ()
Monumentální filmové dílo jak mu mnozí také přezdívali. A jeden z nejlepších a nejpůsobivějších němých snímků vůbec. Film na svou dobu udivoval i jinou věcí a to naprosto neobvyklou stopáží, některé prameny hovoří o sedmi až desíti hodinách původní verze, to by bylo něco mezi dvaačtyřiceti až osmačtyřiceti filmových kotoučích! Nicméně původní filmové materiály jsou už dnes po téměř 85 letech pokládány za ztracené, škoda...Do kin se tudíž dostal jen zkomolený zlomek, a to na hony vzdálen Stroheimovým skutečným záměrům. I dnešní takřka stočtiřicetiminutová verze však představuje pouhou rekonstrukci oněch deseti kotoučů které si společnost Metro-Goldwyn-Mayer dala 10. února 1925 opatřit copyrightem. Snímek líčí příběh milostného trojúhelníku: dvě osoby, jejichž láska se nenaplní a osoba třetí, která do toho vztahu ničivě zasáhne. Stroheim pečlivě sleduje úpadek charakterů. Pronajal si uhelné doly a zubařskou ordinaci (jsou i ve filmu) aby nechal na herce působit ovzduší daného místa. Herci bydleli údajně v zchátralých bytech, aby se v nich dovedli autenticky pohybovat. Dům který popsal autor románu Frank Norris, se ve filmu znovu objevuje, natáčelo se zde. Norris analyzuje ve svém románu životní podmínky chudiny, které vedou k morální degradaci a totálnímu rozkladu osobnosti. Svým dílem tak atakuje základní syndrom americké společnosti : přetrvávajíc do dnes, tedy touhu po úspěchu a bohatství. Pro mistra Stroheima neexistovaly realistické filmy, nýbrž jen takové, které se točí v reálu. Jeho verismus ohromí především v závěrečné sekvenci v údolí smrti. Nutil též herce, aby v pustině trávily celé hodiny. Drsné podmínky je natolik poznamenaly, že skutečně neholení, vyčerpaní a přetaženi ztráceli kolikrát nervy a pouštěli se do sebe úplně sami. V Americe Chamtivost alespoň podle diváku tenkrát úplně propadla, zatímco ve Francii snímek přijali s velkým nadšením. V Německu se film pod názvem Lačnost po penězích-promítal v berlínském Paláci Ufa a tenkráte natolik pobouřené publikum projevovalo takovou nevoli, že se promítání filmu muselo přerušit a pořadatelé pak vraceli vstupné. Kritika byla jednoznačná alespoň v těchto aspektech : strašlivý film, ano nejstrašnější co byl kdy natočen, zároveň nejodpornější. Orgie nenávisti, hnusu, chladný, chraplavý ďábelský chechot. Tři tisíce metrů žaludečních obtíží z lidské hanebnosti na kterou dosud nikdo nebyl až zas takovém měřítku zvyklí. Mnohé tehdejší citáty zněli neúprosně a jednoznačně. Nazývali Erica Von Stroheima nemocným až labilním člověkem. Nejen německá kritika Stroheimovi vyčítala, že realismus přehání a všechno jen zveličuje. Chamtivostí Stroheim bezpochyby nenarušil jen hollywoodský diktát tehdy šťastného konce. Jeho důsledné prohřešky ho nakonec stáli i režisérskou ale o to více skvělou kariéru. Ale mohl ještě zažít, jak se jeho dílu, o něž se zasazovala Ciinémathéque Francaise, dostala rehabilitace. Avšak každý pokus rekonstruovat původní verzi, naposled roku 1991 přičiněním ZDF, je odsouzen k nezdaru: materiál už prostě neexistuje. Nakonec bych dodal že je to prostě jeden z nejlepších a předních filmů amerického naturalismu který jedinečným způsobem převedl do úžasné filmové podoby. Takřka celý film (i když jsem z něj viděl asi jenom necelou půl hodinku) je natočen v autentickém prostředí, což umožňuje charakterové vykreslení postav i jejich citlivý herecký projev. Zkrácení filmu mohlo vést k určité nepřehlednosti a nejasnosti, to je jasné. Některé vedlejší motivy a pasáže byli zcela vypuštěny. Navdory tomu mě však film, a možná i jiné diváky kteří toto dílo viděli, oslovil svou značnou působivostí a autenticitou.. Nakonec bych chtěl ještě říct že režisér Eric Stroheim který byl někde od roku 1933 činný už jen jako herec a to sice po vleklých a dlouhotrvajících sporech s Americkými producenty který mu vyčítali že je to přílišný excentrik a kverulant, mě ještě navíc a doslova uchvátil vynikající a nezapomenutelnou rolí německého polního maršála Rommela ve filmu Five Graves to Cairo, a pak také roličkou z veleúspěšného filmu Sunset Boulevard, kde ztvárnil zlostného Butlera. To vše:-) () (méně) (více)
Režisér Erich von Stroheim verejne prehlásil: „Keď som uvidel, ako môj film, ktorému patrilo celé moje srdce, zmrzačili cenzori, vzdal som sa všetkých svojich ideálov a snov tvoriť skutočne umelecké realistické filmy” / A tí si zrejme čoskoro povedali, že pôvodná verzia, čiže režisérsky zostrih o trvaní monštróznych deviatich hodinách, bude očividne pre divákov príliš ťažkým sústom, a tak sa následne učinil JEDEN mimoriadne nešťastný krok, spočívajúci v tom, že sa snímok skrátil len na dve hodiny! Chýbajúcich 7 hodín bolo označených za najväčšiu tragédiu v histórii kinematografie. Stratené sekvencie sú považované za "Svätý grál" kinematografie. / Čo sa dá s tým teraz vlastne robiť? Teoreticky sa rysuje jediná možnosť: Pokúsiť sa pôvodnú verziu rekonštruovať z originálneho scenára Ericha von Stroheima, a tým ju v podstate uviesť rovno do filmovej praxe, no podotýkam, že v rovnako oklieštenej podobe. Akurát sa mi dostáva akejsi špeciálnej edície o celkovom trvaní 239 minút, kde si už konkrétne všímam i neuveriteľné množstvo - archívnych, statických a otitulkovaných fotografií, vzťahujúcich sa k danému kinematografickému, monumentálnemu dielu o naturalistickom obraze Ameriky. Vďaka šikovnej strihovej montáži sú do filmu zakomponované presne tak, aby som mal reálny pocit, že zapadajú do súvislého deja, ktorý kamera zaberá tak, aby sa moje zdanie tým ešte väčšmi umocňovalo, čo na druhej strane môže vyvolávať určitý dojem rušivého charakteru, čo sa ma našťastie tentoraz vôbec netýkalo, nakoľko som nechcel pretáčať, a tak som poctivo absolvoval celú túto expozíciu, ktorú som nevnímal, ako prebytočnú, skôr práve naopak! A síce sa musím tiež priznať, že som Chamtivosť neabsolvoval na jeden záťah, áno, nechal som si poslednú hodinku i na nasledujúci, t.j. dnešný deň, ktorá sa mi javila, ako najzaujímavejšia, a to najmä vyčerpávajúca sekvencia z „Údolia smrti”, kedy sa už pomaly blížil záver príbehu nielen ohľadom kontroverzného protagonistu McTeaguea. Románova predloha vyšla v roku 1899, ktorú napísal prozaik Frank Norris (1870-1902). Čitateľ by sa v nej mohol dočítať to, čo mu „dokaličená” verzia Ericha von Stroheima, nemohla ponúknuť, aj keď by chcela! A mimochodom - perfektná angličtina je podmienkou. ()
Galerie (18)
Zajímavosti (20)
- Při natáčení pouštních exteriérů dosahovala teplota ovzduší skoro 50 °C. Kamery byly tak zahřáté, že je musel štáb balit do ručníků chlazených ledem. V Údolí smrti se pak natáčelo v srpnu, kdy tam teplota dosahuje přes 37 stupňů Celsia. (DellEthing)
- Celá nejdelší verze filmu byla promítána pouze jednou, 24. ledna 1924. (Kulmon)
- MGM nechtělo financovat obtížnou a nákladnou cestu do Údolí smrti za účelem natáčení závěrečné scény a požadovalo po Stroheimovi, aby místo toho točil v kalifornském Oxnardu. Režisér však vytrval. (džanik)
Reklama