Evropa

Filmů o tom, do jakých extrémů zahnali Němci situaci za druhé světové války, je mnoho. Naštěstí jsou ale také filmy, které ukazují, že do extrémů dění zahnali i Američané a spol. bezprostředně po konci války - mezi takové filmy patří i Evropa. Krásně ukazuje, že ať se dostane k moci kdokoliv, není to nikdy přínosem pro všechny a vždy se najde někdo, komu se to nechá sežrat... Moc prostě dělá z lidí zvířata... Evropa je neuvěřitelně krásný snímek natočený velmi originálním způsobem. Forma vyprávění i změn barev a prostředí je úžasná a fascinující. Promluvy vypravěče na začátku, na konci a nejednou i během filmu byly vynikající, umocňovaly atmosféru a především na úplném začátku jsem to opravdu cítila... Jak já toho Triera obdivuju... To je opravdu Umělec!!! (23.11.2012)

Zdá se mi, že obsah sdělení je mnohem méně hluboký a hlubokomyslný, než se mi snaží namluvit režisér svými vycizelovanými uměleckými prostředky. Pořád si myslím, že umělec, který má co říct, by se měl snažit říct to tak, aby mu ti, ke kterým mluví, rozuměli, a nikoliv naopak, aby svými kreacemi obsah sdělovaného zastíral. Je to možná v případě tohoto filmu můj osamocený názor, nicméně. nedovolí mi dát víc než 60%. (29.10.2010)

Skutečnost, že nejen Češi, Slováci či Švédové nebo Poláci dovedou točit kvalitní filmy, je i u nás známa právě tak jako skandinávský hraný film a jeho přínos. To slovo skandinávský bych ještě podtrhl. Odmyslíme-li si skvělé prolínání barev ve filmu - ve světě i u nás používané jen zřídka - černobílé (mastérióznost divácky sdílených dějů) i barevnost (realita raně poválečného Německa) a doplníme-li, že se jedná o nevšední koprodukci čtyř demokratických zemí, mezi nimiž nechybí ani Německo, vstupujeme do takřka poevské poetiky, která je však pevně zasazena do doby svého děje. Sydowem čtený autorský komentář spolu se záměrně stupňovaným dějem nás nenechávají lhostejné do posledního okamžiku. Neméně pozoruhodný je i námět a scénář. Idealistický, americky až nepochopitelně nepoučený syn německé exulantské rodiny židovského (?) původu přijíždí pomoci zemi, zdevastované mj. spojeneckým bombardováním, aby vykupoval utrpení, kterým v jiné rovině ušel právě jen svým exilem. Jeho křehkost a naivnost ho činí nejen zranitelným, ale i manipulovatelným. Konec, který ho neodvratně čeká (alespoň v příběhu) jen pro něj svým způsobem vysvobozením: už nemůže být zneužit. Zajímavá je zmínka nejen o wehrwolfech, ale o činnosti nacistického podzemí vůbec právě v západním - dokonce v americkém -okupačním pásmu; překvapí i drsnost a nesmlouvavost ve vystupování amerických orgánů; je však pochopitelná v zemi, v níž cizinec nikoho nezná a jejíž obyvatelé jen postupně berou na vědomí apokalyptickou porážku, jež jim byla Spojenými národy uštědřena. Zmínka amerického plukovníka (?), že 80% Němců je oddáno NSDAP a nacistickému režimu, je příznačná. Díky EVROPĚ lépe rozumíme i našemu transferu a okolnostem i způsobu, za nichž probíhal. Ještě zajímavější je výstižná charakteristika německé národní povahy viděná skandinávskýma - v tomto případě asi nejvíce dánskýma - očima; od té české se v tom hlavním zase tolik neliší. Ve filmu je ovšem i mnoho ryze německých prvků; německá účast - lze říci - úrovni i vyznění EVROPY jednoznačně prospěla. Z hereckých výkonů nejvýrazněji na mne zapůsobila vynikající německá herečka Barbara Sukowa, u nás naprosto nepochopitelně neznámá (zvlášť úžasná je expresívně pojatá milostná scéna na obřím stole s dětskou železnicí v podkrovních prostorách jejího rodného domu právě tak jako důkladnost německých examinátorských úředníků, zatímco doslova vedle tiká srtnosná výbušnina; tato konfrontace je ve své vyhrocenosti zvláště zdařilou). Jedna ze závěrečných vět o Evropě, ilustrujících postupné vyhasínání mladíkova života, hluboce zapůsobí; je to působivá věta moderní evropské identity. Dílo vyznívá i jako vědomě nadčasové poselství. Právem. Vedle KATYNĚ, SOPHIE SCHOLLOVÉ, SACCA A VANZETTIHO, DOZNÁNÍ a řady dalších mu náleží určitě místo víc než čestné. (02.10.2008)

Objímám vzpomínku na Trierovo Tanec v temnotách. Nechci ji nikdy vidět podruhé, bojím se, že už to takový nebude. V případě Evropy mi krouží v hlavě myšlenka, že tady druhá projekce taky nebude možná. Ale z úplně jinýho důvodu. Lars mě vede tunelem, kterej nemá konec (je to snad symbol smrti?). Ta cesta je trnitá (bohudík za to), ale co je horší- je nudná. Průvodce má slibný, pevný a povědomí hlas. Má zájem vás hodit do transu. Mě bohužel ne. A to prosím hroší kůži nevlastním, jsem prostě jedním z vás. Sny o tom, že tohle bude velkolepý, Trierovsky nezapomenutelně natrhávající, se nekonají. Zbývá jen bezbřehá nuda s vůní páry od lokomotivy a varování, že houpání se na židly je dost nebezpečný, zvláště pokud je to za účelem zahnání Evropský nudy. Never more! ____ Chcete-li maximální zážitek, něco, co vás zaručeně dovede k šokujícímu přemýšlení, podívejte se na předposlední obrázek z galerie tohoto filmu. Dá vám víc, než celý film.... (28.07.2009)

Trierova fascinace povrchem se tu možná projevuje až nezdravě, přesto mě zpracování záměrně klišovité a archaické romance naprosto sejmulo – hluboký filmový regres do poválečného Německa slouží Trierovy především jako deziluzivní metafora zkázy humanitních idejí, jejich neustálé zneužívání a prznění. Špinavé, zrezlé a rozpadlé kulisy (často až divadelně přehnané a úmyslně nastylizované tak, aby odhalovaly svou iluzivnost) hostí trierovsky odtažité, přesto neobyčejně intenzivní postavy. Jejich zmatené snažení pokrývají strhující plátno, na němž se člověk zas a znovu střetává s drtivou silou dějin, jež se jako vlak řítí po kolejích do dalšího bodu nula. Evropa je filmem hypnotickým – uhranula mě jednozačně více stylizací než myšlenkovou hloubkou. To ji však pranic neubírá na šeredné kráse. (04.01.2010)