Prvek zločinu

V máloktorom filme máme možnosť vidieť neustály dážď. Nie žeby sa dej odhrával iba v exteriéroch, ale v Európe sú i také miesta, na ktorých zateká všade, kam sa pozriete. A ak rovno nezateká, tak aspoň kvapká. V kombinácii s topiacimi sa zvieratami vo vás môže tento film zanechať nebezpečne pochmúrny dojem. A to som na Triera naozaj zvyknutý. Konečné hodnotenie je možno pod úroveň, akou sa prvá časť európskej trilógie pýši. Dejová línia ma však vôbec nezaujala. Hviezdičky preto patria len obrazovému spracovaniu, zmyselnej kamere a originálnosti made by Trier. 50%. (08.01.2007)

Už premiérový film Lars von Triera nepochybne ľudí presvedčil o tom, že jednak jeho tvorba nebude pre každého a že dominantnými prvkami jeho filmov bude to, čo sa odohráva v hlavách protagonistov a nie samotný príbeh. Prvok zločinu svojou ponurou atmosférou a na dobu vzniku skvelými kulisami a kamerou filmových nadšencov ohúri, bežného diváka však nepochybne už menej. Už v tomto filme sa dočkáme čítania z knihy Jack stavia dom, ktorá bola v detstve von Trierovi určite veľmi blízka, keďže na jej motívy o 34 rokov neskôr natočil film. (23.02.2019)

„Kriminalista si nemůže dovolit žádnou slabost. Musí zůstávat nedotčený, nezaujatý, klinický, objektivní...“ I tento silně umělecký film o analyze vnitřního světa jednoho kriminalisty a jednoho zločince, jakoby se pod vedením jeho tvůrce řídil podobným heslem. Výsledkem je film natočený výrazně odtažitě, bez hlubších emocí, založený ve scenáři na rozsáhlém filosofickém / kriminalistickém uvažování a vizuálně na spoustě dlouhých, temných záběrech v stísněných prostorách a psychedelickém žlutočerveno-černém vizuálu. Dost jsem se bál, nakolik mi podobný náročný a umělecky nekonvenční snímek sedne a nakolik ho ztrávím, ale nakonec mě jeho atmosféra brzy (i díky zmíněnému vizuálu) slušně zhypnotizovala, tajuplné filosofování a vyprávění afrického kriminalisty v doprovodu neustálých bouřích mě spolehlivě pohltilo a zdánlivě nekonečný film začal dobře ubíhat. Dost mě popři tom zde bavila i nelineární výstavba děje připomínající mozaikovou skladačku i uvnitř skrytou detektivku zároveň. Lars von Trier nepatří mezi tvůrce, které bych obzvlášť vyhledával či obliboval a ne zcela všechny prvky mi zde byly po chuti, ale v případě tohoto filmu i slavné Evropy mohu v souvislosti s jeho tvorbou mluvit také o pozitivních dojmech. [70%] (29.06.2021)

Nedá sa nič robiť, na Element of crime cítiť, že ide o začiatky, pretože ešte nedisponuje takou istotou v rozprávaní a nakoniec ani vo vizuálnom stvárnení, ako neskoršie Trierove do detailu vypiplané diela. Film sa dá sledovať aj ako zástupca neo-noir s typickými noirovskými elementami, i keď detektív vo svojom ohoze mi trochu pripomínal Dona Johnsona v Miami Vice. Každopádne ide o vizuálne jeden z najtmavších farebných filmov a jednu z najtemnejších krimi vôbec. Osobne mám dojem, že ide "tak trochu" o európsku odpoveď na Blade Runnera, keď niekto stretnete Larsa v Cannes tak sa ho na to prosím spýtajte. (25.05.2018)

(Komentář obsahuje spoilery.) Návrat do Evropy. Tentokrát v hypnóze, o několik měsíců zpět, na místo činu sériového vraha, jehož brutální skutky zůstávají dosud neobjasněny. Ono „místo ve střední Evropě“ si žije docela samo mimo čas a prostor, jelikož je detektivův návrat zároveň letmým vstupem do svědomí minulosti Evropy (narážky na holocaust jsou ovšem tak jemné, až si sám nejsem zcela jist, nešlo-li jen o poryvy větru). Malé městečko připomíná svého druhu Benátky, z všudypřítomné vody vyrůstají jednotlivé budovy, stále prší, dohled je pouhých pár (desítek) metrů a hustou mlhou prosvítá několik světel majících hlavně atmosférotvorný účinek. Trier dokazuje, že je jeden z výtvarně nejschopnějších režisérů a podobně jako v Evropě vytváří s kamerou a filtry neskutečně působivé a kompozičně promyšlené záběry. Výrazné je využití žlutého „nemocného“ filtru, který zesiluje pocit rozpadu podobně jako v morem zasažených čtvrtích ve hře Pathologic. Ústředním tématem Element of Crime je otázka možnosti porozumění zločinu a jeho původci. Pokud sledujeme stopy, které tento po sobě zanechává, můžeme se dobrat vnější povahy zločinu, popisu toho, jak se udál, nepochopíme však s jistotou, co a proč k němu vedlo. Naopak takové pochopení by nám mohlo pomoci zabránit jeho opakování v budoucnosti, což by bylo v případě nebezpečného vraha rozhodně vítané. Detektiv se tak podle velmi sporné a neprověřené metody pokouší co nejvíce ztotožnit s osobou vraha, prožít tytéž události, cítit jako on... Proto se vrací na místa, o nichž ví, že v nich tento dříve pobýval, vykonává stejné činnosti, bere stejné léky a navozuje si tak totožné stavy... a doufá, že se dostane na stopu událostem budoucím. A zdá se, že metoda přináší jakési výsledky. Jenže v kterém momentu je z tohoto experimentu ještě možná cesta zpět? Pokud budu mít stejné pocity jako jiná osoba a jednat jako jiná osoba, budu ještě sám sebou? A pokud nebudu, dokáži si to uvědomit? Naprostého a nesporného porozumění motivů jiného je možné pouze, když se jím sám stanu. Až ve chvíli, kdy se detektiv domnívá, že se svého pokusu vzdal, je ztotožnění dokonalé; neuvědomuje si jej. V jednotlivém okamžiku není možnost volby, následující událost je nutným výsledkem událostí předchozích a film směřuje k nevyhnutelnému konci. Element of Crime je velmi těžký a tíživý film, jenž si nezadá s mistrovými pozdějšími díly. Divák je do něj vtažen a po propuštění mu pravděpodobně nebude příliš dobře na těle ni na duchu. (12.04.2008)