Loučení

(neviděl jsem, jen jsem k tomu našel takový text...) : Autohavárie, při které spolu s kameramanem a výtvarníkem zahynula Larisa Šepiťková (2. 7. 1979), způsobila, že filmové adaptaci novely Valentina Rasputina Loučení s Maťorou (1976) hrozilo nedokončení. Ještě než se Klimov rozhodl v projektu pokračovat, natočil o své manželce dvacetiminutový dokument Larisa (1980). Vedle rodinných fotografií, pracovních záběrů, ukázek z filmů a vlastních komentářů o ní vypovídali i její kolegové, mezi nimi také představitelka hlavní role Stěfanija Staňutová a sám Rasputin. Šepiťková byla jeho knihou nadšena, odmítala však dát svému filmu stejnojmenný název. V jejím pojetí nemělo jít o loučení s minulostí, nýbrž o její zachování jako duchovní potřeby, jako součásti našeho dnešního i budoucího života. Elem Klimov se však nacházel v jiné situaci a z pochopitelných důvodů původní název - ovšem s vyloučením adresáta - zachoval. V příběhu o Maťoře, ostrovní vesnici na Angaře, která má být kvůli budování přehrady zatopena, je pozornost zaměřena především na stařeny, které se jen těžko smiřují s tím, že by měly opustit místo, kde prožily celý svůj život. Prostřednictvím postavy osmdesátileté Darji, jejíž vráskami zbrázděná tvář připomíná kůru z mýtického modřínu stojícího nedaleko její chalupy, se nastoluje kardinální otázka, za jakou cenu jít vstříc pokroku, hrozí-li nebezpečí, že odkaz předků bude navždy ztracen. Při režírování Klimov akcentoval emotivně vypjatější motivy na úkor rozjímavosti předlohy. Filmu vtiskl značnou expresivitu, kterou až k hysterii rozvinul o čtyři roky později v Jdi a dívej se. V menší roli Voroncova, předsedy výboru pro přesídlení, uvidíme někdejšího samozvaného mnicha Rasputina, Alexeje Petrenka. ----------------------------------- Tak už jsem viděl. Formálně velice zajímavé, ale celkově mě ta expresivita přišla, vzhledem k tématu, až moc přetažená - snad to bylo jenom tím, že jsem se díval nadvakrát. (08.07.2006)

(SSR) U adaptace LOUČENÍ S MAŤOROU Valentina Rasputina je pro člověka obeznámeného s pozadím vzniku problém s tím, koho vnímat jako autora díla, protože po přečtení obsahu se látka jeví vzhledem k tématu střetu vesnice a města jako ideální pro Vasilije Šukšina, ale přitom po kvůli autonehodě předčasně zesnulé Larise Šepiťkové převzal rozpracovaný projekt její manžel Elem Klimov. Čtenáři mají za to, že kniha pojednávala o nahrazení starých pořádků těmi novými, zatímco z dochovaných zdrojů vychází, že Šepiťková ji chtěla pro film reinterpretovat a naopak akcentovat hodnoty spojené s minulostí, ale Elem Klimov se zaměřil na vypjatější momenty. Předlohu neznám, ale zato si nemyslím, že by byl rukopis Klimova a Šepiťkové natolik odlišný, aby to vytrhávalo při sledování. Pokud vezmeme v potaz jejich kanonické snímky (u Klimova AGÓNIE - KONEC RASPUTINA a JDI A DÍVEJ SE, u Šepiťkové KŘÍDLA a VZESTUP), tak nalezneme řadu společných znaků. Pokaždé se jedná o pečlivou drobnokresbu jedince či omezené skupiny lidí, který/která se nachází v historické epoše, jež doléhá na jeho/jejich psychiku, což je formálně vyjádřeno značně subjektivizujícími prostředky, kdy je výsledná podoba filmu kritická vůči převládající stranické ideologii. (Tradici nelze zničit jejím násilným přemístěním, vulgarizací v podobě popové pseudokultury a nahrazením duchovních hodnot výdobytky moderní civilizace.) Zde tomu není jinak, a navíc mám za to, že expresivita připisovaná Klimovi dává vyniknout spirituální rovině připisované Šepiťkové (nelze ovšem pominout, že oceňovaný válečný Klimův epopej se taky vyznačoval spirituálními kvalitami, kdy je patrná inspirace Tarkovským a jeho vztahem k přírodě). (29.01.2011)

Jestliže knižní předloha Valentina Rasputina je laděno do stylu socialistického realismu, Elemu Klimovovi se podařilo novelu přetavit do filmu, jenž se evidentně staví kriticky k sovětské moci, která ve jménu "vyšších cílů" ničí jedinečnou komunitu sedláků na ostrově a zároveň vesnici Maťoře, násilně je mění na dělníky a stěhuje je do panelákových sídlišť. Nádherně to vystihuje tragikomická scéna, kdy obyvatelé vesnice před panelákem dojí krávu. K mimořádné sugestivitě dílá příspívá jemný tmavězelený filtr a podmanivě depresivní hudba Vjačeslava Artyomova a Alfreda Shnitkeho. Velice silný film s mnoha emotivně vypjatými situacemi. (01.08.2006)

Bolestné rozhodování mezi dvěma stejně platnými společenskými nároky - uchování si minulosti, a to i s jejími hmotnými pozůstatky, které se v určitou chvíli mohou stát překážkou pokroku, nebo naopak obětování něčeho z nás samotných a z našich předků ve prospěch budoucnosti. Protože jestli chceme (a my musíme) jít dopředu, musíme něco nechat za námi. Ale na druhou stranu: "Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí. Dělám strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně." (Mark Twain) Ano, musíme hledět dopředu, ale zároveň nezapomínat na to, co jsme nechali vzadu. Ale co když jsme v mlze, kde je vpředu a kde vzadu? Rusko se totiž na přelomu 70. a 80. letech ocitlo v mlze, jako už tolikrát ve své dlouhé historii... (24.05.2013)

Skvelý film z prostredia Ruskej dediny pri lúčení s s generáciami zomrelých, živých ktorí odmietajú opustiť rodnú zem a domovy, kde prežili celý, relatívne pokojný život. Príčinou je zatopenie rozsiahleho územie ktoré skončí pod vodou vybudovajej priehrade a industrilazícii. Film ani tak nie je necitlivo zameraný na stranické príkazy, nejde o ideológiu ale o narušenie symbiózy  človeka a prírody. Zle mi z toho bolo, zažil som v ako rodák z Dúbravky likvidáciu vynohradov a polí, horšie dopadlo Podhradie, temer totálna likvidácia starousadlíkov v Karlovej Vsi a zrovnanie Petržálky. Miesto spokojnosti v skromných  malých domčekov s mačkami, psami, sliepkami a záhradkách to komunisti presídlili do koncentrákov v panelákov a sťahovanie ich väčšinou zlomilo na duši. Klinec zatĺkli noví obavatelia v podobe hordy skade tade. Tak ako v Lúčení kde starousadlíci  skončia v zmesi nezámych ľudí ktorých zaujíma industrializácia lez ľadu a skladu. Prírode, susedským vzťahom, spomienkam nadobro odzvonilo. (19.11.2022)