Sedmnáct zastavení jara

SEDMNÁCT ZASTAVENÍ je ne ruskou, ale světovou klasikou svého žánru. Zpravodajsky dobře informovaný Julian Semjonov vytvořil vděčnou faktografii v jednom ze svých nejlepších románů "čtiva" a autorský tým, jemuž převapivě - zejména v ruských poměrech - dominovaly ženy (režisérka Taťjana Lioznova), vytvořil z klasické zpravodajské látky lyrický skutečný obraz Německa posledních týdnů a měsíců Hitlerovy moci. Sovětské protiněmecké úspěchy té doby ve válce zpravodajských služeb byly dány ideologickým, ale i mravním vyhrocením, které neskutečná hloupost a myšlenková nesourodost nacistické ideologie nemohly nevyvolat. Tichonovův výkon, jeho takřka dokonalé převtělení do německého cítění a myšlení, je opravdu mimořádný. (Ale ač nerad, musím korigovat některé soudy svých kolegů. Vjačeslav Tichonov je určitě jedním z nejlepších ruských herců, zdaleka ne však herec jediný - namátkou jmenuji Smoktunovského, Uljanova, Bondarčuka, Čerkasova, Šukšina. Stierlitz určitě není hlavní rolí jeho života - daleko nespornější je jeho ztvárnění Andreje Bolkonského v Bondarčukově VÁLCE A MÍRU). Ve srovnání se seriály současnosti ZASTAVENÍ JARA nemohou neuspět. Má to ovšem jeden předpoklad: diváka, který je poučen, připraven a natěšen. Toto dílo a plytká zbava jsou totiž pojmy, které se vzájemně vylučují. (11.02.2008)

…. „ Budeme vám vyprávět o některých událostech posledního válečného jara. Posledního jara války. Za tři měsíce bude fašismus poražen, ale teď probíhají nelítostné boje na Odře, pod Budapeští, v Pomořansku. Budeme vám vyprávět jen o 17 dnech tohoto jara.“ Tak začíná seriál, který jsem jako dítě sledovala s očima navrch hlavy. Otto von Stirlitz, obratný řečník a stratég ve službách sovětské tajné služby, byl můj milovaný hrdina a v německé uniformě mi připadal neodolatelný. Rusky zpívanou píseň jsem měla (přes velké protesty mámy) nahranou na kotoučáku a to hned za úvodní klavírní skladbou. Teď s odstupem času, mohu jen potvrdit své 4* hodnocení, které si seriál u mě udrží i nadále. A přiznávám, že všech 12 dílů vysoké špionážní hry jsem si s velkou chutí zopakovala. Před lety na mě nejvíc zapůsobila emotivní scéna výslechu ženy za přítomnosti jejího nedávno narozeného dítěte a jako další, beznadějná situace ženy na útěku před gestapem, která je schovaná v kanálu se dvěma kojenci v náručí. A dnes k nim přibylo i rozloučení Stirlitze s vlastní ženou, kdy se na sebe mohli pouze dívat, a to každý od svého stolu vzdáleni od sebe přes celou kavárnu, přitom to bych si bez připomenutí už nepamatovala. Abych to nějak uzavřela, ne vše co mělo nálepku CCCP bylo nutně špatné a „Sedmnáct zastavení jara“ určitě stojí za vidění i přes stáří 33 let. (19.10.2006)

V polovině pátého dílu jsem to stopnul. Bohužel nemohu sdílet nadšení ostatních. Nebetyčná nuda, děsně se to táhne, vůbec to nemá žádnou gradaci, Tichonov je totálně bez výrazu a nesledávám u něj žádné charisma... velké zklamání... Je mi jasné, že to nemá být žádná bondovka a že tedy nebudou žádné akční scény, ale přece příběh se musí nějak vystavět, musí nějak gradovat. V jednotlivých epizodách není špetka napětí. Kupříkladu ve čtvrtém díle spolu promlouvají Tichonov a Tabakov, po čemž Tichonov stojí u řeky a v duchu si říká, že ho skoro odhalili. No nebýt tam ten vnitřní hlas, tak vůbec netuším, že šlo Tichonovovi o kejhák. Neboli není tam nějaká gradace scény... (01.06.2015)

Příběh z dob kdy Rusové byli ti dobří, Němci ti špatní a islám nikoho nezajímal. Třetí říše se zmítala v předsmrtných křečích, její armády šly od porážky k porážce, ale nacistický režim zůstával v plné síle. Orgány RSHA, od Gestapa po Sicherheitsdienst pracovaly a plánovaly, jako kdyby snad Hitlerova utopie měla opravdu přežít tisíc let. A přímo ve středu této mašinérie působí agent KGB Otto von Stierlitz. Sedmnáct zastavení jara je špionážní drama v němž nehraje hlavní roli ani šarmantní lamač ženských srdcí, ani akce a dokonce ani boj proti padouchům. Prim má chladná logika, racionalita, pečlivá analýza situace a zákulisní boje. A cíl není o nic menší, než rychlé ukončení války. Klobouk dolů před tehdejšími scenáristy, ale téměř žádná postava není černobíle dobrá či zlá. I špičky SS a nacističtí pohlaváři jsou občas jen ve vleku událostí a výjimečně projeví i záchvěv lidskosti, nebo alespoň slabosti. Sympatičtí pochopitelně nejsou, ale i to málo je víc, než se dalo čekat. Druhou silnou stránkou je mrazivá atmosféra, držená i dobovými záběry nebo historickými vsuvkami a třetí pilíř tvoří herci. Skvělí jsou všichni a sám Vjačeslav Tichonov je přímo výborný. Silné čtyři hvězdičky. (11.01.2015)

Vedle moderních dynamicky natočených seriálů by dnes Sedmnáct zastavení jara působilo značně omšele, nicméně je to jeden z nemnoha sovětských televizních pořadů, který by i dnes snesl přísnější měřítko a mohl být odvysílán. Nejslavnější role známého herce Vjačeslava Tichonova, kterou se natrvalo zapsal do paměti diváků. Vedle něj se ale v menších rolích objevily další slavné hvězdy - např. roli Isajevova šéfa Schellenberga si střihl proslulý Oleg Tabakov. Seriál má pomalé tempo, střílí se v něm minimálně a milovník akce by se mu měl velkým obloukem vyhnout. Slušná je naopak kvalita dialogů a atmosféra příběhu. Seriál se stal v Sovětském svazu kultem a ještě dnes existují webové stránky jeho fanoušků, kde koluje bezpočet vtipů o legendárním rozvědčíkovi: "Lavrentiji, děti máš?" - "Ano, soudruhu Staline",odpoví Berija. - "A co Isajev?" - "Nemá." - "To je špatně, musíme udělat."Celkové hodnocení s ohledem na nostalgii 70%. (24.10.2006)