Gallipoli

Jeden z těch dalších anti-válečných filmů, na které by se nemělo zapomínat. Na Gallipoli jsem se docela těšil, o to více mě mrzelo, že vlastně celých 80 minut se ve filmu neděje nic, co by stálo za zmínku. Jasný, příběh to posune, ale na film, který si připomíná jedinou australskou historickou vsuvku do první světové války je to hodně málo. Na druhou stranu bylo sympatické slyšet ve filmu muziku Jean Michel Jarreho. Znělo to v něm tak jako docela dost zvláštně, ale sedlo mi to. Je to zvláštní, kdyby mi někdo řekl, že ve válečném filmu hraje jeho muzika, asi bych se posmál. Přitom to opravdu docela pěkně funguje. Přesto mě ale film celých 80 minut vcelku schopně nudil, o to více mě překvapil samotným koncem. Do té doby je to vcelku průměrné drama, ale od té doby neskutečně dobrý anti-válečňák, kde ta poslední scéna ukáže, jak je válka krutá. Jenže by to nemuselo být až tak průkazné....takový příběh prožívala každá linie za první světové války. A co měli řikat ti, co prožívali zákopovou válku ve Francii? Ti teprv...Ale tak co. Film to byl i tak pěkný. Rozhodně měl něco do sebe. To tyhle filmy maj. Ale k dokonalosti jim vždycky něco chybí. (16.05.2010)

Před sto lety pomalu končila první světová válka, tenkrát známá pod komerčním označením Velká válka. Asi by se slušel tento komentář napsat před třemi roky v roce 2015, když vycházelo sté jubileum nepříliš šťastné bitvy u Gallipoli. Dojemný příběh o několika mladých Australanech v uniformách (slangově diggerů) jsem viděl velmi mlad a tehdy i dnes ve mě některé scény nechávají hluboký dojem, třeba závěrečné finále s bodákovymi útoky. Když jsem hledal něco o bitvě natrefil jsem na slovo larrikinsmus, což označuje osobu neotesance (postava Archieho méně), ale s dobrý srdcem a přátelskou. Představitelé hlavních rolí Mark Lee a Měl Gibson jsou tu za za velké sympaťaky a o něco menší Larrikinisty. Film vřele doporučuji. Zajímavosti na závěr je, že za část neúspěchu u Gallipoli byl odpovědný Winston Churchill. (15.10.2018)

Bol som primerane zvedavý na film, o ktorom som nič nepočul, ale Peter Weir nie je bezvýznamným režisérom. Moje očakávania sa bohužiaľ nenaplnili. Videl so niekoľko filmov o prvej svetovej vojne a Weirov snímok sa im iba mierne približoval. Ak by som chcel v maximálnej skratke vyjadriť, čo ma na filme zaujalo, bol by to iba začínajúci Mel Gibson a Adagio Tomasa Albinoniho. Nie je to málo, ale na celovečerný film to v žiadnom prípade nestačí. (11.08.2020)

Hodne netradicni valecnej snimek. 50 minut jenom trva, nez se hlavni dvojka dostane mezi vojaky a valcit se zacne az za dalsich 25 minut a ani pak to neni nejak klasickej valecnej film. Ale ono tady ani tak o tu valku nejde, tady jde spis o jednotlivy postavy, hlavne teda dvou kamaradu bezcu. No a zaver je sice hodne silnej, ale na druhou stranu me drobet nasral. No a co se tyce mladyho Gibsona, v hlavni roli tu je sice Mark Lee, ale Gibson na sebe strhava vetsinu pozornosti, ale i presto se dobre doplnujou. Takze celkove zajimavej pribeh, paradne natoceny a dobre zahrany, ale pokud se tesite na klasickej valecnej film, tak od tohohle ruce pryc. (25.11.2008)

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)