Režie:
Peter WeirScénář:
David WilliamsonKamera:
Russell BoydHrají:
Mark Lee, Mel Gibson, Bill Hunter, Reg Evans, Bill Kerr, Harold Hopkins, Ron Graham, David Argue, Les Dayman, Robert Grubb, David Cormick, Tim McKenzie (více)Obsahy(1)
První ze dvou snímků, při jejichž realizaci se režisér Peter Weir setkal s budoucí hvězdou světové kinematografie Melem Gibsonem, zpracovává temnou kapitolu australské vojenské historie, bitvu o poloostrov Gallipoli. Tvrdé boje první světové války o důležitý Dardanelský průliv skončily zdrcující porážkou spojenců a masakrem velkého množství australských a novozélandských vojáků, vesměs nadšených dobrovolníků. Weir se zaměřuje na Archyho a Franka, dvojici idealistických přátel, jejichž představy jsou na evropském bojišti krutě konfrontovány s realitou. Jasně protiválečný snímek vykresluje běžné životy obou mužů, které se postupně proměňují v noční můru. Velkoryse pojatý film paradoxně vyniká právě pečlivou drobnokresbou jednotlivých postav. Kvality scénáře, důsledně vycházejícího z historické skutečnosti, umocnila suverénní a přitom nenápadná režie. Emotivní účinek díla znásobují citlivě použité hudební motivy různých žánrů. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (229)
U režiséra bez slabých míst Petera Weira si odborná kritika i samotný divák cení mimo jiné toho, že ani po odchodu z rodné Austrálie neslevil ze svých osobitých představ a nároků a pokračoval v laťce, kterou si sám nastavil u protinožců. Bezmála třicet let staré protiválečné a tragicky laděné drama Gallipoli o „zbytečném“ masakru australských vojáků u tureckého pobřeží během první světové války upoutá svou čistotou i velkorysostí, podpořenou krásou filmové kamery (za ní se po boku jiného slavného Australana Russella Boyda učil dnes oscarový John Seale). Zlomový byl film nejen pro Weira, ale i představitele jedné z hlavních rolí – Mela Gibsona. Svůj vstup do Hollywoodu pak stvrdili následnou spoluprací, dramatem Rok nebezpečného života. ()
na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. ()
Výborný australský film, který především ukazuje sílu toho, když má scénář velmi dobře napsané postavy. Nejde ani tak o to, co se děje, ale primárně o to, že postavy poznáte. Stávají se naprosto zásadním prvkem a díky nim ty momenty, které jsou v tomhle kontextu historické, můžete prožít skutečně silně. ()
Dobrodružství, které je větší než sám život. 1) Film nabízí zajímavou podívanou ve stylu - ze všeho něco. Něco sportu, něco road movie, něco australského "westernu", trochu o přátelství, trochu o hledání sebe sama. The thing I can't stand about you, mate, is you're always so bloody cheerful._____ 2) Ve druhé polovině se dílo mění ve válečný film. O bitvě u Galllipoli stejně jako o australském zapojení do první světové války se nic nedozvíme, ale ono to vlastně nevadí. Film je o naivitě mládí spíš než o válce samé._____ 3) Zaujali mě 23letý Mark Lee (blonďatý běžec Archie) a 25letý Mel Gibson (Frank). ()
Film, který nepostrádá působivosti, i když mi připadá, že nedrží zcela pohromadě a rozpadá se na dvě části. V první dlouhé části (cesta do války) občas zdlouhavý, v druhé části sevřenější a působivější. Dost mi tam vadila ta elektronická muzika, zcela se míjela s obrazovou složkou. Zajímavé, že budoucí hvězda Mel Gibson hraje v tak protiválečném filmu, když pak byl schopen účinkovat v tak propagandistické slátanině jako Údolí stínů. ()
Galerie (36)
Photo © Paramount Pictures
![Gallipoli - Fotosky](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/159/363/159363007_b2b50b.jpg)
Zajímavosti (11)
- Rozpočet filmu byl 2 miliony australských dolarů a honorář Mela Gibsona (Frank Dunne) byl 35 tisíc. (Zdroj kniha Mel - The Inside) (Locksley)
- Ve filmu a v závěrečných titulcích je použitá skladba „Adagio v G moll“ (Adagio in G minor), připisovaná benátskému baroknímu skladateli Tomasi Albinonimu (1671–1751). Dílo měl na základě Albinoniho fragmentu církevní sonáty dokončit italský muzikovědec Remo Giazotto (1910–1998). Vzhledem k tomu, že originální námět se dodnes mezi Albinoniho pracemi nenalezl, je možné, že Giazotto dílo sám zkomponoval. (Korsak)
- Ve filmu byly použity i dvě skladby, které má na svědomí nestor elektronické hudby francouz Jean-Michela Jarre. Konkrétně to jsou skladby „Oxygène Part II“ a „Oxygène Part VI“. Prvně jmenovaná je užita ve scéně, ve které Mel Gibson běží v zákopech jako posel se zprávou. (Posheidon)
Reklama