Don Quijote de Orson Welles

Iggy

Wellesem nikdy nedokončený film na motivy nejslavnějšího románu všech dob. Welles ho začal natáčet ve Španělsku v 50. letech a pokračoval až do roku 1969, kdy zemřel Francisco Reiguera, který hrál Don Quijota. Poté film dlouho stříhal, ale nikdy nedokočnil. Sám tvrdil, že je to jako psát román - neomezuje vás rozpočet ani žádné závazky a můžete ho vydat, až uznáte sami za vhodné. To se podařilo až posmrtně v roce 1992, ovšem v neúplné a do jisté míry zmrzačené verzi. Asi největší vadou na kráse je dabing (řekl bych, že většinou to byl sám Welles), který je asynchronní a dost se liší i obsahově. Ovšem dikcí a prožitkem je podařený. Don Quijote a Sancho Panza (oba výborně obsazení) putují vyprahlým Španělskem a zažívají svá obvyklá dobrodružství. Filmařsky nejpodařenější jsou asi větrné mlýny. Působivé jsou panoramatické záběry, v nichž vidíme jejich siluety na horizontu. Postupně zjistíme, že žijí vlastně v současnosti, ale španělský venkov se od 16. století zrovna moc neliší. Pak Sancho svého pána ztratí a hledá ho na koridě (která Wellese fascinovala a je to ve filmu znát). Jeho bloudění městem a neustálé vyptávání se na pána případně na rádio začne být po chvíli ale dost otravné. V televizi spatří amerického režiséra Orsona Wellese, který tu natáčí Dona Quijota. Film nápaditě mísí realitu a fikci, zdá se být filmem ve filmu, ovšem tento koncept je neustále narušován a zpochybňován. Hybridní syžet tedy znemožňuje úplnou bezrozpornou rekonstrukci fabule. Sancho si koupí dalekohled a dozví se o vojenských raketách, které brzy dolétnou až na Měsíc. Následuje podle mě nejlepší moment filmu, přerod Sancha-skeptika a věčného remcala v oddaného Sancha-snílka, který donutí uvězněného Quijota, který už ztratil veškeré iluze i naději, vzchopit se a pokračovat v jejich věčně marném boji s větrnými mlýny. Quijote je tu zobrazen jako největší gentleman všech dob, pro kterého ale není na této zemi místo. Najde ho na Měsíci, kam se spolu s věrným Sanchem vydává? Kdo ví...(27.4.2007)