Dáma ze Šanghaje

Tímhle filmem prý Welles ztratili pět milionů fanoušků. Včetně mě. ____ Největší paradox a zvláštnost filmu vychází z přechodu mezi jednotlivými hladinami vyprávění. Tedy stav, když autor (nebo divák) sám zasahuje do fiktivního děje vyprávění nebo se naopak postava z této fikce vměšuje do vnější existence autora nebo diváka. Pozor, uvedu na příkladu: Jak může být postava O'Hara determinována okolím, jak je možné, že se octla v takových nepříjemnostech, když uvážíme, že O'Haraa je zároveň vypravěčem (strůjcem všeho dění), či spíše samotným režisérem, který tahá za nitky? To vůbec není otázka deus ex machina, ale toho, že tyhle přechody mezi vyprávěním jsou jen příjemnou výjimkou a to, co potřebujeme nejméně, je ustavit ji novým paradigmatem. ____ Welles postrádá smysl pro humor. Modelka Donna Feldman k tomu říká následující: „Kdo sám sebe bere příliš vážně, má problém. Chlap, který neumí sám sebe shodit, mívá nouzi o partnerky. Ženy vycítí, že je suchar, a bojí se nudy.“ (15.09.2008)

Očividně nejde postavit film jen na Ritě a dobré režii, kdo by to byl řekl. Prostě to nefunguje - postavy ploché, scénář zajímavý až od poloviny a ani ta romance mi nepřijde funkční. Nejhorší na tom je, že díky některým krásným kompozicím a genialitě zrcadlové scény to ani člověk nemůže pořádně sestřelit. (09.04.2009)

Z hlediska konstrukce příběhu jde o průměrnou až podprůměrnou noirovku, herecky je to vyloženě slabota (hlavně hystericky afektovaný Grisby), Welles ale tyto nedostatky nahrazuje brilantní režií a neskutečně kreativními obrazovými postupy. Vrcholy filmu - metafora žraloků, proces, čínské divadlo, závěr v zrcadlové síni. K tomuhle filmu se musím vrátit. (12.09.2012)

Na Dámě ze Šanghaje je zajímavé, jak moc se přibližuje ke konvencím filmu noir, jak je ozvláštňuje a jak se od nich odvrací. Několik nesouvislých poznámek... - - - Voiceover na začátku a na konci je jedním z nejlépe využitých postupů tohohle typu, co jsem kdy viděl. Pocit dusna je dán všudypřítomným horkem (potem), ale je ještě umocněn tíživým střihem (má nějaký film klasického Hollywoodu rychlejší střih?) dialogů, které bez ladu a skladu skáčí z obličeje na obličej v neobvyklých úhlech, nebo jsou snímány z neobvyklé blízkosti. Ostření (kterému ostatně moc nerozumím) by si zasloužilo samostatný rozbor. Rita Hayworth po Gildě opět ukazuje, že je pro noir jako stvořená (kdyby se vyhlašovala soutěž, dostane druhé místo hned za Lauren Bacall). A fantasmagorický závěr by mohli klidně promítat na Wellesův pomník. Geniální, funkční, expresionistické... (20.10.2012)

Vystřídá se tam opravdu hodně prostředí. Mě nejvíce zaujalo čínské divadlo a opuštěné bludiště. Děj mi ale přišel příliš zkratkovitý a důraz na shnilost lodní posádky mě nepřesvědčil. Po pravdě jsem ani moc nechápal motivace postav a Orson Welles se mi do role irskýho bitkaře vůbec nehodil. To Rita Hayworth neměla s femme fatale nejmenší problém. Mnohem víc než Welles mě zaujalo duo záporáků. Everett Sloane a jeho křížový výslech sama sebe byl fakt nezapomenutelný, a znepokojivý Glenn Anders, coby vyšinutý Grisby, tomu dával šťávu. (20.07.2015)