Hwaelos

Spoiler v úvodní větě: Musím říct, že jsem celkem chápal, proč se hlavní hrdina nakonec rozhodl opustit Zemi. Protože já mít takovouhle rodinu, odcestuju radši taky. :) Dělám samosebou humor, ale faktem je, že to, co nejvíc podráží filmu nohy, je praktická absence postav, na nichž může divákovi aspoň trochu záležet. Roy má aspoň k tomu, že se chová jako magor, nějaké důvody (ale pokud předpokládáme, že má předložený fikční svět nějakou logiku, měla by se tak chovat i Jillian, což se neděje), ale to z něj nedělá snesitelnější personu. Tenhle fakt je v kontextu Spielbergovy filmografie vlastně překvapivý. Druhý problém, který s Close Encounters mám, leží ve scénáři. První hodina snímku se úplně zbytečně vleče a jediná potenciálně zajímavá linka, která by mohla děj nějak posunout, - totiž vědecko-vládní mise - je hodně upozaděna. Divák místo toho sleduje jen Royovo blbnutí s hlínou a hádky s manželkou. Musím se přiznat, že jsem hodně váhal nad čtyřmi hvězdami - čistě kvůli filmařským kvalitám. Spielberg se už tady ukazuje jako mistr svého řemesla a kamera, střih, zvuk, triky i mizanscéna tady fungují v dokonalé orchestraci. Jenže - k čemu je špičkový orchestr, když partituru, podle níž se hraje, sesmolil o přestávce na svačinu průměrně talentovaný student JAMU? Alespoň jedno musím ale filmu nechat: aluze na North by Nortwesth se povedla na výbornou!

Nebýt opravdu dobře vybraných bojových scén a především množství legend oboru, které dokumentu propůjčili svůj čas coby mluvící hlavy, byl bych s hodnocením přísnější. Informační hodnota totiž není bůhvíjaká. V první polovině to je ještě na dobré cestě, protože se pionýrské cestě wushu na plátno věnuje poměrně dost času a padne tu množství zapomenutých jmen. Druhá půlka je už ale poměrně zkratkovitá a informace o stylu jednotlivých filmařů a herců jsou dost kusé. Zatímco "Kung-fu, legenda pokračuje" dostane víc než pět minut stopáže, i když Carradine je spíš filozof z Wishe než akční hvězda, z devadesátek si urve minutu tak maximálně Matrix. Promarněná příležitost.

Krátký propagandistický film, v němž už probleskuje Menzelův (i Šofrův) talent. Poněkud nepatřičně působí jen zvuková složka - ta je v ostrém protikladu k očekávatelné budovatelské selance. Až mě napadalo, jestli Menzel záměrně nepodrývá význam sdělovaného... Ale spíš bych tipoval, že jde o tehdejší snahu dělat industriál. Rozhodně nečekejte předchůdce Panelstory od Chytilové.

Ramba jsem viděl kdysi v dětství. A jakkoli jsem jinak fanoušek akčního žánru, vlastně mě ty dlouhé roky nelákalo se k sérii vrátit. Jenže já v těch šesti-sedmi letech viděl třetí díl. A z toho fakt nejde usuzovat na to, v jaké podobě se legenda Johna Ramba zrodila. First blood je překvapivě komorní, neokázalý film, jehož hlavní předností je civilnost. Improvizovaná "mumlací" závěrečná scéna je toho nejlepším důkazem. Nesouvislý tok slov, které si Stallone vymýšlel za běhu na place, perfektně odráží fakt, že těžištěm vyprávění není samotná akce, ale především duševní pochody hlavního hrdiny sužovaného PTSD. Jen za samotnou scénu lovu na místní policejní jednotku v podzimním horském lese by si film zasloužil pět hvězd, protože měla bezmála hororové kvality Predátora - až na to, že v roli monstra je tu hlavní hrdina. Jediné, co snímek celkově sráží níž, jsou příšerné herecké výkony zúčastněných (nejvíc mě vytáčela komická divadelní strojenost plukovníka v podání Richarda Crenny, ale překvapivě neméně hroznej výkon podal i mladý David Caruso).

Svoji osobnost si budujeme ve formujícím věku podle vzorů, které dětství a dospívání provázejí, přičemž největší vliv v tomto procesu mají obvykle rodiče. Právě tak toto utváření sama sebe ovlivňují události a traumata, která prožijeme - a protože k objektivnímu posouzení situace v daném věku nemáme výbavu, stává se, že naše interpretace těchto událostí se míjejí s realitou. Hodně se mi zamlouvá, že Daria Kashcheeva tento proces utváření vlastního "já" konceptualizuje v podobě plastových figurín s více či méně lidskými rysy, jejichž jádro vyplňují memorabilie vztažené k formujícím vzpomínkám, ale zároveň s figurínami pracuje i na dalších rovinách. Ta nejsamozřejmější je pochopitelně samotný artefakt (barbie) panenky, coby dárku od otce, který je ale zároveň obtěžkán dalšími význami (nerealistický model krásy, předčasná touha po fyzické dospělosti). V jiné scéně, kde svlečené ženské figuríny sdílejí své vzpomínky, přičemž zjišťujeme, že všechny se jmenují Elektra, režisérce zaměnitelnost plastových těl umožňuje zobrazit množství jednotlivých person (hlasů / vzpomínek / náhledů) překřikujících se v hlavě Electry. A konečně figurína, která ztrácí lidské rysy nebo se dokonce rozpadá, může také reprezentovat blednutí vzpomínek na situace a jednotlivé aktéry, kteří se v průběhu dalších let víc a víc stávají jen plochou s několika málo záchytnými body, kam můžeme projektovat libovolné významy. Electra je nepochybně do nějaké míry filmu o proměně vztahu ke svému tělu, ještě víc mi ale připadá, že je snímkem o sebepojetí - o snaze zformovat svou vlastní osobnost v dospělosti a odhodit při tom co nejvíc zátěže, kterou si neseme právě z oné formující doby dospívání. Tohle je aspekt snímku, který se mnou nejvíc rezonoval, ale nutno říct, že rovin, které by bylo možné rozebírat, je ve vyprávění mnohem víc - což by samo o sobě mělo svědčit o jeho kvalitách (podtržených, nutno dodat, brilantní formální stránkou).

Stovky bobrů jsou jedním z těch mála klenotů, které dokázaly svoje produkční omezení proměnit ve ctnost. Vystačí si se skvělým scénářem, v němž je tolik vtipných nápadů, že by to jinde vyšlo na tři filmy, a skvělým hercem v hlavní úloze. S ohledem na nízký rozpočet se Cheslikova parta vykašlala na byť jen náznak realistické výpravy klasických grotesek a šla spíše cestou Zemanových verneovek s papundeklovými kulisami. Díky tomu si divák může s bolavou bránicí vychutnávat zástupy plyšových bobrů budujících ve své hrázi vesmírný program. Miluju na tom filmu úplně všechno...

Rok 2023 byl opravdu rokem filmových událostí - a Zóna zájmu to jen podtrhuje. Přiznám se, že už hodně let nedržím Jonathana Glazera ve svém hledáčku. Kdysi mi uhranuly jeho experimentální, na hraně genilaity balancující, videoklipy, které točil pro Radiohead a Jamiroquai, ale Under the Skin navzdory pochvalným ohlasům z řad kritiků už dlouho odkládám. Proto je pro mě Zóna zájmu o to větším zjevením - pomalým artovým jednorožcem, které člověk v kině téměř nevídá. Extrémně dlouhé záběry byly Glazerovým poznávacím znamením už od jeho začátků - a pro tuhle látku se perfektně hodí, protože prostřednictvím nich můžeme dobře pozorovat banalitu všedního života rodiny rozežírané zevnitř, aniž by to bylo na první dobrou vnějšímu pozorovateli patrné. A samozřejmě také banalitu nacistického zla, odehrávajícího se tam za zdí. Glazerovi samozřejmě v tomto úsilí vydatně vypomohl kameraman Łukasz Żal, který ve své domovině pracoval na vizuálně výjimečných snímcích Ida a Studená válka. Zajímavým vizuálním řešením je i využití desaturovaných barev, které připomínají válečné barevné fotografie. Řekl bych ale, že ještě podstatnější složkou filmu je zvuk. Právě ten se stává hlavním nositelem sdělení. Zatímco totiž na obraze defilují všedodenní výjevy a z tváří postav se prakticky nedá nic vyčíst, zvuková stopa nám neustále připomíná že zdánlivá idyla v domě má vedle sebe konstantní připomínku hrůzy odehrávající se v sousedním koncentračním táboře. Kakofonie výkřiků, sténání a občasných výstřelů tvoří kontrapunkt k obyčejným výjevům ze života rodiny, u níž pouze z náznaků usuzujeme, že realita mikrosvěta kolem každého z jejich členů mentálně rozleptává. Matčino fanatické upnutí se k zvelebování zahrady jsme nuceni postupně chápat jako mechanismus popření, otec se zdá být citově zcela vyprahlý a má problémy se spaním, dcera je naopak sleepwalker a u syna se dají tušit násilnické sklony. Tohle všechno je ale mistrně jen naznačeno. O ničem důležitém nepadne ani zmínka. Což platí i pro ostatní obyvatele domu, kteří si naopak hrůznost celé scenerie uvědomují: ať už jde o vychovatelku, služky nebo babičku, která raději v noci potají uteče. Jediné, co se v dialozích občas zjeví je velmi, velmi černohumorné pomrknutí na diváka - třeba když matka kleje, že toho plevele na zahradě se přes vší snahu nemůže zbavit. Ale to je opravdu temný humor, určený netoliko pro zasmání jako spíš metaforické podtržení sdělení. Sečteno podtrženo: Zóna zájmu je rozhodně jedním z nejintenzivnějších filmů o holocaustu, jaký jsem viděl. A je tomu tak přesto, resp. právě proto, že je v něm utrpení přítomné po celou dobu, i když ho nevidíme. A rozpojení auditivní a vizuální složky z na pohled neokázalého snímku dělá i jeden z nejzajímavějších experimentů posledních let.

Překvapivě důstojné zakončení série. Akce funguje velmi dobře, nostalgie i patosu je tak akorát, dobrodružná puzzle linka baví jako dřív. Jestli něčím film trpí, je to nedostatek prostoru pro postavy a rozvoj vztahů mezi nimi - a navzdory tomu jsem měl pocit, že stopáž je neúnosná. Jako stařecká pocta Indymu je to vlastně super - ale v kategorii "příliš starý hrdina se vydává na poslední dobrodružství" pro mě bude vždycky jednička Rocky Balboa.

Na komorním home invasion dramatu prokázaná kinematografická masterclass páně Finchera. Vlastně je mi s podivem, že jsem tenhle skvost neviděl už dávno. Menší nedostatky má - nutno přiznat - scénář. Lupič Jareda Leta osciloval příliš na hraně parodie, a naopak tajemná postava Raoula byla ve své konečné slabošskosti jistým zklamáním (čekal jsem po sundání kukly nějaký Singerovský mindfuck). Stejně tak by bylo zajímavé rozehrát další linku, která by zvyšovala dramatické napětí, po scéně s policisty u dveří. Ale zároveň chápu, že pro Finchera představovalo zajímavější výzvu držet celý děj uvnitř domu. Když si ale odmyslím tohle, zůstane mi precizně záběrově vysoustružené dramatické hutno, v němž pozorný divák objeví spoustu prvků, po nichž bude plesat srdce cinefilovo: ať už jde o kompozici úvodního aktu, v němž je kompletně představeno prostředí čtyřpatrového domu, nebo práci s distribucí předmětů, které budou hrát v pozdějších částech filmu roli, do děje.

Kdybych to hodnotil jako reklamu, musel bych jít samosebou mnohem výš. Nejen, že to je výborný product placement pro hned několik značek, ale i závodní rush to zpracovává řemeslně skvěle. Bohužel jako vyprávění a jako emocionální podívaná je to ploché jako dráha, na níž postavy filmu závodí.