Miluj svého robota

Robotická romantika nie je moja šálka kávy, na druhej strane tým krásnym Germánkam by fakt mali stačiť len roboty. Film chce byť čiastočne komédiou a čiastočne drámou. Všetko v chlade, presne tak roboticky, že emócie privodí jedine klavírna hudba. A zároveň sa prezentuje myšlienka, že robot môže zlepšiť aj citový život človeka, čo je na hranici sci-fi až etiky. (20.09.2022)

„Na všechno má vzorce, i na prsní dvorce.“ Co je lepší? Mít za manžela neživou, ale geniální plechovku, nebo živého idiota s plechovkou piva v ruce? A souloží líp umělý romantik nebo přirozený sobecký macho? Alma už ví, pro nás ostatní viz zprávy TV Nova z budoucnosti. Ze světa: V USA pokračuje právní bitva o výživné elektronkovné mezi A.I. celebritami Rodepp a Roamber, kteří nebrali vážně slib: „Navěky spolu, ve funkčnosti i při poruše, dokud nás rez nerozdělí.“ V Alabamě dav bílých kuchyňských robotů lynčoval dva černé robotické vysavače. Z domova: V Ostravě začal soud s csfd AI-uživatelem veROBal, obviněným z homorobofobie a z útoků na přehřáté elektromobily. KVÍZOVÉ ROBOKÉNKO: [][] Největším úspěchem umělé inteligence bude: A) Až AI přepíše scénář k Vetřelci, kde Ash přesvědčí Ripleyovou, že ji miluje. B) Až Ex-Machina svému miláčkovi nasadí roboparohy. C) Až Terminátor požádá lékaře o změnu pohlaví. D) Až první robošrot obdrží Darwinovu cenu. [][] Správná odpověď je... berme to vážně. Na co jsme vlastně tak pyšní, v čem máme nad AI navrch? Etika, svědomí, city? Co jiného to je než tanec neuronů v mozku, neboli od rodičů a společnosti od dětství přebírané VZORCE chování. Co máme dál? Šidítko existenciální úzkosti, čili náboženství? Výsadu smutku „být uvnitř v sobě sám,“ či snad, nedejbože, tu dopaminovou chemickou bouři, zkratující nám mozek, nazývanou láska? Kde vůbec bereme tu namachrovanou jistotu, že nás AI nikdy nemůže nahradit? Jen proto, že zatím nedokáže zpracovat a integrovat do svých algoritmů bezbřehou lidskou hloupost a sobeckost? Pět zamyšlených hvězd za to, jak přesně ťala do živého Alma, popsáním své SAMOTY. (09.04.2023)

Moc pěkný film, který mě překvapil vlastně ve všem. Nebude to šálek pro každého, to ne, ale mě citlivé, v podstatě filosofické téma, doslova okouzlilo. Za mě je to snímek, který v mé filmografii oblíbených počinů nezapadne, ani nesplyne s něčím jiným. Přestože jde o povědomou romantickou love story, má originální pojetí, je komorní, jemné a přesné v každém detailu a to mi skvěle sedlo. Osamělost versus naprostá láska na míru, která není pro každého. Těžko říct, kdo by tohle chtěl, kdo nechtěl, já volím spíš vášnivou Itálii, ale znám pár jemných, osamělých duší, kterým by to udělalo život hezčí a dovedu si je v takovém vztahu představit. Příjemné, nevtíravé, racionální, ale i snové. Robot neměl chybu! ;-) (25.11.2021)

„Neúspěšný pokus o komunikaci je důležitý pro kalibraci algoritmu na tvou osobu. Zprvu budu dělat a říkat věci, co budeš odmítat, ale tyto chyby budou postupně ubývat. Brzy bude úspěšnost mých výroků a činů mnohem vyšší. Brzy bude každý výstřel trefa.“ Jenže zatím Tom střílí slepými a silně skeptická až odmítavá Alma mu to dává pěkně sežrat…Lidské emoce jsou komplikované. Zvlášť ty ženské, ehm. S těmi může mít problémy i jinak dokonale naprogramovaný robot. A taky výtečně zahraný, Stevensovi jeho roli opravdu věříte. Mezi ním a Eggert člověk cítí chemii, i když je jejich vztah založený na odmítání a neporozumění. V každém případě jsem se dobře pobavil a mnohokrát se zasmál. A ačkoliv se to převážně tváří jako odlehčená „romanťárna“, ten posmutnělý akcent snímek posouvá zase trochu jinam. Závěr je možná až příliš doslovný, přesto to uvědomění si reality…má něco do sebe. Za mě solidní 4*. „O tomhle sní 93 % německých žen.“ - „Určitě víš, ve které skupině jsem.“ - „V těch 7 %?“ - „Jak jsi to tak rychle vypočítal?“ (29.09.2023)

Na vědeckofantastickém sujetu tragikomicky formulovaná studie velkoměstského osamocení ženy, která ztratila po léta pěstovanou příležitost utvářet ryzí zkušenost v starověkých písemných znacích a poté, co se zklamala v egocentrickém mužství své doby, objevila blízkost a věrnost smrtelné duše bytosti vynalezené technickou kulturou – a snad právě díky svému ženství, otevírajícímu ji životu, poznala, jaká rizika z takového svazku plynou: androidní robot naprogramovaný přímo pro ni jen variuje ji samu, rozkládá ostatní vztahy a – s předobrazem v dětské lásce – maže minulost a spolu s ní i celý dosavadní život. Hrdinka, zprvu poměřující své síly, posléze sdílející svou možnou minulost s tímto (vý)tvorem, ovšem také přehodnocuje své hodnoty i ponětí o skutečnosti a osvojuje si nový pohled na svět, takový, jaký odpovídá tomu, po čem sní dnešní – pozdně moderní – osamělec nejsoustavněji, čili jednotě. K té odkazuje i režisérčina konstrukce mizanscény, potažmo dnešního (tj. budoucího) světa, jehož půvab tkví v odrazech a umělém osvětlení. Kontemplativní záběry na lesklé povrchy vstřebávající protilehlé záblesky a barvy, okna bez záclon znejišťující hranici interiérů a exteriérů či dvojexpozice tváří uzavírají epochu střihu a otevírají nový věk nečekaných symbióz, adresujících právě onu prapůvodní jednotu, po níž pozdně moderní člověk neúspěšně hmatá – zatímco se tříští v revidované společenské i osobní role. Hrdinka se jí dotýká v okamžicích, ve kterých se otevírá kráse prchavých všedních nálad (kdy jí jen její dech naplňuje a svádí k vzletu), a netuší, že – vzdor jejímu přesvědčenému (vsugerovanému) atheismu je za jakoukoliv radostí i překonanou starostí Boží milost. Postava robota-věci se jeví být právě takovým zrcadlem, je to povrch jiskřící jazykem, a překonání druhové hranice odhaluje, že je oduševnělým celé stvoření – tedy že v každé věci tepe malá duše, jak to mnohokrát zachytil ve svých básních Francis Jammes. Cesta k jednotě se tak přirozeně ubírá obnovováním kouzla vyprázdněného, odkouzleného světa. Je to cesta k osvobození a lásce, nesobeckému poznávání a vydávání se. Dvojznačný závěr mistrně slitý z etického soudu nad umělou inteligencí i z možného přehodnocení zazněvších slov zdaleka nic neuzavírá. Lze dále vynalézat a hledat… – Maren Eggertové se podařilo tuto životní cestu své hrdinky ztvárnit přesvědčivě, její tvář je hluboká, zrak bystrý a v poryvech krize dokáže vše prohrát, aby se pak znovu začala rozhlížet a hledat ta správná slova. Brit Dan Stevens je proti tomu dokonale koncentrovaný a ukročí-li, pochybuje divák o autenticitě jeho rozhořčení; zato jeho emoce rozehřívají a ve své prostotě otevírají přístav bloudění odvážné bližní. – Nejen k mému potěšení uvedl tuto romanci Edisonline (v rámci přehlídky Be2Can) jako další svůj příspěvek k prohloubení poznání moderní emocionality. (28.01.2024)