Michel Deville

Režisér Michel Deville datem narození náleží ke generaci francouzské nové vlny, svými filmy však nedosáhl takového věhlasu jako jeho slavnější kolegové jako Godard, Chabrol nebo Truffaut. Částečně je to dáno tím, že v pozdější etapě své tvorby sklouzl ke komerčnějšímu průměru, nicméně i v 70. a 80. letech si jeho filmy udržovaly popularitu ve Francii, v ostatních zemích však neměly takovou odezvu.

Michel Deville se narodil v Boulogne-Billancourt, což je nyní v podstatě předměstí Paříže, a dodnes ve svém rodišti žije. Od dětství jej lákal film a jako dvacetiletý začal pracovat pro režiséra Henri Decoina; v jeho ansámblu se během deseti let vypracoval na prvního asistenta režie. Již koncem padesátých let ve spolupráci s Charlesem Gerardem natočil film UNE BALL DANS LE CANON (1958). Počátkem šedesátých let se Deville odhodlal k vlastní práci, založil dokonce svou produkční společnost Éléfilm, která existuje dodnes. Stěžejní pro něj bylo také navázání pracovních kontaktů se scénáristkou a střihačkou Ninou Companéez, s níž pak pracoval celých deset let.

První Devillův vlastní film, DNES VEČER NEBO NIKDY (Ce soir ou jamais, 1961), svým pojetím zapadal do konceptu nové vlny a zazářila v něm začínající Anna Karina. Také v dalších Devillových filmech různých žánrů zaujaly svými kreacemi začínající hvězdy francouzského filmu; v komedii ROZTOMILÁ LHÁŘKA (Adorable menteuse, 1963) to byla Marina Vlady, v kriminální veselohře TO VŠE KVŮLI JEDNÉ ŽENĚ (À cause, à cause, d'une femme, 1963) hrála Mylène Demongeot. V koprodukci více zemí a s mezinárodní hereckou účastí vznikl snímek NĚŽNÍ ŽRALOCI (Zärtliche Haie, 1967), z další Devillovy tvorby vyniká historická komedie BENJAMIN ANEB DENÍK PANICE (Benjamin ou Les mémoires d'un puceau), která obdržela Cenu Louise Delluca. Z konce šedesátých let je pak na místě zmínit hlavní roli Brigitte Bardot v komedii MEDVĚD A PANENKA (L'ours et la poupée, 1969), i když ani v její ani v Devillově tvorbě se nejedná o nijak zásadní počin.

Posledním společným filmem Michela Deville a Niny Companéez bylo milostné drama z 19. století RAPHAËL ČILI PROSTOPÁŠNÍK (Raphaël ou le débauche, 1971), které bylo na festivalu v Cannes nominováno na Zlatou palmu. Nina Companéez začala pak pracovat pro televizi a Deville si musel najít jiné autory pro scénáře, případně se spolehnul na vlastní psanou tvorbu, v 80. letech pak začal četněji pracovat s Rosalinde Damamme, která se později stala jeho manželkou. Za zmínku stojí film ŽENA V MODRÉM (La femme en bleu, 1973), který Devillovou zásluhou připomněl divákům předválečnou hvězdu Simone Simon. Z další Devillovy tvorby byl u nás uveden (i když s časovým odstupem a pouze v televizi) film VRTOHLAVÁ OVCE (Le mouton enragé, 1974), opět s hvězdným hereckým obsazením.

Diváckou i odbornou veřejnost zaujal Deville koncem sedmdesátých let kriminálním dramatem AKTA 51 (Le dossier 51, 1979), které získalo několik ocenění i na mezinárodních festivalech. Úspěšný byl také další film SLADKÁ CESTA (Le voyage en douce, 1980) s mezinárodní účastí, který byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně. V kriminálce HLUBOKÉ VODY (Eaux profondes, 1981) s oblíbenou tématikou tragického konce manželské nevěry Deville poprvé točil s Isabelle Huppert. V roce 1984 byl Deville členem poroty na festivalu v Cannes a o rok později získal Cézara za režii filmu NEBEZPEČÍ Z PRODLENÍ (Péril en la demeure, 1985). Z dalších titulů osmdesátých let dosáhla evropského věhlasu zajímavě pojatá komedie PŘEDČITATELKA (La lectrisse, 1988) s Miou-Miou v hlavní roli.

V devadesátých letech Michel Deville práci značně omezil, točí již jen jeden film za tři roky, a přestože některé z nich znovu dosáhly různých ocenění, do naší distribuce se nedostaly. Jeho zatím posledním filmem je drama s komediálním podtextem UN FIL A LA PATTE (2005) v hlavní roli s Emmanuelle Béart.

Michel Deville dnes žije v rodném Boulogne-Billancourt, jeho manželkou je již zmíněná Rosalinde Damamme, známá jako Rosalinde Deville. U manžela začala původně jako pomocná režisérka, později se prosadila jako autorka scénářů a vítězka ceny za nejlepší scénář na festivalu v San Sebastian k manželovu filmu SACHSOVA NEMOC (La maladie de Sachs, 1999).

Pavel "argenson" Vlach