Don Siegel

„Bohužel musím říct, že většina mých filmů je o ničem, protože jsem děvka, co pracuje pro peníze. To je americký styl.“

Jeden ze zakladatelů akčního žánru, otec Drsného Harryho a dvorní režisér Clinta Eastwooda Don Siegel, se po studiích v Cambridge uchytil v polovině 30. let ve filmovém archívu společnosti Warner Bros a postupně se vypracoval na šéfa jejího střihového oddělení a pomocného režiséra. V roce 1945 pak natočil dva kraťasy, válečný dokument HITLER LIVES a vánoční rodinné drama A STAR IN THE NIGHT, které byly oba oceněny Oscary, což nastartovalo jeho kariéru filmového režiséra. Točil pak co mu přišlo pod ruku, přičemž často překračoval možnosti rozpočtu i scénáře a produkoval tak zajímavé, řemeslně zručné snímky.

Začínal noirovými filmy jako byl jeho celovečerní debut VERDICT (1946) nebo BIG STEAL (1949) a při natáčení romantiky NIGHT UNTO NIGHT (1949) se seznámil se svou manželkou, švédskou herečkou Vivecou Lindfors, se kterou měl syna. V roce 1952 natočil svůj první barevný film (a zároveň svůj první western) SOUBOJ V SILVER CREEK a poprvé si vyzkoušel práci v televizi. Během 50. let si udělal reputaci svými inteligentními béčky jako bylo vězeňské drama RIOT IN CELL BLOCK 11 (1954), horor INVAZE LUPIČů TĚL nebo noir LINEUP (1958). Na prvním jmenovaném spolupracoval jako asistent produkce mladý Sam Peckinpah, kterého si Siegel oblíbil a stal se jeho mentorem.

„Jednou jsem řekl Godardovi, že bych chtěl mít jeho tvůrčí svobodu. Nato mi odpověděl, že on by zase chtěl mít moje prachy.“

Snímek měl obrovský komerční úspěch, který Siegel zopakoval o dva roky později klasickým invazivním hororem 50. let INVAZE LUPIČů TĚL (1956). Ten byl vykládán jako alegorie ztráty identity v komunistickém režimu a satira na McCarthyovskou paranoiu ze začátku studené války, ale Siegel oboje popřel s tím, že dělal „jen film o útoku ufonů“, nic víc. Studio nebylo spokojeno s depresivním koncem a tak přinutilo Siegela natočit optimističtější variantu a původní závěr byl pak použit v remaku ze 70. let. Film měl úspěch, stal se klasikou a jeho vliv se odráží na řadě jiných filmů, mj. Carpenterova Oni žijí! nebo televizním seriálu Invaze.

60. léta zahájil westernem FLAMING STAR (1960), s Elvisem Presleym v jeho první nemuzikálové roli, považované obecně za královu nejlepší. Následovalo válečné drama se Stevem McQueenem PEKLO JE PRO HRDINY (1962) a rafinovaný thriller KILLERS (1964) s Lee Marvinem, předělávka stejnojmenného snímku z roku 1946 (který měl Siegel režírovat, ale byl nahrazen Robertem Siodmakem) vycházejícího z povídky Ernesta Hemingwaye. Vůbec první film vyrobený pro televizi na zakázku hollywoodským studiem byl ale považován za příliš brutální a cynický, než aby v ní mohl být uveden a tak jej Universal nasadil do kin.

„Všechno, co vím o filmu, mám od něj.“ - Clint Eastwood

V roce 1968 se Siegel poprvé potkal se svým dvorním hercem Clintem Eastwoodem. Stalo se tak u westernově laděného velkoměstského thrilleru COOGANůV TRIK (1968), který je spolu s Bullittovým případem se Stevem McQueenem z téhož roku a prvními bondovkami jednou z prvních vlaštovek žánru akčních filmů. Eastwood v něm ztvárnil tvrdého policistu na stopě nebezpečného vraha, který je pro své neortodoxní, ale účinné metody obcházející policejní rutinu trnem v oku svým nadřízeným. Tento koncept Siegel s Eastwoodem s obrovským úspěchem zopakovali o tři roky později v Drsném Harrym. Ve stejném roce Siegel režíroval ještě kriminální drama MADIGAN s Henry Fondou.

S Eastwodem potom natočili komediální spaghetti western DVA MEZCI PRO SLEČNU SÁRU (1969) a válečné drama OKLAMANÝ (1971), první Eastwoodův pokus o vymanění se z rolí drsňáků a Siegelův nejoblíbenější vlastní film. Siegel pak bez Eastwooda režíroval western SMRT PISTOLNÍKA (1969), který je historicky prvním filmem, jehož tvůrce užil pseudonymu Alan Smithee, přezdívky používanou režiséry, když se z nějakého důvodu odmítají podepsat pod svůj film (poté, co jej na veřejnosti proflákla hollywoodská satira Jak dobýt Hollywood, byl změněn na Thomas Lee). Siegel se pod film nepodepsal z úcty k režisérovi, který na filmu dělal před ním, ale byl vyhozen jeho hvězdou.

„Není to o chlapovi, kterej má rád násilí, je to o chlapovi, kterej nedokáže pochopit společnost, která násilí toleruje.“ - Clint Eastwood o DRSNÉM HARRYM

A pak už přišel DRSNÝ HARRY (1971) se svým majestátním Magnumem 44, „nejsilnější ruční zbraní na světě“, a ultraprůraznými hláškami, zejména „Do you feel lucky, punk?“ z pera Johna Miliuse. O režii filmu, inspirovaného postavou skutečného zabijáka Zodiaca, který řádil v San Franciscu koncem 60. let a nebyl nikdy dopaden, se původně rozhodovalo mezi Irvinem Kerschnerem a Sydneym Pollackem a hlavní role byla napsána pro Franka Sinatru, od kterého putovala k Johnu Wayneovi, Stevu McQueenovi až skončila u Paula Newmana, který pro ni navrhl Eastwoooda. Ten roli vzal, protože se mu líbilo Harryho zaujaté soucítění s oběťmi zločinu a na jeho přání byl děj filmu přenesen do jeho rodného San Franciska.

Drsný Harry spolu s Francouzskou spojkou z téhož roku odstartoval v 70. letech sérii filmů o hrdinech beroucích právo do svých rukou (Přání smrti, Taxikář, Šílený Max aj.). Stejně jako v případě pozdějšího Přání smrti se mu sice dostalo tvrdé kritiky za to, že vybízí k návratu k pěstnímu právu, nicméně diváci jej přijali s bouřlivým nadšením. Stejně jako na Cooganově triku je i na něm krásně vidět transformace westernu do žánru akčních filmů. Vedle hrdinovy impozantní westernové zbraně, jejíž prodej se díky filmu razantně zvýšil a která díky své nepraktičnosti nikdy nepatřila k běžné výbavě amerických policistů, k tomu např. odkazuje závěrečná scéna, kdy Harry hodí svůj odznak do řeky stejně jako hrdina Pravého poledne.

Úspěch filmu byl nevídaný. Vyžádal si další čtyři díly, z nichž se už Siegel na žádném nepodílel, zásadně ovlivnil celý žánr policajtských filmů a inspiroval nespočet napodobenin, nemluvě o tom, že předurčil Eastwooda k dlouhé řádce obdobných rolí. V neposlední řadě si ho pak nechala zaslat filipínská policie, aby jej použila jako výukový film. Pro Siegela a Eastwooda to byla jejich v pořadí čtvrtá (zatím nejúspěšnější) a nadlouho poslední spolupráce – hlavní roli v dalším Siegelově filmu, zdařilé lupičské krimi CHARLEY VARRICK (1973), Eastwood odmítl, protože se mu zdála příliš amorální a místo toho se plně soustředil na vlastní režijní kariéru.

Siegel pak natočil rovněž povedený britský špiónský thriller s Michaelem Cainem BLACK WINDMILL (1974) a western STŘELEC (1976), poslední film Johna Waynea, který o tři roky později zemřel na rakovinu. Kritika sice film strhala a dobře si nevedl ani v pokladnách kin, nicméně časem si získal jistou popularitu. Studenoválečnickým thrillerem o vymývání mozků TELEFON (1977) si Siegel po Eastwoodovi a Waynovi připsal spolupráci s další velkou westernovou hvězdou a sice s Charlesem Bronsonem. Traduje se, že když po něm Siegel chtěl, aby se kvůli roli zbavil svého proslulého kníru, Bronson klidně odpověděl: „Žádný knír, žádný Bronson.“

70. léta uzavřel Siegel svým posledním filmem s Eastwoodem, solidním vězeňským dramatem ÚTĚK Z ALCATRAZU (1979), o jediném úspěšném útěku ze slavného titulního zařízení, a akční romantickou komedií HRA S DIAMANTY (1980) s Burtem Reynoldsem. Jeho prvním filmem v novém desetiletí a zároveň i filmem posledním byla komedie TEN, CO NOSÍ SMůLU (1981), při které utrpěl srdeční záchvat a zaskočil jej jeho žák Sam Peckinpah. Siegel zemřel o dlouhých deset let později na rakovinu v Los Angeles. Rok po jeho smrti byly uvedeni Eastwoodovi Nesmiřitelní, v jejichž závěrečných titulcích se nacházelo věnování Siegelovi. Siegel také napsal autobiografii A Siegel Film.

Josef "choze" Blažek