Andrej Tarkovskij

V obecném povědomí příznivců artového filmu je Andrej Tarkovskij jistě nejviditelnější figurou sovětské kinematografie. Výlučný autor, jehož filmy vyžadují maximální intelektuální i emoční angažovanost diváka, za což se odmění hlubokou katarzí ve vždy znovu tematizované morální odpovědnosti jedince za své rozhodnutí/činy/tužby, neměl v socialistickém ráji lehký život.

Mezinárodní úspěch debutu Ivanovo dětství (1962), které nijak neodpovídalo klasické interpretaci národního válečného vzepětí, bylo jen prvním krůčkem k stále intenzivnější rozepři s režimem. Následující dvacetiletý boj, během nějž Tarkovskému povolili udělat pouhé čtyři filmy, mu výrazně podlomil zdraví. Dokázal však autora vybičovat k vrcholným dílům světové kinematografie, jak se ukazuje vzhledem k posledním dvěma titulům, vytvořeným v emigraci v první polovině 80. let.

Stěžejní snímek své filmografie, tříhodinovou fresku o ikonopisci Andreji Rublevovi (1966), potažmo o podstatě umění, natočil v pouhých čtyřiatřiceti letech. Film, který získal cenu v Cannes, ale putoval v Rusku do trezoru. Po čtyřech letech nečinnosti dostal režisér možnost se zhostit vědecko-fantastického románu Stanisława Lema Solaris (1972), ale akcentované téma smysluplnosti vědeckého poznání jen potvrdilo reputaci navýsost geniálního a o to nepřizpůsobivějšího autora.

Následovalo autobiograficky laděné Zrcadlo (1975) a existenciální meditace o skrytých zákoutích lidské duše Stalker (1979). V roce 1982 se Tarkovskij vypravil na studijní cestu do Itálie, kde realizoval Nostalgii (1983). Krátce po zakončení ve Švédsku natáčené Oběti (1986) umírá v Paříži na rakovinu plic.

Seminář ruských filmů