panG.

Kéž by "my Češi si teda vládnout neumíme, furt se hádáme, ale vždycky nás nakrkne, když nám s tím chce pomáhat nějaká svině" aspoň vydrželo, páč kam jsme to dokázali posunout není chybou formy - demokracie, ale důkazem o selhávání společenství chlácholeného technologickým pokrokem. Máme sice film o Čapkovi, chybí nám ale téměř vše, v co doufal. Film 2*, obsah 6*

V prvním díle předpověděli monitorující obleky do 10 let, těsně vedle - jsou to hodinky:) Vznášející auta tipují všichni už přes sto let, zato o vypnutí bílkoviny, která zastaví tloustnutí, jsem slyšel poprvé a bohužel zatím i naposledy ...nejlíp z toho vyšel tip, že budeme pracovat z domova a vycházet jen v ojedinělých situacích (otázkou zůstalo, nakolik byla čínská chřipka skutečnou technologickou inovací).   Druhý díl mrknul na hologramové projekce a autonomní řízení, ani v nejdivočejších snech ho ale nenapadlo odříznout nás od spalovacích motorů, zřejmě předpokládali, že by většinu té stárnoucí populace kleplo, ačkoli jinak se byla schopná udržet v technologickém sprintu. Městské "nervové" řídící centrum všech sítí zařídí poslední dopravní zácpu v roce 2037, než ho hackne virální Baby Shark 2.0; naštěstí datové krystaly jdou číst už i se světlem svíčky, takže skláři by mohli mít co žrát, kdyby nevymřeli.   Nakonec úvaha, zda se energií budoucnosti stane solarní, fúzní nebo ložiska metanhydrátu? Zatímco výtah z nanovláken C a feromagnetická uniforma se zneviditelněním stále inspirují další vývoj, laserová družicová komunikace zřejmě nepřekročí vojenské uplatnění. Naštěstí propojit svět optickými vlákny nebylo, pane prof. Michio Kaku, to nejsložitější; tím nadále zůstává sjednotit lidstvo alespoň v myšlence udržení přežití. Konečný verdikt zní ZDF (2007) vs Demolition man (1993!) 0:10, aneb jako jít lesem se zamlženými brýlemi.

Po 6 letech přijít s takhle slabou kopií Cunk on Britain, bez náprstku vlastní invence; pánové… Diane Morgan naservírovala skvělou řadu dalších témat a bylo by super si je střihnout po našem; Mikýř na tomhle vibu ujíždí již řadu lét i zim, ale tohle není Survivor, ani Superstar, aby stačilo okopírovat kulisy a přilejt lidi. Po prvním dílu se bojím, že tuhle laťku někdo zatím jen odložil na zem a plánuje ji zakopat. Ale tak to teď v Čechách bohužel stále častěji chodí, čest výjimkám.

Pururambo znamená dobrý, ale já jsem za sdělení, že domorodci mají 11 pojmenování pro ságo a pouze jedno slovo pro lásku, soucit a smutek (alespoň v jednom z 850 jazyků), platil hlubokým vnitřním studem s lítostí za neomalenost této výpravy, resp. ze Švaříčkovo vystupování. Závěrečné komenty jsou pak třešnička na pagáči. No co už... jinde jez, co Ti dají; naštěstí kamera umně servíruje vše kromě malárie a doslova zachránila zbytky smyslu celého počinu.

Celý seriál klipovitě přeskakuje mezi různými informacemi, nenudí, ale spíše letmo inspiruje, než aby vyčerpal dané téma. Pro prvotní seznámení takřka ideální. Merci)

V koloběhu pískovce se nic neztrácí ani nic nevzniká. 200-175mil. let staré a 40m vysoké útesy ve West Bay jsou pro sedimentology otevřenou kronikou Země barevně ilustrovanou pojivem, který písek stmelil. Červenou barvu Mohavské poušti dává oxid železitý, kterou zkoumá mořský mikrobiolog, ve skalách se zabydleli indiáni Pueblo a Hopi pojmenovali Moqui Marbles. Svou vlastností rozpouštět se u dna více než po okrajích dokáže pískovec vytvořit skrz hluboké výmoly rokle jako Antilopí kaňon. V přílivových oblastech ježovky bioerozí vytváří vlastní topografii sobě “na míru”, doslova se prokoušou do skály. Opačná strategie od doby ledové prospívá rašeliníku ve Fontainebleau, kde křemenné pojivo vytváří jeden z nejodolnějších pískovců. V Jaisalmeru využili pórovité zlaté bloky s bohatým dekorem k odhlučnění a zmírnění žáru pouště. A do Edinburghu nejspíše v r. 500 z Jeruzaléma dovlekli Kámen osudu.

Od Korsiky, přes Bretaň a Kalifornii po namibijská žulová moře, všude kde láva nevystoupala na povrch, pomalu ztuhla a byla odkryta až postupnou erozí, dnes stojí žulové skály, které podle svého složení dovolují různě pronikat a čerpat živiny lišejníkům, růst rostlinám nebo stromům, či předávat svůj ráz vinným hroznům v časových horizontech dalece přesahujících ty lidské.

Více než polovina vápence na světě je utvořena z kokolitů, a tak jeho vznik a rozšíření a využití sledujeme od planktonu (jehož milion let rozkladu každý rok vytěžíme a spálíme), přes křídové útesy Doveru, světlost Paříže a depresivnost lomů jako v Al-Minya, nebo stopy hominidů v dutinách skal Namibie. Vlastní “světy” vytváří vápenec např. v krasových jeskyních na Vancouver Island, podobně jako podporuje přežití nespočtu druhů živočichů po celém světě. Pokud nezachráníme korálové útesy, které se masivně rozpouští v překyselených oceánech, přijdeme o víc, než jen rozmanitou mořskou faunu.

Od Obrova chodníku v Severním Irsku dok. sestoupí na dno oceánů, kde v pórech čediče geomikrobiologové na synchrotronu SOLEIL zkoumají formy uvolňování chemické energie, resp. řetězové reakce podporující život bakterií, archeonů a hub utvářejících zde větší masy, než tvoří lidstvo na povrchu. Pokud se v čedičových vyvřelinách život přímo nezrodil, podporují rozmanité biotopy i při svém vynášení minerálů z nitra Země včetně apofylitů a zeolitů. A nakonec vědci na Islandu ukáží, jak petrifikovat CO2 v souladu s přírodou a čedičem.

Od jílu v ústí Gangy, přes mangrovy, drobné živočichy, se zrnky z pouště Namibie přes zaželeznění oceánů po Amazonii, až k lidskému využití, ať už formou degradace neekologickým vypalováním na cihly, nebo výzkumem jeho potenciálních možností v boji se znečištěním (dusičnany). Aktivní součást “kůže Země” tzv. kritické zóny v níž žijeme, kde je jíl brán za magnet životadárných prvků, vznikající biogeochemickým působením.