Pasifae

Nemám ráda malé psy a malé chlapy. Teryk mojí kamarádky je výjimkou z toho prvního a Karel Kryl a pár dalších z toho druhého. Zato výjimkou tak obří, že na otázku v titulu filmu nezbývá než odpovědět, že pro mě osobně člověk převyšující kteréhokoli Čecha, jakého jsem kdy potkala.

"Vzala jsem si Ramba!" Jamie, nic si z toho nedělej. Já jsem si vzala Cliffhangera a Rockyho chováme v kotci.

Kde nic není, ani Smrt nebere.

Iluze návratu do zlaté éry francouzských gangsterek a zrezivělé éry naší republiky byla tak dokonalá, že jsem si aspoň minutu potom, co doběhly titulky a já si šla ven zapálit, lámala hlavu, proč po ulicích neprskají wartburgy a necourají lidi v tesilkách.

Večer, kdy jsem po letech, kdy jsem o něm slyšela jenom mluvit, poprvé viděla Přelet nad kukaččím hnízdem, bych přirovnala k zemětřesení, požáru a povodni, které se dostavily ve stejnou chvíli. S tělem zmítala houpající se země pod nohama a manželovo těžce zkoušené rameno mělo co dělat, aby vyrovnalo rovnováhu, srdce zachvacoval požár, vedle kterého byl ten londýnský z roku 1666 dohasínajícím táborákem, a mysl zaplavovaly otázky umlčitelné asi stejně snadno jako burácení protržené přehrady. Živly jsou věc nebezpečná a nevyzpytatelná. Oheň Nicholsona/McMurphyho, ledová sprcha pohledů, slov a činů vrchní sestry Ratchedové a vichr, který zavanul jednou odlehlou léčebnou, se ale bez mrknutí oka podřídily mému nejoblíbenějšímu filmovému čaroději Formanovi. Snad nějak poznaly, že s ním je svoboda vždycky svobodou, ne poznanou nutností.

"Věřím na převtělování." "A v koho se převtělíš?" "V někoho moudřejšího." To by neměl bejt problém, děvenko. Menší problém by pro tu čtyřku vyschlejch tresek mohlo být už jenom převtělení do někoho hezčího. Psychoanalytik by mi zcela jistě vysvětlil, že je to bledá závist, ale co bych asi tak měla závidět partě důmyslně maskovaných uprchlic z drůbežárny, pro které je životním cílem ukořistit chlapa, co je v posteli hřebec, v práci trubec, v salónu vědec a doma hodný blbec a který jim vydělá na další skříň ještě nemožnějších svršků, proč bych měla koukat na něco, co mě nutí stydět se za to, že ty pipky mají chromozómy XX stejně jako já, a proč bych měla blábolit něco v tom smyslu, že tohle je jak z mého života? Sex sám o sobě je prima, mluvit o něm nuda a dívat se, jak o něm mluví nebo píše - a to navíc neuvěřitelně nevtipně a blbě - někdo jiný, je už nuda na zbláznění. Jedinou, zato nespornou výhodu kopulování v New Yorku má. Vedle Carrie, Mirandy, Samanthy a Charlotte si musí každá ženská připadat nádherná. A neplete se.

Jo, to byly časy... Pivo za pár korun, Husák na zdi, atmosféra nedýchatelná, Faidra zatím roztomilý andílek k pomilování a doba tak prazvláštně rozplizlá, nahuštěná a dusná, že se to nedá popsat a možná je to tak lepší. Do toho přišla čtyřiadvacátá kopie s chlápkem, co tu rozplizlost dokázal krájet pohledem. Bezduchá akčňárna, které tady solím nejvyšší hodnocení? Asi takhle, vážení: Faidra kdysi napsala povídku z prostředí Profesionálů a inspirována názvem jedné z epizod jí dala podtitul Kde končí džungle, začíná peklo. Já ji doplním. Kde končí peklo, tam začíná maloměsto, a když do něj vkročí hrdina, který zažil džungli a peklo v jednom, ale se světem za hranicemi pekla se teprve seznamuje, můžete vzít strychnin na to, že to bude seznamování bolestné pro všechny strany. První krev se vsákla bohužel nejhlouběji do obecného vědomí jako jeden ze stavebních kamenů akčního žánru a cosi fuj, krčící se pokorně za vykrmenými pozadími vznešenějších filmů, ale mám ji snad hodnotit níž než Lovce jelenů nebo Návrat domů jenom proto, že Rambo místo ruské rulety rube nožem nepřátele a nemá k dispozici a balení Jane Fondovou? Je bolest Johna Ramba menší nebo jiná než bolest každého, komu je jasně dáno najevo, že když prolezl peklem, není dost dobrý pro naši andělskou společnost, která si tím, co bylo, ruce ušpinit nehodlá? Ta špína zůstane na každém, i kdybychom si nad minulostí stokrát umyli ruce. Na to můžete vsadit všechno, co máte, stejně jako na to, že Brianovi Dennehymu nejspíš už v porodnici pověsili nad postýlku spolu se jménem a váhou nápis "narozen pro role padoušských šerifů" (Silverado to jistí). Ale šlo mu to, prevítovi, šlo. Asi bych se měla zamyslet nad tím, že moje nejnenáviděnější filmové postavy jsou ve většině případů strážci zákona.

Ve fontáně zábavy, dobrodružství, akce a romantiky, tryskající ve Francii let padesátých až osmdesátých (doufám, že století nemusím uvádět), prakticky chyběla mrtvá voda. A pokud vaše snílkovské a dobrodružné, ale přece jen chvílemi už znavené a zklamané srdce potřebuje tu nejlepší živou, jsou dva pánové, jedna dáma a jeden vysněný poklad tím pravým pohárem.