salalala

De facto totéž co první film. Fuqua tentokráte diváka neuvádí do děje a velmi pomalu představuje všechny důležité postavy a ukazuje, co od posledního setkání dělá Robert McCall. Poměrně dlouho mu trvá, než se rozjede klíčová dějová linie a ani dialogy nejsou natolik zajímavé, aby to diváka vytrhlo. Také linie s napravováním mladého výrostka je předvídatelná a trochu zbytečná. Až teprve, když se vyloží karty na stůl a vykrystalizuje bohužel očekávaný záporák, film nabere slušné tempo a náboj. Na nadprůměru snímek udržuje především výborná syrová akce, která se nebojí být v rámci možností brutální a celá závěrečná přestřelka v hurikánu má nápad, spád a je poměrně originální. Výborný je též Washington, jenž utáhne film sám, protože bohužel nemá nikoho, kdo by mu výrazněji pomohl - Pullman a Leo jsou tu málo a Pascal je unylý a ne tak charismatický, aby byl tím pravým protivníkem. Možná i proto nemá jejich finální střet potřebnou osudovost a nekompromisnost. Kdyby to celé bylo o několik minut kratší, také by to výsledku prospělo. The Equalizer 2 je i tak hodně slušnou podívanou, která asi udělá radost spíš fanouškům žánru, kteří si užijí určitou staromilskost a syrovost. 70 %

Vesměs vynikající drama o složitosti současného světa a imigrační situace. Akinovi netrvá dlouho získat diváka na svou stranu, když velmi úsporně, ale účelně vtáhne do děje, nezbytně představí důležité postavy a pak už se čím dál hlouběji ponořuje do silného příběhu o tragédii jedné ženy. První dvě třetiny (nebo kapitoly, na něž je film rozdělen) jsou skoro fenomenální - první je intimním dramatem o nesmyslné ztrátě, částečně i o rozdílnosti kultur a těžké životní situaci, kterou může pochopit jen ten, kdo ji také prožil, druhá je excelentním soudním dramatem, které má spád, je strhující a nechybí v něm emoce, má jasně rozdělené charaktery, zároveň ale ukazuje, jak moc složité je odsoudit evidentní viníky. Dojem pak kazí část třetí, která je obyčejným thrillerem o pomstě, který jako by se ke zbytku moc nehodil, protože pečlivě vysoustružený scénář jde rázem stranou a hrdince začíná pomáhat velká série náhod a štěstí a celé je to malinko béčkové, díky čemuž pak samotný závěr nezapůsobí tak, jak bylo asi zamýšleno. Bez výhrad skvělá je ovšem Diane Kruger, která má na hony daleko svým typicky modelkovským rolím a roli životem zlomené ženy zvládla bravurně, velice civilně a navíc má hodně zvláštní charisma, které jejímu vzhledu i výkonu dodává osobité kouzlo. Aus dem Nichts je svým způsobem alarmujícím dramatem, které ale doplácí na ne zcela vydařený závěr, který tlačí na pilu až moc a chce být "spravedlivý" za každou cenu. 80 %

Nikterak překvapivý thriller, který zřejmě splní očekávání, která od něj znalejší divák má. Thomas Vinterberg výborně pracuje s formátem obrazu, když se všechny scény v ponorce odehrávají na užším plátně, tím pádem působí klaustrofobicky (pravda, ne ale tolik, jak by mohly), k čemuž přispívá i vhodné využití ruční kamery. Nemá problémy ani s vytvořením potřebné atmosféry strachu rodin o své příbuzné a několik velmi působivých scén (zejména závěrečná je vynikající). Výborně mu pomáhá i hvězdné obsazení, z nějž paradoxně nejvýraznější dojem zanechá civilní Léa Seydoux, která na sebe ve všech svých scénách strhává veškerou pozornost, i ostatní jsou ale v rámci menšího prostoru výborní a stačí jim zapojit své charisma (Colin Firth, čím dál lepší Matthias Schoenaerts, sympatický Peter Simonischek a potěší i účast veterána Maxe von Sydowa, který si úlohu tvrdohlavého a arogantního ruského admirála užívá se vším všudy). Je ovšem potřeba přijmout velmi zjednodušující optiku, kdy je zcela jasné, kdo je hodný, kdo zlý, všechno je strašlivě naivní a bohužel se tu sleduje až moc linií (rodiny námořníků, samotní námořníci, velení námořnictva), což tradičně vyústí v to, že žádná nemá takový emocionální dopad. Vinterberg si pomáhá i množstvím klišé, která jsou ale naštěstí únosná, i když očekávaná. Zásadnější výtkou je pak to, že tu chybí jakákoli časová orientace, takže divák se nedozví, jak dlouho vlastně v té ponorce námořníci byli a také to, že prostor samotné ponorky není nikterak představen a některé pojmy nejsou vůbec vysvětleny, čímž je divácká orientace značně ztížena. Kursk je ve výsledku tradiční evropská žánrovka, které by prospělo rychlejší tempo a možná větší příběhová nápaditost. 70 %

Hodně překvapivý komorní sci-fi thriller, který skromný rozpočet využívá na maximum a vskutku výborně evokuje svět blízké budoucnosti. Leigh Whannell nepotřebuje moc k tomu, aby diváka zaujal, stačí mu vlastně jen potemnělá atmosféra a výborný vizuál. Je pravda, že začátek je pozvolnější, což je asi nutné zlo, když se ale příběh rozjede, tempo už je hodně svižné, moc nezpomaluje a nezastaví se až do samotného konce. Akce tu sice není tolik, když k ní ale dojde, je skoro fenomenální, protože Whannell se absolutně nebojí brutality a jeho hororová průprava je na ní znát, protože divákovi servíruje proříznuté čelisti a ustřelené hlavy, navíc ji velmi originálně zabírá z "robotického" pohledu, čímž jen prohlubuje celkový dojem. Body navíc pak získává i za samotný příběh, který není nijak složitý, ale v závěru jde sympaticky proti žánrovým klišé a nabízí lehce překvapivou pointu, což je moc fajn. Škoda jen, že se mu úplně nepovedlo obsazení klíčové role, protože Logan Marshall-Green je celou dobu křečovitý a trochu toporný a úplně u něj ta drsnost nefunguje, to je ale asi jediná zásadnější výtka, kterou lze k filmu mít. Upgrade není nikterak přelomový počin, všechny fanoušky poctivých akčních béček a brutální akce určitě potěší a navíc má relativně chytrý scénář. 80 %

Nadčasový snímek, který je i po dvaceti letech od svého vzniku stejně aktuální jako na konci devadesátých let. Gary Ross natočil hodně nenápadný počin, který na první pohled zaujme fantastickou vizuální stránkou, v níž se černobílé postavy prolínají s barevnými, kooperují vedle sebe a vše vypadá přirozeně a důvěryhodně. Atmosféru poněkud naivního a jednoduchého seriálu vykreslil bravurně a vyvážil poměr odlehčeného humoru a seriózních scén. Po celou dobu baví chytrým příběhem, svěžím tempem i několika vskutku vtipnými scénami (poznávání sexu, vysvětlení majiteli kavárny, že může dělat věci i jinak). Obsazení se povedlo na výbornou, protože Tobey Maguire a Reese Witherspoon jsou skvělí a výtečně jim přihrávají William H. Macy, Joan Allen a Jeff Daniels ve vážné roli, tradičního záporáka si střihl J.T. Walsh. K tomu ještě nesmíme zapomenout na hodně příjemnou hudbu a kompletní technickou stránku včetně dokonalé černobílé kamery a výpravy. Ve druhém plánu pak je film kritikou zpátečnictví a jakousi alegorií totalitních států, což je samozřejmě nadčasové. Měl-li bych něco vytknout, snad jen to, že se tu tolik neřeší, jak tato epizoda změní běh celého seriálu a není úplně vysvětleno, zda se to vše dělo a oba středoškoláky tudíž mohl někdo vidět, nebo to byly jen Davidovy představy. Ve výsledku je ale Pleasantville výborný film, který je dodnes originální a ke genialitě mu chybí jen málo. 85 %

Staromilský dobrodružný film, který diváka vrací o nějakých třicet let zpátky, kdy byly v módě poctivé žánrovky, v nichž se nepoužívá CGI a točí se v opravdových lokacích. Gray vůbec nikam nespěchá a hodně pomalu vypráví zajímavý a nakonec i strhující příběh vášnivého objevitele, který celý život bojuje s láskou k Amazonii a vlastní rodině, aby si nikdy pořádně nevybral. Ony opravdové lokace jsou zabírány krásnou kamerou a vůbec celé exotické prostředí a atmosféra neprobádaných dálav jsou tím největším pozitivem celého snímku. K tomu se ještě přidává krásná hudba Dariuse Khondjiho, která využívá všemožných "autentických" zvuků a jen dokresluje celkové kouzlo. V hlavní roli exceluje výborný Charlie Hunnam, jemuž překvapivě výborně přihrává Pattinson a v závěru i Tom Holland, Sienna Miller je upozaděná, ale minimum prostoru využívá velmi dobře. Zásadní výtka směřuje jen k již zmíněnému tempu, které je extrémně pomalé a přetažené stopáži, která měla být minimálně o patnáct minut kratší a na podlaze střižny měly zůstat především válečné sekvence, které jsou sice natočeny zručně, ale zas takový význam v hrdinově objevitelském životě nemají. The Lost City of Z je každopádně hrubě nedoceněný, ale zároveň také nedivácký film, který udělá radost svou poctivostí a oldschoolovým laděním. 75 %

Na režijní a scenáristický debut docela fajn snímek, který ničím nepřekvapí a je příjemným kompromisem mezi hollywodskou a evropskou podobou žánru. Od první chvíle je jasné, jakým způsobem se příběh bude ubírat, což Dubosc naštěstí dobře ví a dává si pozor, aby nebyl moc přeslazený nebo sladkobolný. To se mu docela daří a na city diváků vůbec netlačí, což je vzhledem k tématu pozitivem a snaží se působit docela svěžím tempem, některými zajímavými momenty, kterých ale bohužel není moc a velice decentním humorem, který donutí jen k mírnému pousmání. Sám autor je v hlavní roli obstojný a civilní, stejně tak Alexandra Lamy je velmi dobrá a svým způsobem charismatická, snad jen Elsa Zylberstein svým pitvořením a přehráváním působí jako z jiného filmu. Potěšující je i to, že zápletka není tak hloupá, jak se od začátku jeví a nakonec je docela důvěryhodná a uvěřitelná, což je u romantické komedie skoro zázrak. Možná tu chybělo trochu víc sžíravého humoru na téma vozíčkářů a celé je to až moc uhlazené a s minimem tvůrčí invence, jako večerní jednohubka ale Tout le monde debut funguje více než dobře a je stravitelný i pro ty, kteří žánru ani francouzskému humoru moc neholdují. 60 %

Přes své monumentální a epické téma intimní a komorní film, který je natolik antidivácký, že naprosto chápu, že v pokladnách kin až takový úspěch neslavil. Chazelle nešel vyšlapanou cestičkou velkolepého blockbusteru, ale první let, který dovezl člověka na povrch Měsíce, pojal jako rodinné drama, v němž je celá akce Apollo trochu podružná a veškeré kosmické scény jsou natočeny klaustrofobně z kokpitu lodi a tím pádem nesmírně působivé, pro někoho ale asi málo epické. Atmosféra je tak tvořena výbornou hudbou Justina Hurwitze, velmi dobře vystavěným příběhem a atraktivním pojetím Armstronga, který je člověkem, v jehož okolí je až příliš mnoho smrti, a jehož samotný osud je nejistý. V pomalém tempu má spoustu času na prokreslení klíčových charakterů, jejichž motivace je vysvětlena dost podrobně, obě ústřední postavy jsou však natolik chladné a odtažité, že k sobě diváka vlastně moc nepustí. K tomu přispívají i bravurní výkony Ryana Goslinga, který Armstronga vyjadřuje na hraně podivnosti, introvertnosti a zvláštního zápalu pro věc a neméně famózní Claire Foy, která je stejně důležitá jako její manžel, a jejíž kreace je možná o něco lepší než ta Goslingova. Ostatní jsou bez chyb, jenže už nemají tolik prostoru. Potěší i to, že ve snímku je naprosté minimum tradičního amerického patosu a vlajících vlajek. Chazellovi bych ovšem tentokrát vyčetl přepálenou délku, v níž se řeší asi až moc linií a postav, což většinou nikam nevede a zůstává nevyřešeno a v kombinaci s oním pomalým tempem to trošku vytrhává z pozornosti. Ve výsledku je tedy First Man netradiční biografií, která divákovi nejde naproti, ty trpělivější ale odmění silným příběhem a několika fantastickými momenty. 80 %

Naprosto geniální ukázka filmového minimalismu, která je úplným opakem přepálených a nákladných blockbusterů. Möller dokázal natočit komorní a ukrutně napínavý snímek, který se odehrává ve dvou místnostech a působí jen a pouze na divákovy emoce a jde mu to hodně dobře. K dojmu výrazně pomáhá nečekaný a fenomenální zvrat, který přijde někde ve třech čtvrtinách filmu, příběh posune do úplně jiné perspektivy a z hlavní postavy udělá postavu mnohem tragičtější, než se zdá být. Möller opravdu nepotřebuje moc a stačí mu jen a pouze šponovat napětí a udržovat výtečnou klaustrofobní atmosféru a vše funguje na maximum. Zážitek by pochopitelně nebyl úplný bez klíčového obsazení a Jakob Cedergren vše zvládnul bravurně a jeho výkon vskutku místy bere dech, protože všechno musel uhrát jen obličejem. Od plného počtu hvězd tak film dělí jen několik věcí, které by v reálu asi úplně nefungovaly (jak je možné, že unesená může stále komunikovat, telefon nejde zaměřit), několik nelogičností a možná taky nevýrazný závěr. Den skyldige je každopádně jedním z filmů roku 2018 a důkazem toho, že i v dnešní době lze točit filmy s minimálním rozpočtem, které mají maximální efekt. Velká pecka! 90 %

Pro Evropana asi nejpřijatelnější a nejméně agitační hollywoodský protirasistický film za poslední roky. Jednoznačně za to může Spike Lee, jehož režijní lehkost je obdivuhodná a způsob, jakým dokáže diváka během chvíle přenést do USA sedmdesátých let, je fascinující. Z toho tedy logicky vyplývá, že dobová atmosféra je naprosto dokonalá, kostýmy taktéž a celkové ladění, ač téma je hodně vážné, je vlastně takové lehké a hravé. Humoru tedy ve filmu moc není, a když už se tu objeví, je takový nenápadný a hodně černý. Ústřední příběh je absurdní sám o sobě a v dnešní době různých populistů, kteří působí přes strach, bohužel silně aktuální a dost důkladně ukazuje, jací lidé se k těmto představitelům a "hlásačům jediných pravd" připojují a fandí jim. I z hereckého hlediska jde o lahůdku, protože John David Washington jde ve stopách svého otce a hraje velice dobře, výborný je též Adam Driver, který patří k těm nejzajímavějším hercům své generace, v menší roli pak uhrane i Topher Grace a méně známý Paul Walter Hauser je jako buran excelentní. Jediné, co trochu kazí dojem, je lehce přetažená stopáž a samotný závěr sestávající z dokumentární pasáže z dnešních USA, což působí trochu prvoplánově, ale chápu, že Lee to tam vzhledem k současné situaci dát chtěl a musel. BlacKkKlansman je i přesto výborná podívaná, která je možná aktuálnější, než bychom sami chtěli. 80 %