Lady_Tei

Nebylo mi dopřáno sledovat tenhle film v klidu. Když jsem si ho pustila poprvé, po deseti minutách jsem musela odejít k nečekaným povinnostem. Vzpomněla jsem si na něj až po měsících, ale i poté jsem jej zhlédla celý asi na třetí pokus. Některé scény se mi opravdu líbily, jiné byly pro mně nezajímavé. Možná jsem si film příliš neužila kvůli okolnostem, ale protože ve mně nic moc nezanechal, nechce se mi pouštět si ho znovu. Nejspíš mi není souzeno oblíbit si ho, ačkoli nemůžu říct, že nemá něco do sebe. Možná jednou hodnocení změním, teď 3*.

Šikana je jev, který se na školách vždy objevoval, objevuje a objevovat bude. Na světě je plno lidí, kteří si chtějí užít pocit moci, ublížit a zranit. A stejně tak existuje mnoho lidí trochu ´jiných´, kteří jsou dokonalými terči - třeba lidé jako Joosep, kteří se neprovinili ničím jiným než introverzí. Ale nejhorším zlem je ´stádo´ - lidé, kteří utrpení jiných přehlíží, ať už ze strachu, úcty k trýzniteli nebo z nechuti pomoct. Co udělá to ´stádo´, když například na rušné ulici uvidí omdlévat člověka? Otočí se a bude dělat, že nic nevidí. A co udělá, když vidí žáka s násilnickými sklony trápit jiného, který se nemůže bránit? Pochopitelně, že úplně to samé. Proč je to, co označujeme nálepkou ´nelidské´, ve skutečnosti hluboce a strašlivě normální, tedy vlastně ´lidské´? Díky za tenhle film. Není vizuálně dokonalý a rozhodně diváka nepotěší - já osobně jsem se po jeho zhlédnutí ještě několik hodin nezadržitelně třásla. Ale lidé by si měli uvědomit, že takhle daleko to zajít MŮŽE.

Pan Švankmajer tentokrát diváky opravdu nešetřil. Na druhou stranu, sama pohádka o Otesánkovi je tak drastická, že si tohle zpracování zasloužila. Ano, jde o zpracování značně šílené. Dětmi posedlá, avšak neplodná dáma, snažící se vychovat rozkošného dřevěného chlapečka Otíka, který je poněkud hladovější než ostatní děti, pomalu připravuje o rozum racionálního manžela. Příliš zvídavá slečna od sousedů ke krvelačnému miminku přilne a rozhodne se mu sehnat pár obětí. Ještě štěstí, že je po ruce stařenka s motyčkou. A aby toho nebylo málo, neobyčejný filmový zážitek dokreslují mé ´oblíbené´ záběry na lidská ústa, nejlépe při jídle. Naprosto divné, nezapomenutelně šílené. A právě pro tu šílenost snad máme pana Švankmajera rádi, nebo se mýlím? Mimochodem, když se chlípnému staříkovi začaly poprvé rozepínat knoflíčky u kalhot, automaticky jsem vyjekla a uskočila. To už něco znamená, něco takového jiný režisér opravdu nedokáže....