Fredericus

Paní M., kterou celý život provázejí "příjemný", resp. "bezvadný kolektivy", na vlastním osudu dojemně vysvětluje, z čeho tzv. normalizace žila i padla: My sme žili dobře (tj. - sic!) jezdili sme na dovolený, jezdili sme na hory, na Západ pravda né, ale nám Bulharsko stačilo ... Plno věcí bylo asi špatnejch, ale to šlo jednim uchem tam, druhým ven: třeba že někdo nemoh do ciziny. Ale starala sem se o děti a abysme měli co do hrnce ... Vadilo mně třeba strašně, (zvýší hlas) že se žvýkačky musely vozit ze zahraničí, nebo botičky ... To mně vadilo, že někde jinde je ten nákup lepší. (Hezké je, že po roce 1989, když se z televize a novin dozvěděla, co také ti komunisté dělali, "jeden okamžik litovala, že v tý straně byla".) -- Tím rozpačitěji působí režisérská konkluze (buď banální, nebo falešná): Ve skutečnosti není obyčejných lidí. _____ Po přečtení zdejších komentářů dodávám: potvrzování pozitivního obrazu Dubčeka mne nepřekvapilo, a v tomto dokumentu mně ani nepřipadá přílišné. Ad Karlos80: Já si prostě u těch skvělých šedesátých let vždycky taky představím, kdo ještě roku 1961, 1963 nebo třeba 1967 seděl ve vězení, resp. nemohl vyjít z nucené internace. (To bylo samozřejmě "před Dubčekem".)

(Hlas Miloše Formana snad nebyl jinde žádoucnější.)

Vávrovi (a Krumbachové) se podařilo atmosféru zahustit opravdu výborně. Ale trochu mně vadí, že hlavní postavy jsou poněkud schematické; hlavně Lautner je hotové exemplum z martyrologia, ještě s tím beránčím hláskem před inkviziční komisí. --- K filmu také (jako obvykle v podobných případech) neodmyslitelně patří unáhlené divácké interpretace, v tomto případě zvláště pikantní umanutou ignorancí prosté skutečnosti, že proti sobě stojí dvě postavy rovnocenně patřící k církvi. Výstižněji Pohrobek a Radek99 a v poslední větě též Slarque. --- Ad Crocuta: fascinuje mě, jak často se po katolících vyžaduje, aby nebyli součástí své doby. --- (A mimochodem, proč mají někteří pořád potřebu ztotožnit se s některou z postav k plnému prožitku z filmu?)

Něco tak přestřeleného, prvoplánového, primitivně zpracovaného jsem už dlouho neviděl. Při podstatně kratší stopáži by se snad sneslo leccos lépe; nicméně autorovy pravděpodobné představy o tom, co je umění (tj. jak udělat z dané látky cosi "uměleckého"), mně nahánějí husí kůži (zvláštní zmínku si pak zasluhuje otřesné zacházení s hudbou, resp. "hudbou"). Poměrem ambicí k výsledné podobě se mně připomněl normalizační blábol Tobě hrana zvonit nebude (sic!). Vlastně škoda komentovat.

Typický Buñuel: hlavní je scénář a herecký výraz; práce s kamerou, zvukem atp. jsou nutné zlo. Bizarní výjevy neodbytně svádějí (normálního diváka) k sofistikovaným interpretacím, zatímco režisér je vysvětluje banálně. Opět nechybějí rozpustilé narážky (Millet, Godard), když laciné, pak dovedené ad absurdum (Vy čtete anglicky? - Ne, nevím proč jsem si to koupil.). K pravděpodobnému myšlenkovému zázemí filmu zde, mám za to, hovoří nejvíce Deverant; Buñuel si patrně zavzpomínal na mladické poznatky z bordelů a libertinské klasiky. (A tu mě zase přepadá pocit, že sáhne-li se do této tradice, je výsledek překvapivě ubohý.)

Na jednu stranu se mně to líbilo, takže co. (Ono taky těžko můžu jinak, když mně někdo soustavně pouští např. The Zombies – a nezabíjí to nějakými sentimentálnostmi, jako třeba R. Zemeckis). - - - Na druhou stranu – Triedr a Vinterberg to (podle všeho) nemínili jako „abstraktní“ film, byť cosi jako „evropská kritika amerického militarismu“ snad opravdu nebylo záměrem tvůrců. Ovšem dneska mě už poměrně iritují (že bych před lety psal jinak, nepochybuji) ty okázálé „dogma-postupy“ (kamera), resp. jejich popírání. Patrně jsem taky nedocenil všechny ty roztomilé hrátky s odkazy na western a kdovíco ještě. Overvoice mě jako obvykle poněkud namíchl, takže mně dílem unikla jeho (údajná) narativní rafinovanost. Věci tzv. nevěrohodné - „hornické městečko“, zápletka s babkou, „plastikový šerif“ (tímto děkuji Nomádovi) a vlastně skoro všecko – jsem podobně prostomyslně chápal jako záměrně komické (kolik krásné absurdity jsem tím získal!). Asi bych se měl nad sebou zamyslet. (Ještě jsem chtěl upozornit na (jiné) zajímavé komentáře, ale je jich tentokrát tolik, že na to kašlu.)

Kubrick by si zasloužil kapánek pořádného ultranásilí. Proč už nikdy neuslyším oblíbené pasáže z Rossiniho bez příslušných asociací? You are now a murderer, little Stanley. A murderer.

Ukřičená nudnost, místy za hranicí srozumitelnosti. Takže vlastně dokument o tom, co vytvoří mozek, je-li nucen fungovat v pozdně brežněvovském Rusku? Pouze reálie mně přišly zajímavé.

Rozumně rozeznávám všechnu tu grotesknost stylizovaných obrazů (minule) moderního města, ale nějak to na mě nepůsobilo. Co mě ovšem chladným opět nenechalo, bylo to, řekněme, intimní osvětlení.

Příjemně trhlé. Především oceňuji (kromě vizuální stránky) ten ironický nadhled nad zájmem Zápaďanů o domorodé kultury.