Enehy

Opravdu bylo nutné vybrat tento film do festivalové soutěže??? Ten film má úplně kýčovitou zápletku asi tak milionkrát zpracovanou v různých podobách. Autor se pokusil o oživení klasické animace, ale bohužel ji jen podtrhl nekvalitním scénářem a stupidním humorem. Je to tak mělké, až jsem se v kině styděla. Ta jedna hvězdička je za čas a energii, která ale mohla být věnována něčemu užitečnějšímu.

Škoda, že jsem den před tímto filmem viděla Píseň moře. Tematicky jsou oba filmy téměř o tom samém (ztráta maminky, vyrovnávání se s tím, odvaha malých hrdinů) a Píseň moře si prostě umí pohrát lépe s city diváka. Tím ale nechci říci, že Cesta do říše krále pírek nestojí za to, spíš naopak. Animace je úžasná, děj napínavý i zábavný, v souhrnu film, po kterém se budete cítit dobře.

Bohužel po předloňském O Apóstolo má očekávání byla očividně přehnaná. Ne, že by tento film byl vyloženě nudný, je tam hodně míst, kde se můžete zasmát, nicméně na takovou zábavu jako milión useknutých hlav, vypíchnutých očí a zvratků jsem už asi trochu stará.

Začnu přiznáním, že ujíždím na katastrofických filmech, především na těch o vybuchujících sopkách - čtu o nich i cizojazyčné odborné knihy - tudíž Pompeje byla jednoznačná volba tohoto měsíce. Do kina jsem šla s tím, že jsem měla načtených pár recenzí, ale říkala jsem si, nevadí, ten Vesuv za to stojí. Kvůli němu jsem také tento film absolvovala v 3D s dabingem, což byla totální chyba. Smála jsem se v situacích, kdy jsem, myslím, měla ronit slzy. Děj byl předvídatelný, některé herecké výkony dost nepřirozené, bojové scény příliš dlouhé. Nicméně děkuji za úžasný pyroklastický mrak, za odhalené břicho Kita Haringtona a za pohled na Pompeje, o který jsme v reálu ochuzeni.

Co se stane, když zavřete pár zlounů, několik tupounů a sem tam někoho normálního na jedno místo a necháte je starat se sami o sebe? Nebýt nějakých těch Kingovských specialitek, byl by tento seriál naprosto předvídatelný a, abych řekla pravdu, asi tak do šestého dílu jsem nijak extra uchvácená nebyla. Nicméně pak se děj neuvěřitelně rozjel, jednotliví přeživší se "pěkně" vybarvili a přišly i emoce (ráda bych tam pár lidí praštila do hlavy). Takže, kdy že bude další série? Taky si dovolím trochu nesouhlasit s Radkem99. Heuréka je spíš o technických vymoženostech a jejich vlivu na životy lidí v městečku, které je mimochodem vykreslené jako celkem ideální místo k životu (až na důsledky vědeckých či technických omylů), naopak Chester's Mill je pěkně prohnilej a plnej přetvářky. Také bych neoznačovala Under the Dome jako teenagerský seriál jenom proto, že tam problémy řeší pár teenagerů. Souhlasím akorát tak s vizuální podobou zástupkyně šerifa, nicméně povahově jsou také dost rozdílné.

Když tady čtu ty sáhodlouhé komentáře, říkám si, jak těžké je nás filmově uspokojit. Mě před tímhle filmem pár lidí a recenzí varovalo, takže jsem k němu přistupovala jako k další dystopii v řadě a vyplatilo se. Elysium má všechno, co se dá od téhle žánrovky čekat - dobro proti zlu, namakaného hrdinu, mrchu (skvělý herecký výkon), spoustu akce a efektů. Mně Elysium smysl dávalo a akční scény mi přehledné připadaly dost. Něco speciálního či nového tu sice chybí, ale kolik filmů dohromady posouvá kinematografii dál? Takže celkově spokojenost, i když pro mě možná trochu moc akce na úkor postav a prostředí.

Kvůli tématu tohoto dokumentárního filmu jsem dokonce zasedla včas k televizi, což běžně nedělám. Za prvé mě celkem zajímá psychologie a lidské vztahy a za druhé mám jednu známou přímo z Oděsy, tak jsem si řekla, že načerpám nějaké informace zase z jiného pohledu. Bohužel u mě došlo spíše ke zklamání než nadšení. Ve filmu nejsou téměř žádné opravdu zajímavé situace. Ukrajinky jsou vykresleny příliš černobíle, spíše jako zlatokopky a prostitutky. Celkově chybí popsání hlubších motivů jak ze strany povětšinou amerických mužů, tak ukrajinských žen. Není to špatný způsob, jak strávit čas, ale od dokumentárního filmu bych čekala větší zájem o detaily jednotlivých schůzek či rozhovorů nebo o celkový život některých aktérů.

Proč si sakra lidé nehledí svého? Pokud by tomu tak bylo, nedocházelo by ke zbytečnému násilí ... a také by pak nevznikaly zajímavé filmy jako Parade. Na to, jak vážné téma je tu zpracováno, je druhá polovina filmu celkem humorná. Někdo ty scénky může považovat za klišé, ale bez nich bych tento film asi těžko emocionálně snesla. Navíc jednotlivé postavy jsou vybrány a napsány tak, že k tomu přímo vybízí. Navíc oceňuji, že se film nijak nevleče a že jsem zase měla šanci se něco málo dozvědět o Balkáně. Uznávám, že finále sice bylo trochu předvídatelné, ale i tak jsem z kina odcházela mírně otřesena. A výsledek? Jsem ráda, že žiju tam, kde žiju, a že nejsem z hlediska společnosti "nemocná", a taky bych na takové filmy posílala všechny rozmazlence, co tu žijí všude okolo.

Klip je sonda do života srbské mládeže, která mě dost zaujala. Nevím sice, na kolik to vše odpovídá realitě, nicméně jako téma k zamyšlení to slouží dobře. Témata, na která se tu poukazuje, se dají totiž aplikovat kamkoliv a na kohokoliv v moderní znuděné společnosti. Ať už se jedná o nemoc v rodině a z ní vyplývající útěk z reality pomocí sexu, alkoholu a drog nebo milostné problémy, když už tedy dojde i na lásku. Prostředí a postavy působí realisticky a dokážou vtáhnout do děje, zapamatovatelná pro mě ale bude nejspíš jen postava Jasny, která jako jediná byla víc vykreslená, a scéna z dětského domova, která mi přišla trochu navíc, i když mě posunula dál v Jasnině vnitřním světě. Dopředu jsem něco o filmu věděla, nicméně i přesto snaha tvůrců zaujmout šokem v mém případě vyšla. Celkově na mě film působil jako pásmo obrazů ze srbské společnosti s trochu roztříštěnou pointou a podtržené místní moderní hudbou, která k filmu neoddělitelně patří, kterou ale už rozhodně dobrovolně poslouchat nebudu.

Jak hodně jsme svými vlastními vězni? Steve McQueen se po Hladu vrací do dalšího vězení, tentokrát ale do vězení krutějšího a sofistikovanějšího, protože námi samotnými vytvořeného. Na první běžný pohled má Brandon vše, co mu může zajistit „šťastný život“. Nechybí mu finanční nezávislost, zdraví, přátelé, ani vzhled zabírající na ženy. Přesto není schopen fungovat v našem „normálním“ vztahovém světě. To, co mu námi vytvořené společenské prostředí nedává, je pocit svobody. Ačkoliv zkouší různé cesty, ať už běh nebo nevázaný sex, nemůže se svého omezujícího a skrytého tření zbavit. Brandon je jen příkladem množství lidí vědomě či nevědomě trpících v tomto světě. McQueenovo pro mě hodně poetické zobrazení New Yorku naznačuje, jak je naše vidění zkreslené, dvojaké a rozostřené. Žijeme ve světě-vězení, do kterého nás ostatní zavřeli, a nejenže si to většina z nás neuvědomuje, ale je s tím dokonce spokojena. Přesto zůstává naděje. Ve filmu ji spatřuji v podobě Brandonovy sestry, která se zezačátku jeví jako přítěž, ale nakonec funguje jako prostředník k dosažení jeho vnitřního uvolnění. Naše svoboda totiž funguje jen tehdy, když poskytuje svobodu lidem kolem nás. Navíc k tomu, abychom byli svobodní, potřebujeme někoho, s kým můžeme naši svobodu sdílet.