Veseldaa.!

Po dlouhé době jsem se o postavy obával.

Pokračování Strážců by byla jízda, kdyby však bohužel netrpěla marveláckým béčkovým syndromem. Tentokrát je vše zabaleno před zeleným plátnem do hávu Man of Steel, kterého nemálo vykrádá. K zapamatování se najde úvodní titulková sekvence s Baby Grootem natočená na jeden záběr a scéna, v nichž Yondu prochází lodí za doprovodu retro vypalovaček.

Geniální choreografie soubojů nasnímaná Opalochovou kamerou. Ve výsledku se ale Marvelácký seriál příběhově zásadně neposouvá. Již podruhé (jako Loki v Thorovi a Avengers) přináší zase stejného záporáka, u kterého se řeší pohnutá minulost. Ubylo humoru, vážnosti a zodpovědnosti mohlo být klidně ještě víc, vše však zboří příchod Spider-mana, který je puberťák na slovo vzatý. Hudba někde v dáli.

Hranice, zda jde o realistické (dospělé) nebo dle animáků dětské zpracování, není rozeznatelná.

Popichování a utahování si z ostatních filmů a promlouvání k divákům je geniální. Ve výsledku ale o ničem.

George Lucas po chybách, které napáchal v prequelové trilogii, určitě nemohl klidně spát a tak raději prodal práva společnosti Disney a režisérský post přenechal schopnějším. Tvrzení, že J. J. Abrams nevnesl novým Star Wars osobitost je pomíjivé. Žádné infantilní skotačení se zvířátky nejrůznějších tvarů a ras, žádné směšné triky a oproštění se od politiky. Místo toho přichází vzkříšení výdělečné značky s přímočarým příběhem, který vytváří nosnou půdu pro následující díly s trikově úchvatnou akcí, která nikdy nevypadala realističtěji. Záporák Kylo Ren hned od prvních minut dokazuje své odhodlání být nejkrutějším vládcem v historii Galaxie. A daří se mu to. Avšak do okamžiku, než si sundá svou helmu. Adam Driver si nejspíše spletl herectví s pokerovým turnajem. Naprosto bez charakteru a výrazu. John Williams konečně složil originální soundtrack a nevykrádá pouze své notoricky známé tóny, které je samozřejmě občas potřeba zabrnkat. Humor určitě není na škodu, i když jde o takový ten moderní marvelovský a většinou se o něj stará droid BB-8, jenž svým chováním připomíná Wall-eho. To je však jediná obava, která se s produkcí Disney naplnila a bez sebevětšího trhání žil si ho každý zamiluje.

Kámen úrazu nejnovější bondovky je scénář. Povrchně, bez sebemenšího zvratu a známky napětí posouvá agenta Jejího veličenstva z bodu A do bodu B tři čtvrtě filmu, kdy hledá něco, co je zjevné už pár minut po úvodní eunuchovské skladbě. Znovu se restartuje, další šťourání se v Bondově minulosti a hledání sebe sama a vytváření nosné půdy pro snad lepší díly, kterým nebude chybět drive a šmrnc. Návrat k závěrečné konfrontaci s úhlavním nepřítelem v jeho megalomanském sídle a detaily, s jakými je představena a "výroba" ikonického vzhledu patří k nejzapamatovatelnějším okamžikům. Za zmínku stojí i Van Hoytemova kamera, která na sebe upozorňuje hned při úvodní scéně v Mexiku natočené na jeden záběr. Je vidět, že Švýcar něco od Nolana při snímání Interstellaru pochytil, protože pro něj typické uchycení kamery z boku využívá při automobilové honičce v Římě, která je lehce inspirována tou ve Francouzské spojce a v této kombinaci jde o velice povedenou záležitost. Nezbývá, než doufat, že Sam Mendes bude na režisérské židli brzo vystřídán a s ním i dříve schopný scénárista John Logan a bondovská série tak znovu chytne druhý dech.

Ze začátku se návrat mezi dinosaury tváří jako béčko. Triky jsou podivné, rozjezd je pomalý, brnkají se známé tóny, rodinná atmosféra je tatam a některé části působí spíše úsměvně, než že by naháněly hrůzu. Nakonec to ale vezme celkem akční spád, co se objeví na scéně Raptoři a závěrečná bitka na jeden záběr byla lahůdka. Investice oprášit starou značku se vyplatila, takže se jistě do období jury vrátíme. Snad s lepším scénářem a ne recyklováním těch předchozích.

Události party horolezců kolem Roba Halla a Scotta Fishera z květnové noci roku 1996 na nejvyšší hoře světa byly dozajista dramatické a jsou tragické. Ale jako látka pro celovečerní snímek je to nedostačující. Scénáristicky plytké dialogy zachraňují herecké výkony nejzvučnějších jmen, stejně tak jako obdivuhodná práce kameramanů a maskérů.

Ritchie se konečně odpoutal od Sherlocka a vrací se v retro jízdě, plné vtipných gagů a hlášek a především božského Cavilla. Příjemně překvapil i Hammer.