Krásný ztráty jsou pro mě beztvaré nezáživné tlachání u kterého většinou po pár minutách plynule přecházím do režimu off. Občas rozhovor zachrání zajímaví hosté, kteří se raději sami pustí do monologu o nečem podnětném, než aby se nechali k smrti unudit otázkami Michala Prokopa. Pan Prokop se mi zkrátka nejeví jako dobrý moderátor (několikrát mi přišlo, že o hostech téměř nic neví) ani debatér, což jsou atributy které by se přeci jen daly od člověka jež má vlastní talk-show na čt2 očekávat
Protože filmy o Bondovi zná skoro každý a jelikož tato série víc než kterákoli jiná staví na charismatu hlavního představitele, pokaždé když se mění stráž, země filmového světa se na chvíli otřese. Otřásla se i v roce 2006, když Brosnana vystřídal jeho pravý opak, se všemi klady i zápory. Craig rozhodně není uhlazený elegán, šermuje podstatně lépe pěstmi než šarmem. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, jaký druh filmů nové bondovky jsou. Přitvrdilo se a stojí se mnohem pevněji nohama na zemi. Spíš než o humoru a zábavě, která po divákovi nevyžaduje aby se angažoval, jde mnohem více o emoce (hněv) a adrenalin. Hlavnímu představiteli už nestačí jen vyzerat dobře, musí předvést (na Bonda) nebývale široké spektrum niterních výrazů (úsklebek, kterým říká jste kreténi mám vás na háku už bohužel nestačí:) a hlavně je nutné aby zvládl o dost náročnější akci, tedy musí být uvěřitelné když někoho zmaluje do běla. Další věc, která se změnila je jakým stylem zachází tvůrci s charakteristickými bondovskými trademarky. Nejlépe tento přístup vystihuje scéna, ve které se Vesper ptá Bonda jestli nosí Rolexky a on odpoví že Omegy. Neznámená to že by tyto trademarky rušili, jen nás k nim vedou oklikou. Co se týče Mads Mikkelsena, řekl bych že v kontextu bondovek byl záporákem spíš nevýrazným, ani špatným ani vyjímečným. Casino Royale je rozhodně fajn film, pátou hvězdu mu ale dávám jen proto, že ho chápu (spolu s Qtum) jako film který sice stojí sám o sobě ale zároveň je částí předem vytvořeného konceptu (něco podobného jako dělá Nolan s Batmanem). Tedy akční prequel k třetímu Bondovi s Craigem, který už bude ve své kůži. V kůži arogantního womanyzátora co martini pije zásadně shaken, not stirred.
Neřekl bych že se mi film vyloženě nelíbil, když jsem ho viděl poprvé, spíš jsem odcházel z kina tak nějak rozčarovaný, čeho jsem to vlastně byl svědkem. Rozhodně to není Bondovka, na kterou je snadné udělat si hned jednoznačný názor. Po druhém shlédnutí mi tak trochu dochází proč. Forsterův přírustek do rodiny je ještě dostatečně Bondovský, aby se dal považovat za náležitého pokračovatele oo7. Na druhou stranu se ale rozpíná mnohem dál a hlouběji než všechny předešlé díly. Klasický bondovský 2D prostor a postavy dostávají pod Forsterovýma rukama třetí rozměr, stejně jako jindy přímočará režije. Na rozdíl od předešlých bondů se autoři vyjadřují mnohem poetičtěji (závod koní v prostřihu s chasing sekvencí, přívěšek ve sněhu). Samozřejmě našel bych na Quantum of Solace spoustu věcí, ze kterých nejsem odvázanej. Zaprvé si nejsem zatím ještě úplně jist jestli chci až tak estetického Bonda. Navíc Bonda, který má maminku a který se opíjí protože má zlomené srdce (hrdinové jako Bond a Indy jsou svobodní, nevážou se, jsou na vrcholu sil a mají touhu po dobrodružstvích, takové je podvědomě chceme). Na druhou stranu po posledních brosnanovkách už tato série potřebovala zásadní změny. I kdyby následovalo psychologické drama o sexuálním delikventovi, o moc hlouběji už by, alespoň z mého pohledu, klesnout nemohla. Když se nad tím zamyslím, Frosterův koncept volného pokračování a dočasného vysvobození a přetvoření Bonda jakožto charakterově neměnné postavy do hrdiny, který prochází jakýmsi osobnostním vývojem mi vlastně příjde docela zajímavé a zároveň i účinné řešení. Co mi ovšem vadilo, byla roztřesená kamera při několika akčních sekvencích. Vzpomínám si, že mě z některých momentů v kině vyloženě bolela hlava (starší lidé jako my, už se v takovém stroboskopickém trancu prostě neorientujeme:). Byly to ale jen vyjímky, obecně se akce povedla (a bylo jí hodně). Nesedla mi ale bondgirl a už vůbec ne úvodní song Keys/White. Každopádně po druhém shlédnutí přidávám * a musím konstatovat, že pokud existuje nějaký záhadný způsob jakým propojit art, mainstream a Bondovskou sérii, Marc Forster na něj nejspíš přišel.
O kavalitě našich prožitků z dané věci často rozhoduje podstata, určující její pravou povahu. Milovník umění si na zeď nepověsí kopii Hvězdné noci nad Rhonou, i kdyby byla dokonalou replikou originálu (pakliže by to ovšem nevěděl, s radostí by tak učinil a každý den by se z ní těšil jako z originálu). Stejně jako většina z nás by nejspíš vyzvracela i sebechutnější pokrm, kdybyhom se dozvěděli, že nejíme brazilskou svíčkovou, ale maso z krysy nebo člověka. Aniž bychom si to mnohdy uvědomovali, pochopení povahy věci má na kvalitku našeho prožitku zásadní vliv. Podobné je to i u filmů. Ladri di biciclette je jeden z těch, kterým nedokáži odříznout apendix jeho reálné historické a umělecké hodnoty. Nedokáži ho hodnotit, aniž by ve mě nerezonovaly okolnosti vzniku a charakteristika italského neorealismu. Proto a pro jeden z nejdojemnějších konců, který jsem v poslední době viděl, mu dávám plný počet
Skvělý film poznáte tak, že vás přiměje chápat tragickou a bolestivou historickou událost (projev Jiřího VI o vstupu Británie do WWII) jako vítězoslavný okamžik. Králova řeč si jde navíc svoji vlastní cestou, odklání se od zdánlivě atraktivnějších témat (Edward VIII, Wallis Simpson) a většinu pozornosti soustředí na méně známý fakt, že "Bertie" trpěl od mládí vadou řeči, která mu neumožňovala plně fungovat. Historie zde ale slouží spíš jen k doplnění rozměru a estetickému ohraničení, tento příběh by totiž stál "na svých" na jakémkoli místě a v kterékoli době. Colin Firth zde předvádí fantastický výkon, zloba a nemohoucnost která mu křičí z očí při snaze ze sebe něco vysoukat je skutečně působivá (jenom mě úplně typologicky neseděl na Žorže VI). Geoffrey Rush je fajn, často mi ale připadá jako kovaný divadelní herec (hraje spíš gestama než očima). Helena Bonham Carter, ta je nejdokonalejší bytostí filmu. Stále se nemohu rozhodnout jestli dát 4 nebo 5. U mně je to někde mezi. "I have a voice!!"
Nedělní procházka po Mont St.Michel s triem mozků, trpících zažívacími problémi a plynatostí. Všichni tři si potřebují akutně ufouknout, nejlépe někde na čerstvém vzduchu kde by přitom neotrávili své blížní (či neumořili celou politickou stranu), dřív než severní vítr prdy rozfouká. Někdy zkrátka stačí prohnat tělem a myslí trochu svěžího vzduchu a neškodných filozofických úvah o podstatě a účelu jsoucna, a bolest je ta tam. Pokud ovšem spíš než filozofii holdujete snímkům jako Mandžuský kandidát, je šance že i zde si najdete něco svého. Film lze totiž chápat i jako drsné politické drama, ve kterém je americkému prezidentskému kandidátovi Jacku Edwardsovi, během dovolené na francouzském venkově, vypucován mozek. Aplikace nátlakových technik "sympatickou" vědkyní Soniou, vede ke změně Jackových názorů a úsudku, takže ke konci filmu už horlivě plánuje spáchání politického seppuku. Jinak konfrontace rozdílných povah a jejich chápání světa byla zajímavě nastavená, škoda jen že jejich myšlenky a niterní obrazy byly načrtnuty jen velmi hrubými tahy. Je to asi dáno i jednoduchým příběhem, který neumožňoval jít do hloubky, tak aby setkání a rozhovor těchto lidí nepůsobil absurdně. Filmová ztvárnění asi opravdu některým druhům literatury nesluší.
Chladnokrevný, studený film. Před padesáti lety snad zajímavá, dnes spíš střídavě otravná a úsměvná dystopie, která nenabízí nic k zamyšlení (něco málo ano, ale i to je předhazováno na můj vkus trochu naivním způsobem) ani k procítění. Podobně jako ústřední postava, která na to že je hlavním a vlastně i jediným úryvkem poezie ve světě logiky a dat, působí možná ještě o něco chladněji než superpočítač alpha 60 (kterému v dnešní době většina lidí říká prozaicky větrák). Každopádně Godardovo poselství, že slova experiment a exkrement si mohou být blízká i obsahově, se ke mně dostalo..
On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického přízemního vola.
Krátký příběh o dvou roztomilých plastových bytostech a jejich milostném vztahu, se kterým to jde od desíti k pěti, co se celkového součtu končetinových částí týče. Tak to dopadá, když se zamilujete do testovací figuríny. V rámci romantických, 29ti minutových krátkometrážních snímků o robotech, je tento rozhodně ten nejromantičtější a nejoriginálnější. / Aska Matsumiya - There Are Many Of Us /
Spielberg, kterému to zřejmě jako jedinému v hlavě ještě trochu funguje, měl pravdu, když prosazoval aby pokračování Indyho dostala do rukou mladší generace tvůrců. Je to podobné jako kdyby Bonda posledních dvacet let točil pořád stejný režisér a přitom ho neustále tahalo za rukáv otravný děcko. Z Agenta 007 by už byl nejspíš jen vyfouklej strhanej pšouk, kterej by roznášel bejvalkám zlomený květiny nebo někde na předměstí s Moneypenny vychovával spy kids. To ale některým lidem, kteří natočili Star Wars, nejspíš nevysvětlíte. Stejně jako jim nevysvětlíte,
že udělat dobrý film neznamená diváka ohromit digitalními efekty a utopit ho ve stupidních a nudných akčních sekvencích. Pokud se obecenstvo nedokáže ztotožnit s hlavními protagonisty, nebo alespoň pochopit motivy a logiku jejich chování, nevznikne ani žádný dramatický náboj a to vás pak nezachrání ani sázka na jistotu v podobě roztomilých zvířátek a infantilního humoru. Čtvrtého Indyho v podstatě od fiaska zachraňuje Steven. Neobětuje mu sice ani o jedinou kapku potu navíc, přesto u tak kvalitního režiséra i standard na slušný film stačí. Další velký problém, který má do budoucna tato série (a říkám to s těžkým srdcem) je, že Ford je už pro hlavní roli příliš starý. Shia LaBeouf je naopak moc mladý a zatím i nedostatečně drsný a charismatický. Ale abych film jenom nekritizoval, první třetina je docela zábavná a má šmrnc starých dílů. Scéna v restauraci a útěk na motorce je fajn, chemie a přímočarý humor mezi otcem a synem také celkem funguje. Škoda že zbytek je vesměs jen zmatená akční slátanina, která vrcholí naprosto nesmyslnou zápletkou o intergalaktických bytostech, speciálně na přání G.Lucase.
Filmový vesmír je rozsáhlý a pestrý a pokud ním vesměs jenom bezcílně proplouváte, je snadné se čas od času dostat i na místa velmi podivná. Od nádherných koutů, vyjímečných svojí symetrií a nadčasovým uspořádáním, až po nebezpečné galaxie kde vás ze všech stran oslepují výbuchy, ohňostroje, kozy a ohrožují vás černé díry, ve kterých mizí čas, logika a peníze. V jednom takovém nebezpečném výběžku se pohybuje i chronický megaloman Michael Bay, vedlejším povoláním režisér. Pokud tedy toto jméno náhodou zaslechnete (nebezpečí většinou hrozí ob dva roky), buďte na pozoru. Mohli byste přijít o čas, peníze a kousek želatiny.
Nejde ani tak o neotřelou romantickou komedii ve smyslu originálního scénáře nebo způsobu jakým je příběh zpracovaný viz. Věčný svit. Tentokrát dojem originality pramení hlavně z výběru čerstvých surovin a upřímné lásky a respektu k řemeslu (příkladem budiž spousta pop-kulturních odkazů). Ono obecně asi není až takový problém u běžné hw romantiky zalepit ústřední role nějakou více či méně známou tváří, v ideálním případě samozřejmě raději známou, aby se i něco málo vydělalo. To ale neplatí u indie romantik jako je tato, kde hlavní postvy musí být přirozeně civilní, sympatické a v ideálním případě by to mezi nimi mělo i nějakým způsobem jiskřit. Potom je možné interpretovat i přesáhnout kouzlo a vibrace předlohy. V tomto smyslu mi příjde, že (500) Days of Summer pozitivně definují oba hlavní protagonisté. Především J.G.Levitt v hlavní roli, který bez problému zvládá přechod z láskou omámeného najivního mladíka, do jemně nadrcené hromádky naštěstí, až po uvědomělého muže (povolání architekta tvůrci vybrali nejspíš i pro jeho symboliku) (já bych vybral doktora:). Způsob jakým zde Marc Webb řeší časovou posloupnost děje, může zavánět módním doplňkem, mně ale dokonale vyhovoval. Větší důraz na změny perspektivy a vnímání chování obou protagonistů rozhodně prospívá hlavní pointě filmu. Co jinak říct, (500) Days of Summer je krásný, inteligentní a upřímný film o rozchodu a o Autumn. (ups, spoiler) / The Temper Trap "Sweet Disposition" /
Originální a osobité (a v podstatě i absurdní i když vás asi stěží během promítání toto přirovnání napadne) uchopení Robinsonské tematiky, které je možné zbaštit opravdu snad jenom JKorejským filmařům. Kim's Island je obsahově i vizuálně velmi příjemný a přitažlivý. Není to dáno jen výraznými barvami a dokonalým využitím světla, ale i chytře nastaveným kontrastem mezi dvěma rozdílnými, přesto však stejně opuštěnými, světy. Jedním živoucím, pulzujícím a barevným, druhým tmavým a emocionálně i barevně utlumeným. Oba se nakonec protnou na neutrální půdě, ve světě reálném nebo možná lépe řečeno běžném. Jediné co mě trochu mrzí je jakým způsobem se to stane. Asi jsem si představoval něco trochu nápaditějšího. Nejde o romantiku ani dobrodružný film o trosečnících, jde o citlivou a zvláštní kombinaci obou, s mnohem více podněty k zamyšlení, než obvykle tyto žánry nabízejí.
Příjemná, možná chvílemi trochu překombinovaná, romantika, které by slušel doslovnější závěr, ať už by byl smutný či radostný. Na konci jsem měl pocit jako by mě Dívka, která proskočila časem nechala napůl cesty a přitom mě ještě minulo jakési důležité poselství. Čím ale toto anime vyniká je svoji hluboce nostalgickou atmosférou. Navozují ji záběry na oblohu po které vítr honí mraky, líné městečko, kde lidé, jako by byli jen vedrem omámené kulisy, západy slunce, samota baseballového hřiště, hudba která masíruje emoční skříňku a především příběh a hlavní postavy, které od začátku stojí na křižovatce odloučení a rozchodu. Pocit, že se něco krásného končí a člověk to nemůže ovlivnit není většinou příjemný a tento film jej místy dokáže docela slušně navodit. Přál bych si jen, aby měl vyzrálejší a ucelenější podobu.
Jen velmi krátce se tento dokument věnuje AM coby tvůrci grafických novel, brzy se odkální od umění a faktických informací, k spiritualismu, filozofii a povaze světa tak jak jí chápe pulzující (a dobře živený) nájemník jedné zarostlé anglické kebule. Moore je navíc velmi dobrý vypraveč (či chcete-li pane Můre, Mág), dokáže zjednodušit a v několika málo větách rozebrat podstatu velmi komplexních a složitých myšlenek. Dlaší specifikum tohoto "dokumentu" je, že si můžete pustit jen audio a zrakové orgány schovat za zavřená víčka, protože tu pro ně nic zásadního a podnětného, kromě mistrovi vrchní poloviny, není.
Batman ve filmové podobě mě baví tak jak ho zpracoval Burton, s nadhledem a s mnohem větším důrazem na stylizaci prostředí a postav než na psychologii hlavního supergádže. Batman se totiž v konečném účtování příliš neliší od jiných hlavních DC postav. Dvě identity, bojuje proti zlu, má divnej kostým, miluje ženu která ho nechce protože je divnej patron, atd. Odlišný je především v univerzu do kterého je zasazený a právě tuto odlišnost dokázal Burton nádherným stylem exploitovat. Nolan na to jde úplně jinak (stejně jako na to jde úplně jinak Millerova předloha). Osobně mám ale problém s takovýmto způsobem nahlížení na comixového hrdinu. Nolan Batmana v podstatě nezasazuje do GC ale do reality, kde funguje logika a fyzikální zákony. Z toho pramení, že člověk začne přemýšlet nad tím, jak dokáže Wayne běhat v kostýmu netopýra v noci po městě a necítit se jako ulnej dickhead, tu a tam zmizet rychleji naž výplata a vynořit se z páry u kanálu, vystřelit něco někam, zachytit se někde něčím, mimochodem být zároveň bohatej a mít nesmírně empatického sluhu, kterému když po sedmi letech odloučení sdělí, že chce začít skákat v noci po mrakodrapech v uplým kostýmu, tak mu na to Alfred odpoví, ok ostatně proč ne. Další z řady věcí, která mě u Nolana nerajcuje je obsazení Bejla do hl.role. Jako Wayne není až tak špatnej, jako Batman je ale neuvěřitelně otravnej, hlavně díky drsnému chrochtání, kterým se vyjadřuje a dodává celé té představě o duševním zdraví hlavní postavy téměř až komediální rozměr. Velmi smutná kapitola je také hlavní záporák, který je opravdu o ničem (to say the least), nevýrazný až hanba, alespoň tak trochu zachraňuje Bejla, (bohužel v pokračování už takové štěstí hlavní představitel kladné role nemá). Možná ale úplně to nejdůležitější co by mě přimělo vzít tento film na milost by byla dobře zvládnutá akce. Na jednu stranu se dá říct, že je film plný akčních sekvencí, bohužel většina této akce je nasnímaná asi tak z jednoho metru, pokud možno v úplné tmě a zeditovaná takovým způsobem, že si můžete tak akorát domýšlet a představovat jak asi skvěle teď dostal někdo přes držku. To je asi vše co mě k tomuto prnvímu Batmanovi z nové (časem staré:) Nolanovi trilogie napadá. No a přitom se to dalo vtěsnat do třech slov. Vůbec mě neoslovil, 2*
Je skvělé že Snyder zase nehrábl do hovna a nevybral si nějakou podobně srajdovou předlohu jako je Millerova 300ka (se vší úctou k jejímu grafickému provedení) a svůj talent nasměroval do mnohem pikantnějšího Moorova díla. Vznikl tak, pro mě osobně, zatím nejzásadnější počin na poli comixových adaptací (po roce 2k), s dokonalým vizuálním zracováním a atmosférou. Navíc skvěle obsazené a "ohudebněné". Film který se mi nejspíš nikdy neokouká.
Něco mezi 2-3. Nerad bych působil jako úplný filmový trotl, ale z Herzova expresivního stylu s velkou spoustou WA záběrů a rozvášněného burácení Fišerova hudebního doprovodu se mi tentokrát dělalo dosti blivno. Morgiana ale naštěstí není jen vyprázdněná pohádka pro dospělé s výrazným Herzovým rukopisem. S přibývajícím časem je docela napínavou podívanou (2*), díky detektivní zápletce a výkonu obou Janžurových
Filmové Odcházení bohužel nefunguje v obecné rovině. Je příliš osobní, což nepovažuji za špatné, pochopitelně tak ale stěží osloví širší publikum. Třeba někoho kdo nezná VH a nedokáže si tak toto specifické dílo zasadit do konkrétních souvislostí. Jako film nic extra, jako hloubavá výpověď vyřčená specifickým jazykem, docela zajímavé. Tento film určitě není nějakou hloupou poklonou Václavu Havlovi, spíš trochu komplikovaně poukazuje na to, že není důvod nepoklonit se člověku, který se alespoň snaží v nerovném souboji tlaků (kerým politika zajisté je), uchovat si morální integritu.
Skoro bych řekl, že mi nesedlo to uvolněné a rozvleklé "artové" pojetí, kůli kterému občas snímek balancuje na hranici dívatelnosti. Na druhou stranu pocitově tento film nedokáži přirovnat k ničemu co jsem zatím na plátně či obrazovce viděl a ta specifická atmosféra by nejspíš s vysokým rozpočtem a přímočařejším přístupem zmizela zpět v kosmickém prostoru (což třeba časem ukáže nějaký ten hw remake). Myslím, že mi spíš vadilo pár konkrétních -příliš artových- scén, které zbytečně rozmělňovaly pointu a nebyly vůbec podnětné ani zábavné. Muž, který spadl na Zemi každopádně spoustu věci nevysvětluje doslovně, což znamená, že pokud jste si sebou nepřinesli funkční mozkový orgán, který dokáže sem tam vyprodukovat myšlenkovou odezvu, raději to otočte a dostavte se v lepší kondici. Také bych chtěl podotknout, že kritizovat Bowieho za to, že experimentuje a nebojí se vstoupit do takovéhoto projektu, je jako kritizovat podstatu celé jeho tvorby. Právě tento aspekt na jeho práci obdivuji . Ať už je jeho herecký výkon dobrý, špatný nebo se neshoduje s nečí představou o hereckém ztvárnění mimozemské entity, faktem zůstává, že ze všech rolí mu tato sedí typologicky nejvíc a osobně žiji v přesvědčení, že pokud "Jsou mezi námi", Bowie a Christopher Walken jsou rozhodně jedni z nich:).
Fukunagův Sin Nombre mě (především emocionálně) kompletně minul, spíš než kvalitě režije, to dávám za vinu námětu, který byl na můj vkus v prvním plánu možná až příliš přímočarý a vypočítavý. Hrdinka jeho dalšího snímku už jméno má a to v literárních kruzích velmi konkrétní. Bez dlouhého špekulování, z filmařského hlediska je Jane Eyre skvělé dílo. Jde-li o dobře zvládnutou adaptaci, nemohu soudit, beletrie mi bohužel poslední dobou slouží spíš jako okrasný a podpěrný materiál v rámci skromné architektury mého bytu, než-li pro potěchu duše a kultivace mysli. Abych řekl pravdu, čekal jsem že se film (předloha) nachází spíš v poloze mysteriozního dramatu, kde se stírá hranice Janiných představ a reality. Nakonec jde ale více méně o čisté romantické drama, s malou příchutí tajemna, budiž. I tak skvělý filmový zážitek, díky psychologii postav, čisté a umírněné Fukunagavovo..vově filmařině a především Mie Wasikowské (..skloňování cizích jmen je zabijačka), která zde září jako opravdová australská supernova a naprosto a bez výhrad na plátně dominuje. Hlavní postava Jane Eyre je zajímavá a sympatická především v tom, že již od útlého dětsví musí vzdorovat vypjatým situacím a pokřiveným bytostem, které se snaží umrtvit její "spirit" a žízeň po životě. Nahlédnout za obzor, překročit zbytečné konvence a mít možnost se vyjádřit jako rovnocenná lidská bytost, to vše jí prvně v životě nabídne až osudové setkání s podivínským (hloubavým chcete-li) Rochesterem, který nakonec paradoxně na rozdíl od duchovního otce Johna Riverse, představuje opravdové pochopení, odpuštění a svobodu. Sečteno a podtrženo, v každém směru (až na ranní vstávání druhý den:) velmi příjemný filmový zážitek.
Zajímavý film. Občas se podaří natočit snímek o rozpadající se rodině a boji s psychickou poruchou přístupně, jednoduše, aby přitom neztratil nic na své váze a vážnosti. Jodie tato komplikovaná, neveselá témata poměrně zdárně odprostila od spršky kýčovitých výlevů a ukryla pod přístřešek originálního žánrového zpracování a bezesporu i jistého nadhledu. Povedl se jí i pozvolný přechod z komedie do dramatu, přerod úsměvného a neškodného guy-feel-good snímku do hutné emotivní výživy. V určitý moment si divák náhle uvědomí, že to co sleduje, už rozhodně není komedie, jestli vůbec kdy byla, a že film se nejspíš chystá zajít mnohem dál než se zprvu zdálo. Stále jsem nemohl vypustit z hlavy myšlenku do jaké asi míry je tento film pro některé zúčastněné osobní záležitostí, i to v konečném důsledku možná způsobilo, že mi bobr prostě přišel citlivej a upřímnej. Samozřejmě na nikoho nenarážím, každopádně Mel se do hlavní dvojrole opravdu hodil.
Vydřené vítězství Petra Jákla, kterému se povedlo natočit nadprůměrný akční thriller, jehož největší síla spočívá v tom že je český, tím nemyslím ani tak produkci jako námět, který je český hodně..bohužel, víc než by si většina z nás přála. Ale jak praví jedno moudro, i na tu největší svini jednou dojde (protože ji sejme ještě nějaká větší). Kromě předlohy se Jáklovi podařilo trefit do černého ještě jednou a to když mu propůjčil své dovednosti Vláďa Dlouhý, v podstatě ke své poslední filmové roli. Budiž tomuto bohem obdarovanému herci země lehká. Svou roli přednesl takovým stylem, že by vedle něj gauner jako Novotný a jemu podobní vypadali jako kroužek filantropů. Detail na jeho radostí zkřivený koutek, poté co zničí důkazy, je asi nejstylovějším záběrem, který jsem v českém filmu za poslední desetiletí viděl. A že jich bylo..
V Zodiacovi byl Fincher na domácí půdě, že by se ale konalo přesvědčivé vítězství a zatnutí do živého, toho jsem si během té dvou a půl hodiny monotónního bloudění v pěkném vizuálním oparu nevšiml. Přišlo mi, že David nedokázal zkrotit obsáhlost námětu. Social Network je naopak mnohem komornější předloha, umírněnější, aktuálnější a mnohem více nefincherovská. Představa o existenci nefincherovské předlohy, pochopitelně splaskla hned po několika prvních minutách filmu. Hned z kraje je totiž docela zřejmé, že půjde o vynikající snímek, se skvělou hudbou, kamerou, obsazením a na konverzační drama neuvěřitelně svižným tempem. Elegance a nenucenost s jakou zde David zpracovává docela přímočarou story je pro mě příjemným osvěžením a vytrhnutím z letní filmové letargie.
Planeta opic s Hestonem nepotřebuje žádné pokračování, uvozovky ani bezzubý prolog. Faktem je, že navzdory otravnýmu nápadu natočit další letošní bb, který parazituje na klasice, si s tím Rupert Wyatt překvapivě docela poradil, mohlo to dopadnout o poznání hůř (zejména u širší divácké veřejnosti). Z mého pohledu, největším mínusem je bohužel nepoměr několika mála dobrých momentů s těmi nepříjemně hloupými (hlavně v druhé polovině), které bez bázně a hany útočí vztyčeným prostředníčkem na divákovu inteligenci ("No..", lost in space,..). Chtělo by se říct, že forma převálcovala obsah, to by ovšem animace pohybů opic musela působit trochu věrohodně. Spíš neustále ruší a dodává filmu umělohnotnou pachuť dalšího debilního produktu hollywoodu. Facial expressions ty jsou ok, teda po pravdě jsou přímo výborný. Akce je ale většinou nezáživná, druhá polovina filmu ve které sledujeme řádění primátí rescue/swat jednotky je těžce béčkově uhozená a navíc je završená asi nejsterilnějším možným koncem jaký šlo na záchodě vytlačit. Pár zajímavých témat je tu načrnuto, ale brzo je utlučou hloupý hollywoodský šablony a pravítka. Některé odkazy na starý film ale byly fajn, jinak hodnocení mezi 2-3
Hned v začátcích kariéry dokázal Scott v krátkém časovém úseku natočit dva žánrově odlišné snímky a rychle si vyšlápnout pověst režíjní versatilky. V čem ale vždy vynikal a o několik atmosfér převyšoval většinu svých kolegů, je schopnost vyprodukovat dokonale podbízivý vizuál, díky kterému mají jeho filmy blahodárný vliv na divákovo zrakové ústrojí. Jedinou trhlinou v jinak skvělé Ridleyho režiji je tentokrát průměrný scénář. Nejvíc patrné je to na postavě Ferauda a jeho motivech, nebýt nezaměnitelného ksichtu Harvey Keitela, nejspíš by některé scény působily hodně vlažně. Kapitola v Rusku byla opravdu blízko dokonalému filmovému požitku, vizuálně našláplá, vážná ale zároveň chvílemi téměř až absurdní. Pro mě asi nejzajímavější část snímku.
Abych řekl pravdu, chtěl jsem dát jednu hvězdičku za Dana Nekonečnýho který je vskutku ojedinělý a unikátní zjev spadlej z banánový planety. Určitě by stál za důkladnější psychologický rozbor, škoda že ještě nedostal vlastní talk show na nově. Mohl by zpovídat slavné zvířecí osobnosti o jejich zažívacích problémech a na závěr by si spolu dali trochu šumsvistu. Nicméně, kdyby se zde hodnotil Dan tak to by musel být jedině plný počet, jinak to nejde a dát plný počet něčemu tak směšně amatérskému, to by mě zítra srazil na d1 odlomenej panel a tak si zítřejšek rozhodně nepředstavuji
Modrá, skoro až snová vize alternativní historie lidstva v neobvyklém scifi dokumentu. Herzog sice vyniká originalitou s velkým ó, na druhou stranu nedokáže snímek odprostit od dlouhých, často unavujících záběrů, které mají zřejmě navozovat stav beztíže a duševního blaha. Při těchto, mnohdy několikaminutových pozvolna plynoucích, sekvencích dává Herzog (možná záměrně, možná z neschopnosti vcítit se do kůže diváka) prostor ke kvalitní meditaci či kvalitnímu spánku, záleží jak je člověk naladěn a ochoten pídit se po podnětech k zamyšlení. Ano přiznám se, v některých chvílích se mi chtělo opravdu spát.
Moje komentáře
Krásný ztráty (TV pořad) (2000)
Krásný ztráty jsou pro mě beztvaré nezáživné tlachání u kterého většinou po pár minutách plynule přecházím do režimu off. Občas rozhovor zachrání zajímaví hosté, kteří se raději sami pustí do monologu o nečem podnětném, než aby se nechali k smrti unudit otázkami Michala Prokopa. Pan Prokop se mi zkrátka nejeví jako dobrý moderátor (několikrát mi přišlo, že o hostech téměř nic neví) ani debatér, což jsou atributy které by se přeci jen daly od člověka jež má vlastní talk-show na čt2 očekávat
Casino Royale (2006)
Protože filmy o Bondovi zná skoro každý a jelikož tato série víc než kterákoli jiná staví na charismatu hlavního představitele, pokaždé když se mění stráž, země filmového světa se na chvíli otřese. Otřásla se i v roce 2006, když Brosnana vystřídal jeho pravý opak, se všemi klady i zápory. Craig rozhodně není uhlazený elegán, šermuje podstatně lépe pěstmi než šarmem. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, jaký druh filmů nové bondovky jsou. Přitvrdilo se a stojí se mnohem pevněji nohama na zemi. Spíš než o humoru a zábavě, která po divákovi nevyžaduje aby se angažoval, jde mnohem více o emoce (hněv) a adrenalin. Hlavnímu představiteli už nestačí jen vyzerat dobře, musí předvést (na Bonda) nebývale široké spektrum niterních výrazů (úsklebek, kterým říká jste kreténi mám vás na háku už bohužel nestačí:) a hlavně je nutné aby zvládl o dost náročnější akci, tedy musí být uvěřitelné když někoho zmaluje do běla. Další věc, která se změnila je jakým stylem zachází tvůrci s charakteristickými bondovskými trademarky. Nejlépe tento přístup vystihuje scéna, ve které se Vesper ptá Bonda jestli nosí Rolexky a on odpoví že Omegy. Neznámená to že by tyto trademarky rušili, jen nás k nim vedou oklikou. Co se týče Mads Mikkelsena, řekl bych že v kontextu bondovek byl záporákem spíš nevýrazným, ani špatným ani vyjímečným. Casino Royale je rozhodně fajn film, pátou hvězdu mu ale dávám jen proto, že ho chápu (spolu s Qtum) jako film který sice stojí sám o sobě ale zároveň je částí předem vytvořeného konceptu (něco podobného jako dělá Nolan s Batmanem). Tedy akční prequel k třetímu Bondovi s Craigem, který už bude ve své kůži. V kůži arogantního womanyzátora co martini pije zásadně shaken, not stirred.
Quantum of Solace (2008)
Neřekl bych že se mi film vyloženě nelíbil, když jsem ho viděl poprvé, spíš jsem odcházel z kina tak nějak rozčarovaný, čeho jsem to vlastně byl svědkem. Rozhodně to není Bondovka, na kterou je snadné udělat si hned jednoznačný názor. Po druhém shlédnutí mi tak trochu dochází proč. Forsterův přírustek do rodiny je ještě dostatečně Bondovský, aby se dal považovat za náležitého pokračovatele oo7. Na druhou stranu se ale rozpíná mnohem dál a hlouběji než všechny předešlé díly. Klasický bondovský 2D prostor a postavy dostávají pod Forsterovýma rukama třetí rozměr, stejně jako jindy přímočará režije. Na rozdíl od předešlých bondů se autoři vyjadřují mnohem poetičtěji (závod koní v prostřihu s chasing sekvencí, přívěšek ve sněhu). Samozřejmě našel bych na Quantum of Solace spoustu věcí, ze kterých nejsem odvázanej. Zaprvé si nejsem zatím ještě úplně jist jestli chci až tak estetického Bonda. Navíc Bonda, který má maminku a který se opíjí protože má zlomené srdce (hrdinové jako Bond a Indy jsou svobodní, nevážou se, jsou na vrcholu sil a mají touhu po dobrodružstvích, takové je podvědomě chceme). Na druhou stranu po posledních brosnanovkách už tato série potřebovala zásadní změny. I kdyby následovalo psychologické drama o sexuálním delikventovi, o moc hlouběji už by, alespoň z mého pohledu, klesnout nemohla. Když se nad tím zamyslím, Frosterův koncept volného pokračování a dočasného vysvobození a přetvoření Bonda jakožto charakterově neměnné postavy do hrdiny, který prochází jakýmsi osobnostním vývojem mi vlastně příjde docela zajímavé a zároveň i účinné řešení. Co mi ovšem vadilo, byla roztřesená kamera při několika akčních sekvencích. Vzpomínám si, že mě z některých momentů v kině vyloženě bolela hlava (starší lidé jako my, už se v takovém stroboskopickém trancu prostě neorientujeme:). Byly to ale jen vyjímky, obecně se akce povedla (a bylo jí hodně). Nesedla mi ale bondgirl a už vůbec ne úvodní song Keys/White. Každopádně po druhém shlédnutí přidávám * a musím konstatovat, že pokud existuje nějaký záhadný způsob jakým propojit art, mainstream a Bondovskou sérii, Marc Forster na něj nejspíš přišel.
Meetin' WA (1986)
jen pokud vás neobtěžuje, když vám někdo během rozhovoru se zajímavou osobou neustále skáče do řeči..
Zloději kol (1948)
O kavalitě našich prožitků z dané věci často rozhoduje podstata, určující její pravou povahu. Milovník umění si na zeď nepověsí kopii Hvězdné noci nad Rhonou, i kdyby byla dokonalou replikou originálu (pakliže by to ovšem nevěděl, s radostí by tak učinil a každý den by se z ní těšil jako z originálu). Stejně jako většina z nás by nejspíš vyzvracela i sebechutnější pokrm, kdybyhom se dozvěděli, že nejíme brazilskou svíčkovou, ale maso z krysy nebo člověka. Aniž bychom si to mnohdy uvědomovali, pochopení povahy věci má na kvalitku našeho prožitku zásadní vliv. Podobné je to i u filmů. Ladri di biciclette je jeden z těch, kterým nedokáži odříznout apendix jeho reálné historické a umělecké hodnoty. Nedokáži ho hodnotit, aniž by ve mě nerezonovaly okolnosti vzniku a charakteristika italského neorealismu. Proto a pro jeden z nejdojemnějších konců, který jsem v poslední době viděl, mu dávám plný počet
Králova řeč (2010)
Skvělý film poznáte tak, že vás přiměje chápat tragickou a bolestivou historickou událost (projev Jiřího VI o vstupu Británie do WWII) jako vítězoslavný okamžik. Králova řeč si jde navíc svoji vlastní cestou, odklání se od zdánlivě atraktivnějších témat (Edward VIII, Wallis Simpson) a většinu pozornosti soustředí na méně známý fakt, že "Bertie" trpěl od mládí vadou řeči, která mu neumožňovala plně fungovat. Historie zde ale slouží spíš jen k doplnění rozměru a estetickému ohraničení, tento příběh by totiž stál "na svých" na jakémkoli místě a v kterékoli době. Colin Firth zde předvádí fantastický výkon, zloba a nemohoucnost která mu křičí z očí při snaze ze sebe něco vysoukat je skutečně působivá (jenom mě úplně typologicky neseděl na Žorže VI). Geoffrey Rush je fajn, často mi ale připadá jako kovaný divadelní herec (hraje spíš gestama než očima). Helena Bonham Carter, ta je nejdokonalejší bytostí filmu. Stále se nemohu rozhodnout jestli dát 4 nebo 5. U mně je to někde mezi. "I have a voice!!"
Mindwalk (1990)
Nedělní procházka po Mont St.Michel s triem mozků, trpících zažívacími problémi a plynatostí. Všichni tři si potřebují akutně ufouknout, nejlépe někde na čerstvém vzduchu kde by přitom neotrávili své blížní (či neumořili celou politickou stranu), dřív než severní vítr prdy rozfouká. Někdy zkrátka stačí prohnat tělem a myslí trochu svěžího vzduchu a neškodných filozofických úvah o podstatě a účelu jsoucna, a bolest je ta tam. Pokud ovšem spíš než filozofii holdujete snímkům jako Mandžuský kandidát, je šance že i zde si najdete něco svého. Film lze totiž chápat i jako drsné politické drama, ve kterém je americkému prezidentskému kandidátovi Jacku Edwardsovi, během dovolené na francouzském venkově, vypucován mozek. Aplikace nátlakových technik "sympatickou" vědkyní Soniou, vede ke změně Jackových názorů a úsudku, takže ke konci filmu už horlivě plánuje spáchání politického seppuku. Jinak konfrontace rozdílných povah a jejich chápání světa byla zajímavě nastavená, škoda jen že jejich myšlenky a niterní obrazy byly načrtnuty jen velmi hrubými tahy. Je to asi dáno i jednoduchým příběhem, který neumožňoval jít do hloubky, tak aby setkání a rozhovor těchto lidí nepůsobil absurdně. Filmová ztvárnění asi opravdu některým druhům literatury nesluší.
Alphaville (1965)
Chladnokrevný, studený film. Před padesáti lety snad zajímavá, dnes spíš střídavě otravná a úsměvná dystopie, která nenabízí nic k zamyšlení (něco málo ano, ale i to je předhazováno na můj vkus trochu naivním způsobem) ani k procítění. Podobně jako ústřední postava, která na to že je hlavním a vlastně i jediným úryvkem poezie ve světě logiky a dat, působí možná ještě o něco chladněji než superpočítač alpha 60 (kterému v dnešní době většina lidí říká prozaicky větrák). Každopádně Godardovo poselství, že slova experiment a exkrement si mohou být blízká i obsahově, se ke mně dostalo..
Ukradené polibky (1968)
On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického přízemního vola.
Já jsem tady (2010)
Krátký příběh o dvou roztomilých plastových bytostech a jejich milostném vztahu, se kterým to jde od desíti k pěti, co se celkového součtu končetinových částí týče. Tak to dopadá, když se zamilujete do testovací figuríny. V rámci romantických, 29ti minutových krátkometrážních snímků o robotech, je tento rozhodně ten nejromantičtější a nejoriginálnější. / Aska Matsumiya - There Are Many Of Us /
Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008)
Spielberg, kterému to zřejmě jako jedinému v hlavě ještě trochu funguje, měl pravdu, když prosazoval aby pokračování Indyho dostala do rukou mladší generace tvůrců. Je to podobné jako kdyby Bonda posledních dvacet let točil pořád stejný režisér a přitom ho neustále tahalo za rukáv otravný děcko. Z Agenta 007 by už byl nejspíš jen vyfouklej strhanej pšouk, kterej by roznášel bejvalkám zlomený květiny nebo někde na předměstí s Moneypenny vychovával spy kids. To ale některým lidem, kteří natočili Star Wars, nejspíš nevysvětlíte. Stejně jako jim nevysvětlíte, že udělat dobrý film neznamená diváka ohromit digitalními efekty a utopit ho ve stupidních a nudných akčních sekvencích. Pokud se obecenstvo nedokáže ztotožnit s hlavními protagonisty, nebo alespoň pochopit motivy a logiku jejich chování, nevznikne ani žádný dramatický náboj a to vás pak nezachrání ani sázka na jistotu v podobě roztomilých zvířátek a infantilního humoru. Čtvrtého Indyho v podstatě od fiaska zachraňuje Steven. Neobětuje mu sice ani o jedinou kapku potu navíc, přesto u tak kvalitního režiséra i standard na slušný film stačí. Další velký problém, který má do budoucna tato série (a říkám to s těžkým srdcem) je, že Ford je už pro hlavní roli příliš starý. Shia LaBeouf je naopak moc mladý a zatím i nedostatečně drsný a charismatický. Ale abych film jenom nekritizoval, první třetina je docela zábavná a má šmrnc starých dílů. Scéna v restauraci a útěk na motorce je fajn, chemie a přímočarý humor mezi otcem a synem také celkem funguje. Škoda že zbytek je vesměs jen zmatená akční slátanina, která vrcholí naprosto nesmyslnou zápletkou o intergalaktických bytostech, speciálně na přání G.Lucase.
Transformers: Pomsta poražených (2009)
Filmový vesmír je rozsáhlý a pestrý a pokud ním vesměs jenom bezcílně proplouváte, je snadné se čas od času dostat i na místa velmi podivná. Od nádherných koutů, vyjímečných svojí symetrií a nadčasovým uspořádáním, až po nebezpečné galaxie kde vás ze všech stran oslepují výbuchy, ohňostroje, kozy a ohrožují vás černé díry, ve kterých mizí čas, logika a peníze. V jednom takovém nebezpečném výběžku se pohybuje i chronický megaloman Michael Bay, vedlejším povoláním režisér. Pokud tedy toto jméno náhodou zaslechnete (nebezpečí většinou hrozí ob dva roky), buďte na pozoru. Mohli byste přijít o čas, peníze a kousek želatiny.
500 dní se Summer (2009)
Nejde ani tak o neotřelou romantickou komedii ve smyslu originálního scénáře nebo způsobu jakým je příběh zpracovaný viz. Věčný svit. Tentokrát dojem originality pramení hlavně z výběru čerstvých surovin a upřímné lásky a respektu k řemeslu (příkladem budiž spousta pop-kulturních odkazů). Ono obecně asi není až takový problém u běžné hw romantiky zalepit ústřední role nějakou více či méně známou tváří, v ideálním případě samozřejmě raději známou, aby se i něco málo vydělalo. To ale neplatí u indie romantik jako je tato, kde hlavní postvy musí být přirozeně civilní, sympatické a v ideálním případě by to mezi nimi mělo i nějakým způsobem jiskřit. Potom je možné interpretovat i přesáhnout kouzlo a vibrace předlohy. V tomto smyslu mi příjde, že (500) Days of Summer pozitivně definují oba hlavní protagonisté. Především J.G.Levitt v hlavní roli, který bez problému zvládá přechod z láskou omámeného najivního mladíka, do jemně nadrcené hromádky naštěstí, až po uvědomělého muže (povolání architekta tvůrci vybrali nejspíš i pro jeho symboliku) (já bych vybral doktora:). Způsob jakým zde Marc Webb řeší časovou posloupnost děje, může zavánět módním doplňkem, mně ale dokonale vyhovoval. Větší důraz na změny perspektivy a vnímání chování obou protagonistů rozhodně prospívá hlavní pointě filmu. Co jinak říct, (500) Days of Summer je krásný, inteligentní a upřímný film o rozchodu a o Autumn. (ups, spoiler) / The Temper Trap "Sweet Disposition" /
Kimssi Pyoryugi (2009)
Originální a osobité (a v podstatě i absurdní i když vás asi stěží během promítání toto přirovnání napadne) uchopení Robinsonské tematiky, které je možné zbaštit opravdu snad jenom JKorejským filmařům. Kim's Island je obsahově i vizuálně velmi příjemný a přitažlivý. Není to dáno jen výraznými barvami a dokonalým využitím světla, ale i chytře nastaveným kontrastem mezi dvěma rozdílnými, přesto však stejně opuštěnými, světy. Jedním živoucím, pulzujícím a barevným, druhým tmavým a emocionálně i barevně utlumeným. Oba se nakonec protnou na neutrální půdě, ve světě reálném nebo možná lépe řečeno běžném. Jediné co mě trochu mrzí je jakým způsobem se to stane. Asi jsem si představoval něco trochu nápaditějšího. Nejde o romantiku ani dobrodružný film o trosečnících, jde o citlivou a zvláštní kombinaci obou, s mnohem více podněty k zamyšlení, než obvykle tyto žánry nabízejí.
O dívce, která proskočila časem (2006)
Příjemná, možná chvílemi trochu překombinovaná, romantika, které by slušel doslovnější závěr, ať už by byl smutný či radostný. Na konci jsem měl pocit jako by mě Dívka, která proskočila časem nechala napůl cesty a přitom mě ještě minulo jakési důležité poselství. Čím ale toto anime vyniká je svoji hluboce nostalgickou atmosférou. Navozují ji záběry na oblohu po které vítr honí mraky, líné městečko, kde lidé, jako by byli jen vedrem omámené kulisy, západy slunce, samota baseballového hřiště, hudba která masíruje emoční skříňku a především příběh a hlavní postavy, které od začátku stojí na křižovatce odloučení a rozchodu. Pocit, že se něco krásného končí a člověk to nemůže ovlivnit není většinou příjemný a tento film jej místy dokáže docela slušně navodit. Přál bych si jen, aby měl vyzrálejší a ucelenější podobu.
Mindscape of Alan Moore, The (2003)
Jen velmi krátce se tento dokument věnuje AM coby tvůrci grafických novel, brzy se odkální od umění a faktických informací, k spiritualismu, filozofii a povaze světa tak jak jí chápe pulzující (a dobře živený) nájemník jedné zarostlé anglické kebule. Moore je navíc velmi dobrý vypraveč (či chcete-li pane Můre, Mág), dokáže zjednodušit a v několika málo větách rozebrat podstatu velmi komplexních a složitých myšlenek. Dlaší specifikum tohoto "dokumentu" je, že si můžete pustit jen audio a zrakové orgány schovat za zavřená víčka, protože tu pro ně nic zásadního a podnětného, kromě mistrovi vrchní poloviny, není.
Batman začíná (2005)
Batman ve filmové podobě mě baví tak jak ho zpracoval Burton, s nadhledem a s mnohem větším důrazem na stylizaci prostředí a postav než na psychologii hlavního supergádže. Batman se totiž v konečném účtování příliš neliší od jiných hlavních DC postav. Dvě identity, bojuje proti zlu, má divnej kostým, miluje ženu která ho nechce protože je divnej patron, atd. Odlišný je především v univerzu do kterého je zasazený a právě tuto odlišnost dokázal Burton nádherným stylem exploitovat. Nolan na to jde úplně jinak (stejně jako na to jde úplně jinak Millerova předloha). Osobně mám ale problém s takovýmto způsobem nahlížení na comixového hrdinu. Nolan Batmana v podstatě nezasazuje do GC ale do reality, kde funguje logika a fyzikální zákony. Z toho pramení, že člověk začne přemýšlet nad tím, jak dokáže Wayne běhat v kostýmu netopýra v noci po městě a necítit se jako ulnej dickhead, tu a tam zmizet rychleji naž výplata a vynořit se z páry u kanálu, vystřelit něco někam, zachytit se někde něčím, mimochodem být zároveň bohatej a mít nesmírně empatického sluhu, kterému když po sedmi letech odloučení sdělí, že chce začít skákat v noci po mrakodrapech v uplým kostýmu, tak mu na to Alfred odpoví, ok ostatně proč ne. Další z řady věcí, která mě u Nolana nerajcuje je obsazení Bejla do hl.role. Jako Wayne není až tak špatnej, jako Batman je ale neuvěřitelně otravnej, hlavně díky drsnému chrochtání, kterým se vyjadřuje a dodává celé té představě o duševním zdraví hlavní postavy téměř až komediální rozměr. Velmi smutná kapitola je také hlavní záporák, který je opravdu o ničem (to say the least), nevýrazný až hanba, alespoň tak trochu zachraňuje Bejla, (bohužel v pokračování už takové štěstí hlavní představitel kladné role nemá). Možná ale úplně to nejdůležitější co by mě přimělo vzít tento film na milost by byla dobře zvládnutá akce. Na jednu stranu se dá říct, že je film plný akčních sekvencí, bohužel většina této akce je nasnímaná asi tak z jednoho metru, pokud možno v úplné tmě a zeditovaná takovým způsobem, že si můžete tak akorát domýšlet a představovat jak asi skvěle teď dostal někdo přes držku. To je asi vše co mě k tomuto prnvímu Batmanovi z nové (časem staré:) Nolanovi trilogie napadá. No a přitom se to dalo vtěsnat do třech slov. Vůbec mě neoslovil, 2*
Strážci - Watchmen (2009)
Je skvělé že Snyder zase nehrábl do hovna a nevybral si nějakou podobně srajdovou předlohu jako je Millerova 300ka (se vší úctou k jejímu grafickému provedení) a svůj talent nasměroval do mnohem pikantnějšího Moorova díla. Vznikl tak, pro mě osobně, zatím nejzásadnější počin na poli comixových adaptací (po roce 2k), s dokonalým vizuálním zracováním a atmosférou. Navíc skvěle obsazené a "ohudebněné". Film který se mi nejspíš nikdy neokouká.
Morgiana (1972)
Něco mezi 2-3. Nerad bych působil jako úplný filmový trotl, ale z Herzova expresivního stylu s velkou spoustou WA záběrů a rozvášněného burácení Fišerova hudebního doprovodu se mi tentokrát dělalo dosti blivno. Morgiana ale naštěstí není jen vyprázdněná pohádka pro dospělé s výrazným Herzovým rukopisem. S přibývajícím časem je docela napínavou podívanou (2*), díky detektivní zápletce a výkonu obou Janžurových
Odcházení (2011)
Filmové Odcházení bohužel nefunguje v obecné rovině. Je příliš osobní, což nepovažuji za špatné, pochopitelně tak ale stěží osloví širší publikum. Třeba někoho kdo nezná VH a nedokáže si tak toto specifické dílo zasadit do konkrétních souvislostí. Jako film nic extra, jako hloubavá výpověď vyřčená specifickým jazykem, docela zajímavé. Tento film určitě není nějakou hloupou poklonou Václavu Havlovi, spíš trochu komplikovaně poukazuje na to, že není důvod nepoklonit se člověku, který se alespoň snaží v nerovném souboji tlaků (kerým politika zajisté je), uchovat si morální integritu.
Muž, který spadl na Zemi (1976)
Skoro bych řekl, že mi nesedlo to uvolněné a rozvleklé "artové" pojetí, kůli kterému občas snímek balancuje na hranici dívatelnosti. Na druhou stranu pocitově tento film nedokáži přirovnat k ničemu co jsem zatím na plátně či obrazovce viděl a ta specifická atmosféra by nejspíš s vysokým rozpočtem a přímočařejším přístupem zmizela zpět v kosmickém prostoru (což třeba časem ukáže nějaký ten hw remake). Myslím, že mi spíš vadilo pár konkrétních -příliš artových- scén, které zbytečně rozmělňovaly pointu a nebyly vůbec podnětné ani zábavné. Muž, který spadl na Zemi každopádně spoustu věci nevysvětluje doslovně, což znamená, že pokud jste si sebou nepřinesli funkční mozkový orgán, který dokáže sem tam vyprodukovat myšlenkovou odezvu, raději to otočte a dostavte se v lepší kondici. Také bych chtěl podotknout, že kritizovat Bowieho za to, že experimentuje a nebojí se vstoupit do takovéhoto projektu, je jako kritizovat podstatu celé jeho tvorby. Právě tento aspekt na jeho práci obdivuji . Ať už je jeho herecký výkon dobrý, špatný nebo se neshoduje s nečí představou o hereckém ztvárnění mimozemské entity, faktem zůstává, že ze všech rolí mu tato sedí typologicky nejvíc a osobně žiji v přesvědčení, že pokud "Jsou mezi námi", Bowie a Christopher Walken jsou rozhodně jedni z nich:).
Jana Eyrová (2011)
Fukunagův Sin Nombre mě (především emocionálně) kompletně minul, spíš než kvalitě režije, to dávám za vinu námětu, který byl na můj vkus v prvním plánu možná až příliš přímočarý a vypočítavý. Hrdinka jeho dalšího snímku už jméno má a to v literárních kruzích velmi konkrétní. Bez dlouhého špekulování, z filmařského hlediska je Jane Eyre skvělé dílo. Jde-li o dobře zvládnutou adaptaci, nemohu soudit, beletrie mi bohužel poslední dobou slouží spíš jako okrasný a podpěrný materiál v rámci skromné architektury mého bytu, než-li pro potěchu duše a kultivace mysli. Abych řekl pravdu, čekal jsem že se film (předloha) nachází spíš v poloze mysteriozního dramatu, kde se stírá hranice Janiných představ a reality. Nakonec jde ale více méně o čisté romantické drama, s malou příchutí tajemna, budiž. I tak skvělý filmový zážitek, díky psychologii postav, čisté a umírněné Fukunagavovo..vově filmařině a především Mie Wasikowské (..skloňování cizích jmen je zabijačka), která zde září jako opravdová australská supernova a naprosto a bez výhrad na plátně dominuje. Hlavní postava Jane Eyre je zajímavá a sympatická především v tom, že již od útlého dětsví musí vzdorovat vypjatým situacím a pokřiveným bytostem, které se snaží umrtvit její "spirit" a žízeň po životě. Nahlédnout za obzor, překročit zbytečné konvence a mít možnost se vyjádřit jako rovnocenná lidská bytost, to vše jí prvně v životě nabídne až osudové setkání s podivínským (hloubavým chcete-li) Rochesterem, který nakonec paradoxně na rozdíl od duchovního otce Johna Riverse, představuje opravdové pochopení, odpuštění a svobodu. Sečteno a podtrženo, v každém směru (až na ranní vstávání druhý den:) velmi příjemný filmový zážitek.
Pan Bobr (2011)
Zajímavý film. Občas se podaří natočit snímek o rozpadající se rodině a boji s psychickou poruchou přístupně, jednoduše, aby přitom neztratil nic na své váze a vážnosti. Jodie tato komplikovaná, neveselá témata poměrně zdárně odprostila od spršky kýčovitých výlevů a ukryla pod přístřešek originálního žánrového zpracování a bezesporu i jistého nadhledu. Povedl se jí i pozvolný přechod z komedie do dramatu, přerod úsměvného a neškodného guy-feel-good snímku do hutné emotivní výživy. V určitý moment si divák náhle uvědomí, že to co sleduje, už rozhodně není komedie, jestli vůbec kdy byla, a že film se nejspíš chystá zajít mnohem dál než se zprvu zdálo. Stále jsem nemohl vypustit z hlavy myšlenku do jaké asi míry je tento film pro některé zúčastněné osobní záležitostí, i to v konečném důsledku možná způsobilo, že mi bobr prostě přišel citlivej a upřímnej. Samozřejmě na nikoho nenarážím, každopádně Mel se do hlavní dvojrole opravdu hodil.
Kajínek (2010)
Vydřené vítězství Petra Jákla, kterému se povedlo natočit nadprůměrný akční thriller, jehož největší síla spočívá v tom že je český, tím nemyslím ani tak produkci jako námět, který je český hodně..bohužel, víc než by si většina z nás přála. Ale jak praví jedno moudro, i na tu největší svini jednou dojde (protože ji sejme ještě nějaká větší). Kromě předlohy se Jáklovi podařilo trefit do černého ještě jednou a to když mu propůjčil své dovednosti Vláďa Dlouhý, v podstatě ke své poslední filmové roli. Budiž tomuto bohem obdarovanému herci země lehká. Svou roli přednesl takovým stylem, že by vedle něj gauner jako Novotný a jemu podobní vypadali jako kroužek filantropů. Detail na jeho radostí zkřivený koutek, poté co zničí důkazy, je asi nejstylovějším záběrem, který jsem v českém filmu za poslední desetiletí viděl. A že jich bylo..
The Social Network (2010)
V Zodiacovi byl Fincher na domácí půdě, že by se ale konalo přesvědčivé vítězství a zatnutí do živého, toho jsem si během té dvou a půl hodiny monotónního bloudění v pěkném vizuálním oparu nevšiml. Přišlo mi, že David nedokázal zkrotit obsáhlost námětu. Social Network je naopak mnohem komornější předloha, umírněnější, aktuálnější a mnohem více nefincherovská. Představa o existenci nefincherovské předlohy, pochopitelně splaskla hned po několika prvních minutách filmu. Hned z kraje je totiž docela zřejmé, že půjde o vynikající snímek, se skvělou hudbou, kamerou, obsazením a na konverzační drama neuvěřitelně svižným tempem. Elegance a nenucenost s jakou zde David zpracovává docela přímočarou story je pro mě příjemným osvěžením a vytrhnutím z letní filmové letargie.
Zrození Planety opic (2011)
Planeta opic s Hestonem nepotřebuje žádné pokračování, uvozovky ani bezzubý prolog. Faktem je, že navzdory otravnýmu nápadu natočit další letošní bb, který parazituje na klasice, si s tím Rupert Wyatt překvapivě docela poradil, mohlo to dopadnout o poznání hůř (zejména u širší divácké veřejnosti). Z mého pohledu, největším mínusem je bohužel nepoměr několika mála dobrých momentů s těmi nepříjemně hloupými (hlavně v druhé polovině), které bez bázně a hany útočí vztyčeným prostředníčkem na divákovu inteligenci ("No..", lost in space,..). Chtělo by se říct, že forma převálcovala obsah, to by ovšem animace pohybů opic musela působit trochu věrohodně. Spíš neustále ruší a dodává filmu umělohnotnou pachuť dalšího debilního produktu hollywoodu. Facial expressions ty jsou ok, teda po pravdě jsou přímo výborný. Akce je ale většinou nezáživná, druhá polovina filmu ve které sledujeme řádění primátí rescue/swat jednotky je těžce béčkově uhozená a navíc je završená asi nejsterilnějším možným koncem jaký šlo na záchodě vytlačit. Pár zajímavých témat je tu načrnuto, ale brzo je utlučou hloupý hollywoodský šablony a pravítka. Některé odkazy na starý film ale byly fajn, jinak hodnocení mezi 2-3
Dveře k vítězství (2008)
odpad!Možnost ohodnotit Ivana Langera na čsfd odpadem ..priceless
Soupeři (1977)
Hned v začátcích kariéry dokázal Scott v krátkém časovém úseku natočit dva žánrově odlišné snímky a rychle si vyšlápnout pověst režíjní versatilky. V čem ale vždy vynikal a o několik atmosfér převyšoval většinu svých kolegů, je schopnost vyprodukovat dokonale podbízivý vizuál, díky kterému mají jeho filmy blahodárný vliv na divákovo zrakové ústrojí. Jedinou trhlinou v jinak skvělé Ridleyho režiji je tentokrát průměrný scénář. Nejvíc patrné je to na postavě Ferauda a jeho motivech, nebýt nezaměnitelného ksichtu Harvey Keitela, nejspíš by některé scény působily hodně vlažně. Kapitola v Rusku byla opravdu blízko dokonalému filmovému požitku, vizuálně našláplá, vážná ale zároveň chvílemi téměř až absurdní. Pro mě asi nejzajímavější část snímku.
VIP Poker Show (TV pořad) (2009)
odpad!Abych řekl pravdu, chtěl jsem dát jednu hvězdičku za Dana Nekonečnýho který je vskutku ojedinělý a unikátní zjev spadlej z banánový planety. Určitě by stál za důkladnější psychologický rozbor, škoda že ještě nedostal vlastní talk show na nově. Mohl by zpovídat slavné zvířecí osobnosti o jejich zažívacích problémech a na závěr by si spolu dali trochu šumsvistu. Nicméně, kdyby se zde hodnotil Dan tak to by musel být jedině plný počet, jinak to nejde a dát plný počet něčemu tak směšně amatérskému, to by mě zítra srazil na d1 odlomenej panel a tak si zítřejšek rozhodně nepředstavuji
Wild Blue Yonder (2005)
Modrá, skoro až snová vize alternativní historie lidstva v neobvyklém scifi dokumentu. Herzog sice vyniká originalitou s velkým ó, na druhou stranu nedokáže snímek odprostit od dlouhých, často unavujících záběrů, které mají zřejmě navozovat stav beztíže a duševního blaha. Při těchto, mnohdy několikaminutových pozvolna plynoucích, sekvencích dává Herzog (možná záměrně, možná z neschopnosti vcítit se do kůže diváka) prostor ke kvalitní meditaci či kvalitnímu spánku, záleží jak je člověk naladěn a ochoten pídit se po podnětech k zamyšlení. Ano přiznám se, v některých chvílích se mi chtělo opravdu spát.