garmon

…kde se kočkují dvě ohavné obstarožní čarodějnice, kdykoliv ochotné dát se kameře bez. Takové dvě sedmikrásky z barevné Mazací hlavy v parku z Panny a netvora, se sochami z Umělcovy smlouvy. Velmi slušný ambientní sound design, divím se, že Mandico nejde víc do detailu v interakci hudby a obrazu. Chvílemi nevídané pointy, chvílemi je to prázdné - dílnička. Rámované pozoruhodně ztvárněným Oidipovským komplexem, mňam.

Je tahle panenka ještě naživu? Mandicova Jana z Arku. Už je to zralé, zralé!! Dílnička podle ošklivou chemií přetavené legendy, kde Janě z Arku pouze upálili oční víčka a po znásilnění koněm ji jako děvku pustili do zplundrované krajiny. A ona by hladila, ale škrábala. A objímala by, ale rdousila. Elina tu je pod vtipnou asyrskou či jakou maskou jakéhosi prastarého fetiše, takovou, jaké se později objevily v Divoších i jinde. Jsou tu už i stromy s piňďolíkem a Elina je samozřejmě zabita ze-za-du. Estetika je fest vymazlená, podobně jako vše v téhle pohádce: od titulků, přes soundrack až po manipulace s obrazem. Už poněkolikáté jsem si všiml, že produkční společnost Mandica a Löwensohn se jmenuje stejně jako film Raoula Ruize: Oko, které lže. Ejhle, odkud vítr vane.

Vzpomínky na prsní výplň. Takový osmiminutový večerníček, točené pravděpodobně na 8mm. Löwensohn, už značně jetá, ba do zchátralosti stylizovaná, přečte dvakrát tentýž text, lehce bizarní, o tom, jak jí jednoho dne vyrostly kozy jako zelenina. Kamera ji zachycuje v černých štrumphosen bez podprdy a v bílém sáčku, částečně nabručenou jak Pepka Námořníka, částečně lascivní jak starou kurvu. Vlastně to je nicotné, ale proč dávat míň než tři nevím. Řekl bych, že jde o dílničku na téma ženského zestárnutí, ostatně jako u Mandica už poněkolikáté. Löwensohn se mu zřejmě s gustem vydala se vším všudy: která herečka by do toho nešla, stát se Múzou. Kdysi překrásná, v téhle době už ale s hlubokými nosoretními rýhami a povislými žgraněmi po stranách obličeje; stále ještě ale s pevnými stehny a zralým pupkem. Vybavují se mi Beckettovy verše: jí tichý akt, zkušené póry, dobrácký úd...

Dayan měl zjevně od začátku svůj rukopis: Hagiga Le'enayim se přes vizuál pozdních hippies, přes zcela jiný příběh i přes jiné rozložení komediálnosti a elegičnosti nese ve stejném temporytmu a atmosféře jako jeho Agfa. Stejně bolavě se tu do lehce nekorektní mírné komoédie zadírá drama, podobně snadné je mít tu sex, podobně silné a štědré jsou ženy – a podobně zrádně se může při setkání s nimi člověk o člověka spálit. Všudypřítomná je rovněž nestabilní realita války – i z ní si lze dělat srandu. Co je tu jiné: prostředí venkova, ta věčná poušť anebo step zaslíbené země: chvílemi mi to v tom, co to ukazovalo, evokovalo Balkán: špína, baráky, v nichž si lidé sice dobře jedí, ale žijí prostě jak na zašlém venkově: tehdy je to trochu divočejší Slunce seno – týpci do půl těla v trenkách, lokálnost – jakoby přes Turecko bylo na Balkán blíž než se zdá (jakoby v trapnosti figurek měl k Dayanovi blízko Pintilie anebo i ten notorický Kusturica, který jakoby pouze zbrilantněl, zkondenzoval, zrychlil, znáckovatěl, zpimprlovatěl a změlčil stejnou emoci). Anebo ok, možná Kavkaz: Gruzie – ale ta lehoučká, danělijovská – takže SSSR a to je taky vysvětlitelné: trapnost haličských Židáčků, kteří se tu nepatřičně sloupli, když se předtím ve Svazu podebrali. Zápletka je trochu Konwického Malá apokalypsa – ta vyšla poprvé 1979, takže bůhví, zda Dayana K. znal. Stejně jako v Životu podle Agfy dělal písničky Naftali Alter, který je napoprvé ok, při druhé sloce už to drhne (vůbec se to k situaci nehodí), a když se unylá melodajka na způsob Let it be otočí za pět minut znovu, cvakají mi zuby (ba když si po shlédnutí vyhledávám, jak se vlastně film jmenuje v překladu – Slavnost pro oči –, vypnu zvuk). Obecně celý film staví na typicky židovské koexistenci patetického dramatu s jidiš trapností, té s křivým úsměškem a úslužnými poklonkami. Je to ale ještě lehce toporné (je to debut); nejsou tu vždy organicky vymodelované motivace, situace občas skáčou do efektního vrcholu bez zjevného důvodu a to bývá dost pitomé ať už v komediálně trapné anebo v patetické poloze. Slabší tři.

Film má stupňovitou strukturu o čtyřech dílech a s úvodem a závěrem. Žena nachází v krajině mrtvoly a oživuje je prostřednictvím animací. Muž se stále přibližuje anebo vzdaluje. Surreálné a znepokojivé, ostře barevné obrazy (barevná symbolika). Možná je to představa ženy o sobě samotné. Možná je to meditace nad vznikáním uměleckého díla o sobě. Působí to, jako by Elina chtěla být jako mrtvá žena, kterou stylizuje a animuje. Pohřbení reality a sebe sama prostřednictvím oživující animace. Vytvoření nové virtuální reality, fikčního světa. Citát k filmu je Disney. Připomíná to Greenawayovo ZOO, ale také Trierův Element of Crime. Krásná dílnička.

Ty dvě hvězdy dolů jdou na vrub mého debilního evropocentrického vzdělání: bez povědomosti o tom, o čem hovoří Rámajána alespoň co se dějů týče – metaforické výklady stranou – mi z toho moc nezbylo. Lidé, příroda, překrásná hudba, setkání s neproniknutelnou kulturou, technologie mistrovského režiséra. Naprosto jsem se ztratil. Film je velmi minimalistický, v Indii všichni vědí, co a jak – nejen že se tu nemluví a nejmenují postavy, ale to, co stačí v zemi vzniku naťuknout pohledem, správnou hudbou, existencí koně na louce anebo vláním trav ve větru, z toho mi žel zbývají jen obrazy a střih. Ten je podobný filmu, který jsem od autora před tímhle dílem shlédnul – ohledávací, pečlivý, ale někdy oproti Evropě nestandardně poskočný. Kamera víceméně statická, velmi čisté jízdy i švenky, pomalý rytmus vyprávění. Vzácné setkání za hodně sil…

Střetávání věků, společenských tříd, ale i žánrů: dynamická městská kriminálka zašpiněná brlohy a korupcí (hlavním argumentem v indických celách je pořádná facka zadrženému), potkává drama cti, sociální drama, v němž policajt, co tvrdý chleba má, nemůže vždy volit, zda se bude bít na straně práva. Čím člověk je, a co koná, se časem spojí v jedno. A k tomu tu je linie takřka nebeského světa žen, které jsou až na bídné výjimky sprostých tanečnic zcela čisté, vznešené, studují postgraduál o protestujících dělnících a pohybují se v knihovnách anebo na čaji. A k tomu všemu ještě ryze indické problémy: nejčastější odpovědí rozzuřeného manžela je opět pořádná facka té jeho staré sůvě, která je ovšem o dvě hlavy menší a vezme tím pádem druhou o protější zeď. A přicházejí pak ještě otázky po tom, zda by se mladí lidé ve městech náhodou nemohli poznat a vzít jednoduše proto, že jsou si navzájem sympatičtí (namísto aby respektovali vůli rodičů, kteří jim nastávajícího vyberou). Důležitá indická témata na pozadí tvrdé dynamické kriminálky, na kterýžto žánr se nespecializuju a vidím v něm okamžitě a ve všech produkcích všech zemí ten samý schématismus: desperado řítící se do samoty a proti němu pekla a mizející láska.

Je to vynikající drama občas lehce konfekčnějších prostředků, připomíná vysokostí třeba Lacombe Lucien - sem tam reálie, sem tam přesah, sem tam figurkařina a ozdůbka ve scénáři. Pořád jsem přemýšlel, odkud že to znám a asi že jo - Sedm statečných v náležitě jiné dramaturgii i rozvržení pohlaví. Smita je tu asi zatím nejkrásnější, co jsem viděl, finální obraz filmu by měla na csfd mít za avatar, holka okatá. Barevně i střihově je to vynikající. Kdybych neviděl uniformu anglického kolonizátora a hodiny na zdi, mohl by být příběh zasazený do doby třeba o tři staletí dřív. Pak by to směřovalo k jakési legendě - Kitěž? A bacha: zmiňovaná červená je ve filmu nejčastěji v kontrastu s odstíny zeleně. Dává to specificky výbušný kontrast.

Dílo hluboce věřícího puristy. Velmi přímé, prosté. Krávy prchají, žena se bojí a oddává. Tady nejsou žádné ornamentíky navíc, žádný lidový záchodkový humor a Marx zůstává taky vzadu v knihovně pominut. Přestože nejsem ani trochu etnograf, zapůsobily na mě obrazy i éthos, zapůsobilo na mě umění, ars tohoto. Přestože nejsem věřící (a hinduismus už vůbec neznám), bylo mi vše jasné. Běda mi - pro mě není spása ani v bohozvířeti na vrcholu hierarchie. Možná bych si takový film necenil tolik v evropském prostředí - přeci jen folklorismus není úplně má doména ani záliba. Tady se nám ale různé obyčeje příliš necpou. Zato když zazní hudba, je překrásná a je v ní tolik toužení a oddanosti! Scény z počátku filmu kde zní a pak posledních dvacet minut po "rozuzlení" byly pro mě asi nejsilnější. Dávám pět ačkoliv dojem je vlastně na čtyři - beru to tak, že toho nejsem práv. Anglické titulky kopie, kterou jsem viděl, má. Rivahova poznámka je 6 let stará.

Prolínání pokřivené reality a reality pokřivené filmem. Váhám mezi čtyřmi a pěti. Je to concertino pro Smitu (dovede štkát jako zbídačelá žebračka a vzápětí skákat jako kůzle - má hrdinka tady je ale Durga: Sreela Majumdar), je to opět napůl asijské (zvlášť v patosu), má to svižné tempo, je to barvité, ale je to i film, jakým se nedává míň než plný počet – angažovaný, rozkrývající, očistný, dobrý. Chvílemi jsem si říkal, že mi to připomíná východoevropskou školu – ruční kamera, výstavba situací – přeci jen byli SSSR poměrně blízko a zřejmě mohli i nějaké ty film-o-filmé Wajdy anebo Michalkovy znát.