Traffic

Existuje verse se dvěma konci (jedna pro USA, druhá zřejmě pro Rusko), což je samo o sobě rozkošné. Ještě zajímavější je, že u té méně veselé je výrazněji použitá předehra Tristana a Isoldy od Wagnera, takže má člověk pocit, že sleduje nějaké fiktivní tragické melodrama od Triera. Navíc tam ještě někde zazní jedna krásná nocturna od Chopina. Výběr hudby chválím! Méně už pak samotný "děj", který pro mě de facto skončil ve chvíli, kdy si ústřední pár vyznal lásku po několika minutách vzájemné známosti. Možná jsem nechutný postmoderní cynik, ale nedokázal jsem v tu chvíli potlačit diváckou nedůvěru.

Přestože by se mohlo už podle názvu zdát, že Vražda ve filmovém ateliéru bude na svoji dobu nebývale sebereflexivním filmem, největší síla této prvotiny britského režiséra Anthonyho Asquitha spočívá hlavně v umném vytváření napětí (ne nadarmo Asquitha poté přirovnávali k Hitchockovi) a v dokonalé kameře. Především jízdy v úvodu, kdy jsme plynule provázeni jednotlivými částmi natáčecího studia, jsou přímo božské. Sice jde v zásadě o otřepanou zápletku tak typickou pro ranou kinematografii (drama milostného trojúhelníku), ale způsob jejího ztvárnění tady o několik stupňů převyšuje konkurenci. A pravděpodobně by se v tom dal snadno najít i komentář k iluzivní síle filmu a jejímu kontrastu se skutečností. Pokud budete mít možnost Vraždu ve filmovém ateliéru vidět, určitě neváhejte. Dost možná jeden z nejlepších němých filmů, co jsem zatím viděl - takový ten ztracený drahokam, o kterém dějiny kinematografie mlčí, ale přitom zřejmě patřil mezi nenápadné vrcholy svojí doby.

Režisér Clarence Brown natočil v rozpětí dvou let (1926 - 1928) dvě melodramata s Gretou Garbo a Johnem Gilbertem, přičemž to první z nich (Tělo a ďábel) je sice povedenější, ale ani Ženu bez studu by nebylo správné odsuzovat jako pouhou vykrádačku již jednou prověřeného modelu. Tento film sice ve svém úvodu navozuje zdání, že půjde o téměř totožný, jen lehce obměněný romantický příběh, který vypráví Tělo a ďábel (milostný trojúhelník kamarádů z dětství, v jehož středu stojí neodolatelně svůdná Greta Garbo), ale ve skutečnosti podvrací očekávání spojená s image skandinávské herečky (vypočítavá femme fatale), portrétuje ji jako nesmírně obětavou a čestnou a naopak - zdánlivě morálně "čistou" ženskou postavu zobrazuje jako nespolehlivou tajnůstkářku. Filmu lze sice vyčíst poněkud nešikovnou práci se zatajováním informací (to, okolo čeho se tak dlouho opatrně chodí, ve finále vyzní značně banálně), na druhou stranu ale vše vynahrazuje mistrná stylistická stránka, kdy zejména opakující se kamerové jízdy jsou i dnes divácky velmi působivé a ve spojení s prolínačkami plynule prostupujícími např. zavřenými dveřmi originálním způsobem vedou naši pozornost a vytvářejí napětí. Žena bez studu je ukázkovým příkladem němého hollywoodského filmu na vrcholu - těsně před nástupem zvuku, kdy už si vybraní filmaři dokázali podmanit a dovést téměř k dokonalosti tento specifický způsob vyprávění.

Za ten brutální manévr u vodopádu a deštník v koňské zadnici. Buster Keaton rulez (je tuřín).

V restaurované verzi, která doplňuje původně chybějící scény a dává jim konečně to správné chronologické pořadí, se Příchozí z temnot ukazuje jako jeden z narativně nejkomplexnějších českých filmů své doby. Máme tu hned dvě postavy, ke kterým se vážou flashbacky z různých časů, kdy samozřejmě ty Lamačovy jsou mnohem delší a důležitější, ale vždy přehledně odvyprávěné (např. opakované navracení se k vypravěči, které diváka udržuje v orientaci a rytmizuje delší pasáže). Film navíc flashbacky moc pěkně stylizuje do samostatných a dobře rozpoznatelných dílčích celků (sad, rudolfínská Praha...), které se už jen svým pojetím a prostředím liší od té primární dějové linie. K tomu se nakonec ještě připojuje odvážná práce s ambivalentním vyzněním příběhu (sen/realita), která mimochodem předčí i některé novější, interpretačně jednoznačnější pokusy na toto téma (Langova unylá Žena za výlohou...). Lamačův vklad je tady holt znát. Jakožto pilný student formálních norem tehdejší americké kinematografie s největší pravděpodobností vnesl do Kolárova filmu pořádek, který z něj, spolu s nechtěně zábavnými momenty (queer čtení apod.), dělá výrazně nadprůměrný počin. Tím spíš, pokud film vidíte s živým doprovodem od skupiny Neuvěřitelno, který perfektně zohledňuje všechny jeho drobné nuance.

Vedle "Dokumentární" by tady mělo být "Horor".

Mezi "plovárenskými" groteskami naprostá špička. Oproti takovému Longenovu Rudimu na záletech (aka Rudimu na plovárně) je Výjev z lázní žofínských sice několikanásobně kratší (odpovídá roku výroby), ale taky několikanásobně zábavnější. Statický celkový záběr, v němž hromada rozjívených šprýmařů nejrůznějšími způsoby skotačí u bazénu (a v bazénu), svojí kadencí gagů a množstvím akce připomene postupy Jacquese Tatiho. Kříženecký jako skutečný průkopník, a to nejen v kontextu české kinematografie!