crackonosh

Umaštěná servilní agitka na televizi se sledovaností pod hranicí statistické chyby.

Vynikající rozjezd a zoufale nevyužitý potenciál výchozí zápletky. Přitom některé režijní postupy, kamera, hudba, zvuk i někteří herci, to vše je zejména v první epizodě výborně nastaveno. Bohužel od druhého dílu se děj posouvá moc pomalu (to by snad tolik nevadilo), ale především často nepříliš logicky, někdy málo zábavně. Konec je otevřený až příliš, těch nezodpovězených věcí je po téměř čtyřech hodinách zkrátka moc a výsledek je poněkud neuspokojivý. Slušel by tomu trochu lepší scénář, protože Vetchý, Finger, Maximová a Malý hrají většinu času velmi dobře.

Na Streamu ty svoje kuchařské pořady rozjíždějí fakt ve velkém stylu. Po dekadentně snobáckém Robertu Miklušovi (Luxus na talíři), který půlku svíčkové háže do koše, páč používá jenom prostředek (případně vyrábí ptáčky z bejka za 5000 Kč kilo), tady máme dalšího adepta na nějakou prefíkanou kulinářskou cenu. Dobrosrdečný Míra Hejduk na to jde z jiného konce a pokračuje tak v nejlepší tradici českého polodebilního gurmeta Ládi Hrušky. Po delikátním recepisu na tatarák z Vysočiny přichází Míra s další porcí country hudby a dalším majstrštykem — česká pizza z knedlíku, leča, kečupu, párků, vajíčka a ajdamu! Manža si bude čvachtat, i kdyby měl dostat žlučníkový záchvat. Vy dostanete přinejmenším záchvat smíchu.

Prvotřídní vaření se dá provozovat, i když vypadáte jako laciný východoněmecký pornoherec, kterého by každý tipoval výhradně na osmažené pedofilní prsty kapitána Iglo (jež znají děti na celém světě). Španělský ptáček se smrži za mě na jedničku — jen mi tam chybí ty plátky 22karátového zlata z minula. Ale co, člověk nemůže mít všechno. Krásný a dojemně podvratný počin, který jsem sledoval opakovaně a se stále větším zalíbením.

Co jiného než přestylizovaný „dokument“ čekat od mistra stylizace? Nic Cave se vyžívá v symbolismu a sám je více symbolem než skutečnou osobností, a tak alespoň těch pár okamžiků, kdy nás nechává nahlédnout pod jinak neprostupnou slupku svého napomádovaného účesu a černých obleků, přijímáme s pokorným povděkem. Nejsou to chvíle u psychoterapeuta, které zůstávají příliš odtažité, i když se v nich řeší hluboce osobní věci, podobně jako při rozhovorech v autě. Tam všude hraje svou mystickou figuru a trousí různá psychologizující moudra. Nejosobnější jsou okamžiky, ve kterých se jako normální chlap baví s lidmi s archivu, když jim vypráví střípky ze své osobní historie. Nebo oběd s Warrenem Ellisem, při kterém vzpomínají na nezapomenutelné koncerty. Kdyby film přidal na obrazové stylizaci a ubral na stylizaci verbální, mohl by být ještě o něco chytlavější, i tak je to ale příjemná hodina a půl, kterou ocení především (ne výhradně) Caveovi fanoušci.

Je to vlastně docela perda za předpokladu, že člověku nevadí filmy, ve kterých se (skoro) nic nestane a které jsou od začátku do konce z fyzického a fyzikálního hlediska totálně nerealistické. Ale méďa je dobrý, kůň je dobrý, Hardy je skvělý. A Leoš? Leoš se plazí sice dlouho, ale zato velice snaživě. Jestli se nakonec doplazí pro Oscara, to je mi tákhle volný, ale dávám tomu bijáku dočasně pět hvězd. Jestli se na to ještě někdy kouknu, tak se teprve pořádně rozmyslím.

Spíš tragický než tragikomický pohled na život na periferii, kde nedostatek smysluplných sociálních vztahů a životního směřování nahrazuje infantilní zamilovanost do staré fordky. Bezútěšné plynutí dnů naplněných prací v podřadných zaměstnáních a gumováním na asfaltu postrádá jakýkoliv vývoj; největší životní cíle hlavního hrdiny představuje vysněná obsluha vysokozdvižného vozíku či nákup spojlerů na dýchavičný automobil. Vyprázdněnost a únavná zacyklenost životů na diváka dýchá téměř v každém okamžiku, ať už sleduje bezduché srazy tuningových fandů, ohňostroje nebo výtrysk emocí na diskotéce. Nedostatek inteligence a sebereflexe se dostavuje v mnoha okamžicích, třeba když Ráďova první přítelkyně, účastnice protiromských pochodů, rezignovaně usoudí, že se jí vyplatí zůstat doma na sociálních dávkách, jak to dělají „morgoši“. (Od Radíka mimochodem dostane kopačky mimo jiné za svůj údajný cikánský přízvuk.) K drobných vrcholům filmu patří útrpné sledování, kterak nákupy a odpadky vozí hlavní hrdina na zadní sedačce auta, protože kufr má moc vytuněný na to, aby se do něj cokoliv vešlo. Režie Martina Duška je nejsilnější v tom, že nevzrušeně a z povzdálí pozoruje, do dění v dokumentu v rozporu s módou nijak nevstupuje — svůj film formuje teprve až ve střižně, promyšlenou skladbou záběrů. http://www.csfd.cz/film/374533-k-oblakum-vzhlizime

Jak píše Atron, je to především film o životních (a rodinných) hodnotách, ale také o důvěře a upřímnosti, o schopnosti být mužem a stát se znovu mužem. Zpočátku trochu nejasné směřování filmu dostane nejpozději od druhé poloviny silnou gradaci, na konci je ten příběh docela dojemný. Je vidět. že scénář vznikl podle kvalitní literární předlohy — přestože se toho ve filmu děje relativně málo (většina dvou a půl hodinové stopáže sestává z rozhovorů v kanceláři nebo doma), je to vícevrstevnatě vystavěné drama.

Možná nejlepší pohádka po Listopadu. Příjemná aktualizace do současnosti (slovník, dikce, gesta), slušný výběr herců (Issová, Bydžovská), dobré režijní vedení a kupodivu velice dobré CGI. Na tohle se ještě někdy podívám; a Alici Nellis po dlouhé době beru na milost.

Od začátku úplně střelená zápletka o šíleném dirigentovi a neméně šíleném bubeníčkovi funguje ne proto, že je ve filmu skvělá hudba, ale především proto, že je to dobře napsané, zahrané a hlavně sestříhané. Díky tomu si člověk skoro ani nevšimne, že dobrá hudba (zvlášť v orchestru) se nikdy nedělá tak, že hrajete co nejrychleji a z rukou vám stříká krev. Tento skoro ryze sportovní aspekt filmu, odkoukaný nejspíš z Rockyho, mimochodem naznačuje, že kdyby se celý točil kolem baletu, skoků plavmo nebo šachových turnajů, výsledek to ovlivní jen málo. Kdybyste mi ještě včera řekli, že se 107 minut budu bavit u bijáku, ve kterém jeden chlap řve, druhý se potí a většinu času se tam mládí do bicích anebo fouká na žeště, tak se vám asi vysměju, protože to přece nejde. Ale je to svatosvatá pravda, že výsledek vysoce předčil má očekávání a užijí si ho nejspíš i ti, co jazz nemusí. Netřeba chodit na to do kina, stačí domácí projekce; jen odněkud vytáhněte dobré repráky.