K oblakům vzhlížíme

Ráďa sice má auto, které sotva drží pohromadě, ale je to střed jeho života. Proč ne, ostatně každý jsme nějak třísklej. Sice jsem na to koukal jako na zprávu z jiné planety (auto nemám, techno hudbu neposlouchám), ale zřejmě to nebude tak vzdálená lokalita. Některé postavy mi připadaly, že se nepříliš úspěšně před kamerou snaží hrát samy sebe. (02.09.2015)

Jako by snad statická kamera o postavách dokumentu a přeneseně o celé generaci něco naznačovala. Ráďa je looser, který miluje svoje auto, ale nemiluje nic jiného. Nemá stálou práci, ale aby se neřeklo, snaží se hledat novou, občas vymění přítelkyni, všude jezdí autem a nechybí na jediném tuningovém srazu. Prohraje v soutěži, podívá se na ohňostroj a jede ve svém epesním, podsvíceném Fordu domů. Tento vzorec se opakuje nejspíše už několik let. A tak se jednou Ráďa může probudit, bude mu padesát, bude nasranej sedět na nesplacené pohovce v pronajatém bytě zrovna v momentě, kdy ho opouští družka s nechtěným potomkem a na dveře mu klepe exekutor chystající se mu zabavit starého, ale stále dobře vypadajícího Forda. A v ten moment si to Ráďa možná uvědomí, možná taky ne. Realita Ústeckého kraje zachycena na jedničku. (06.08.2015)

Jelikož v současné době pobývám na Ústecku a současně jsem na střední škole měl čest s individui, kteří před vyučováním túrovaly své fabie za vzdychotu prvaček, které toužily někoho podobného získat do užívání. Jenže to má i stánku stinnou - kupříkladu lančmít k snídani, k obědu a k večeři. A to fakt nechceš. 68 % (03.03.2020)

Hustý! Já auta jako cyklista nesnáším, takovýhle život bych nepřežil. Krásná studie jednoho života.Hrnou se na plátno, ač patří do televize. Někdy si pletou film s publicistikou. A často se řídí nejlevnější kuchařkou: čím bizarnějšího podivína natočíš, tím větší úspěch sklidíš. Pět nových dokumentů šlo do kin v kolekci Česká radost. Nejlepší z nich, film K oblakům vzhlížíme, sleduje bezútěšnou perspektivu ctitelů „vytuněných“ aut, kde vládnou pašované cigarety a sladké likéry ze slev, kde padnou poslední drobné na myčku aut, dítě se odloží a jede se na sraz. Mladík nikde nevydrží, na práci s ještěrkou má propadlé papíry, auta se nevzdá a námitku, že jiní chodí pěšky, shodí - To bych chtěl vidět! Uslyší – Viděl bys, ale to bys musel jednou ráno vstát. (04.11.2019)

Jsem překvapený, že v tomhle dokumentu někdo spatřuje vtipné momenty nebo dokonce výsměch hlavnímu aktérovi. Podle mě je to naopak hodně smutná sonda do jednoho neutěšeného života, ale hlavně obecně do neutěšených poměrů v zapadlém sudetském regionu - není tu práce ani perspektiva lepšího života, jen sociální vyloučenost, kterou sdílí místní Romové spolu s bílými příznivci krajní pravice. Dokumentaristé to ještě podtrhují širokoúhlými, panoramatickými záběry rovinatých plání a prázdných diskoték. Jasně, dá se namítnout, že Dušek nepřináší nic, o čem bychom nevěděli. Jenže člověk má přirozenou tendenci nepříjemná fakta vytěsňovat ze zorného úhlu a zatlačovat je do pozadí. Aby nám je režisér připomenul, zvolil si jeden konkrétní sledovaný subjekt, kluka, který se snaží vnitřní prázdnotu a neschopnost najít cestu z bludného kruhu zaplnit snem o tom, že bude tuningovým králem. To je Duškův mastrštyk. (28.12.2015)