ver_ber

Velký experiment. Dvanáct let příběhu bylo natáčeno během dvanácti let. Ale to je jen technická zajímavost (i když reálné stárnutí malého kluka, který se před očima mění v mladého muže, bylo fascinující), to hlavní je klasická linklaterovská síla dialogů a civilní pojetí. V dočista komorním ději je tolik moudra a síly, že by si s nimi jiné filmy vystačily na několik dílů.

V každém detailu krásný film, který bych s radostí chtěla vidět i po třetí. Z existenčních otázek, které po filmu zůstávají, mrazí v zádech. Sladký život o pětadvacet let později. Ve chvíli, kdy už není čas říct si "dobrá, tak tedy jinak". Kromě toho je film milým společníkem před návštěvou Říma.

Nejlepší film podzimu! Dokonalá katarze smíchem, protože některé z těchhle šesti zkratovitých jednání by si člověk občas sám rád dopřál. Velkej lajk a pět hvězdiček z pěti!

Krásný film o tanci. A nejen o něm. Pásmo choreografií Piny Bausch a vzpomínek mnoha jejích spolupracovníků. Formálně dotažená koláž výjevů, které jsou samy o sobě krásné, za doprovodu hudby, která se vrývá pod kůži, a v lokacích, které uchvacují svou jedinečností. A tisíc a jeden pohybový nápad, který vytváří svérázný taneční jazyk, zcela srozumitelné výrazivo, které dokonale komunikuje naléhavé emoce a hraje na citlivé struny někde hluboko v duši. Pokud by se mě někdo zeptal, co je to krása, doporučila bych mu, aby se podíval na tenhle film. Myslím, že by porozuměl.

Roztomilý film o Stephenu Hawkingovi. Tak trochu biografie, tak trochu pohádka. Film byl natočen podle vzpomínek jeho ženy Jane, a možná i proto je tak trochu pohádkou. Každý v něm má své slabosti, ale v zásadních okamžicích se vždy zachová, jako by měl svatozář. Nutno ale říct, že i pohádky jsou důležité, ač se nad nimi člověk může někdy pousmívat.

Proti přírodě je dost nezvyklý film. Pásmo myšlenek muže, který na víkend utekl do hor před nepříjemnými pocity, kterým ho jeho život vystavuje. Partnerka, syn, přátelé... vztahy, které ho tísní. A krásné norské hory. Záznam procesu, kterým se v nich dokážou čistit a narovnávat myšlenky. Jak dobře tuhle horskou očistu znám! Myslím, že film dokonale vystihuje past myšlenkového nastavení "měl bych". Očekávání, která od sebe má jen on sám a kterým ve svých očích nedostává ("nejsem dobrým otcem...", "musím přátelům nějak zdůvodnit, že nepřijdu..."). Očekávání, která by možná ostatní ani nenapadly, ale jež se při zacykleném myšlení "měl bych" stávají takovým žroutem energie, že člověk nakonec skutečně ztrácí jiskru, selhává a není druhými dobře přijímán. Past vlastnoručně naordinované nesvobody, kterou ale viní své blízké a kvůli které od nich chce utíkat pryč. Původ hořkosti, pocitů bezvýchodnosti nebo zmaru a únavy ze vztahů.