Mlle

Majstrštyk. Podruhé ještě lepší, potřetí ještě lepší… A tak dále! Výjimečně hluboká deprese z velmi přímočaře zpředmětněného Londýna a moderní metropole obecně v tom nejhorším, čím člověka obklopuje (pro směřování příběhů všech postav i samotnou podstatu typů výzev dále formujících jejich charaktery velmi zásadní), nakonec ustupuje dynamicky se proměňujícímu tajemství zápletky, které je zároveň tajemstvím samotné Stevie. Kým a čím byla a jak to tedy bylo – spletl se River ve svém jediném příteli? Miloval celý život někoho, koho neznal? Ačkoli mrtvá, teprve pak by pro něj přestala existovat, tak jako většina lidí, kteří jej obklopují – plytcí lidé, falešní lidé… všude okolo se svými malými a většími podvůdky a všedními starostmi daleko od jeho světa, a v překvapivě ostrém kontrastu svěží soudržnost a poctivost somálských přistěhovalců, kteří taky příznačně obývají tu výspu, jež je ovšem jedinou dýchatelnou a příjemně působící částí Londýna, zatímco v Riverově každodennosti v centru: „nejsou žádné stromy, není kyslík, není vzduch.“ Co mě zaujalo: V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že Stellan Skarsgård přesně netuší, proč se jeho postava nemohla po hlavě nekomplikovaně vrhnout do vztahu se Stevie, proč nemohl udělat první krok. Doufám, že si k jeho chápání postavy ještě někde něco přečtu, protože jinak by pro mě bylo dost záhadou, jak mohl svou postavu přesto ztvárnit tak dokonale (docela obyčejný důvod byl v jeho dětství ve vztahu s matkou, jak už to bývá). Výsledek: Miluji dokonce i tu Tinu Charles, která mi na začátku prvního dílu ve scéně v autě lezla tak na nervy :) A ano, „there should be more than one word for love,“ definitely. ♥

Pokud jde o tipy, jak si s lecčíms na farmě i v domácnosti poradit, jsou Edwardovská a Tudorovská farma ze čtveřice tím nejlepším. Z hlediska historických reálií je nejzajímavější Tudorovská farma, jejíž fantastická komplexní atmosféra nakonec nejvíc pohlcuje. Méně mě oslovila Viktoriánská farma, to je – nebýt příjemně nostalgické oslavy sklizně v závěrečném díle – spíš jen taková sbírka podivných dobových strojů, z nichž čas jednu půlku zdokonalil, aby dal na druhou naštěstí úplně zapomenout (některé svou bizarností připomínají dnešní fukary na listí a podobné nesmysly) – prakticky se tu toho dá využít již méně a historické informace tu nejdou příliš do hloubky. Také Farma za války se u mě nesetkala s nadšeným přijetím – tato série je z historického i praktického hlediska už jen minimálním přínosem, zejména pak pro občana z Čech, kde se na mnohých chalupách hospodařilo stejnými nebo podobnými metodami, poplatnými moderním dobám „rychlokvašného nedostatku“ ještě v posledních desetiletích 20. století. Válečné téma je v Británii poněkud specifické, a rovněž tak pokles čistoty, celkové úrovně, mentální a fyzické péče i hodnoty prožitku, který s životem na farmě již mnoho nesouvisí, není v této části příliš inspirativní. Zato edwardovská doba na anglickém venkově je i pro dnešní organickou farmu, řemeslnou dílnu či ekologickou domácnost hutným zdrojem zkušenosti a poučení. Trojici šarmantních historiků tu navíc vnímám jako nejsehranější a nejvtipnější, s edwardovskou atmosférou se sžívám stejně skvěle jako s tudorovskou. Ze všech báječných farem s úžasnou Ruth mě nejvíc baví tyto dvě. Za shlédnutí stojí ale rozhodně všechny!

Účelové dno ;) Metahumor a první filmová záležitost, která sedí Jitce Čvančarové :D

Poslední, tj. třetí, opravdu ne moc vydařenou sérii, tvůrcům ráda odpustím. Takhle dobře jsem se dlouho nebavila. Nálož optimismu, příjemná vzpomínka na to nejlepší z konce minulého století, navíc v Irsku, s vtipem a skvělými herci. Směle do toho :)

"Každá válka je jiná, než ty předchozí, a úplně jiná, než ta, kterou si představujeme." Počet obětí padlých na frontách II. světové války: 22 756 700, počet obětí padlých v koncentračních táborech II. světové války: 5 754 000 ********************************************************************************************************************************* Film, tedy správně třídílnou sérii, se až bojím komentovat, jakoby každé slovo mohlo být poskvrnou dokonalosti vybroušeného skvostu. Toto dílo tu chybělo celé dvacáté století, a tak jsme ho potřebovali. Pro mě osobně je každý válečný film filmem protiválečným. Tento je jím však závratně hyperrealisticky, bez patosu, na který ve sledu událostí není čas, avšak nikoli na úkor niternosti pocitů, jež dopadají uprostřed strhujícího víru bez uspěchání do stejné hloubky, do které se kdysi propadly životy mnoha lidí, aby se od ní pak pomalu a těžko odrážely celé následující generace. Generace našich otců, matek, a nás. V tomto smyslu je film výpovědí o válkách obecně, o stopách, jež léčí děti a vnuci, o zátěži, kterou každá válka uvalí vždy na mnoho generací, uvnitř v poznamenaných duších a venku v překotnosti, jíž se svět na oko snaží s minulostí vypořádat. Dílo dává podrobně nahlédnout do procesu proměny psýché pod tíží války, což je v době míru, plných talířů a televizních estrád nepoznatelná a neocenitelná zkušenost, a velký dar. Noříme se do duší lidí na frontě a zažíváme spolu s nimi duševní zvraty, poznáváme dosud neznámá epicentra nových zkušeností, jiskry nového vědomí (doslova), náš mozek roste spolu s nimi a my chápeme, poprvé od poslední války chápeme - co vede lidi do válek, a co je z nich odvádí nenávratně pryč. Mně samotné film pomohl zodpovědět několik otázek, na které mi odpovědi dosud chyběly. Například, co nutí davy vojáků na frontách k tomu, aby na sebe opravdu útočili, i když po určité době strávené na bojištích řada z nich ve válce pokračovat nechce a povely nadřízených ani původní ideje nejsou již skutečnou motivací. Vždy jsem se domnívala, že jde o davovou psychózu, v níž tón udává hrstka doživotně přesvědčených, ale vůbec to není tak jednoduché. Důvody leží víc v osobní než v kolektivní úrovni. Zdá se, že tváří tvář nevyhnutelné smrti je boj tady a teď, plnění rozkazů, dokončení úkolu, pokračování ve známém, v bytí na místě, ke kterému jinak chybí vztah atd., za určitých okolností to jediné, co dává celé situaci smysl. Zoufalá snaha mít onen opěrný bod, tj. smysl života, i v takovém životě, který se jím již často nezdá být, je stvořitelem činů, hybatelem, skutečným důvodem, motivací. Smysl člověku dává řád a bez řádu je psychologicky velmi obtížné žít i v mírových podmínkách. Ochraňuje také před strachem ze smrti. Vložit umělý smysl do nesmyslné situace je sice iluzorní, virtuální, nepravdivé, a často v rozporu s původním přesvědčením, ale může to být to jediné, co v dané situaci zbývá. Proto se nakonec dobrovolně a třeba až fanaticky účastní vykonávání rozkazů, útoků i bojů i ti, proti jejichž vůli ony situace původně vůbec vznikly. Vzniká úplně nový smysl života, jinde nepoužitelný, tady je ale jedinou záchranou. I proto se člověk někdy ve válce stává někým "úplně jiným". Tato linie příběhu mladšího z bratrů Friedhelma (Tom Shilling) je ve filmu jednou z nejhlubších a mně osobně přináší největší poznání. Dílo zdaleka nevyznívá tak beznadějně, pesimisticky a rezignovaně jako většina filmů o hrůzách koncentračních táborů. Spíše je tomu, přes všechen ten děs, naopak. Je v něm pohyb, směřování do budoucna, vývoj, zkušenost, očekávání, zítřek. To, že se děj filmu neodehrává ve známém a často prvoplánově pojatém prostředí koncentráků, je paradoxně osvěžující. Právě na frontách zemřela velká většina obětí války (viz čísla nahoře), a to v morálních dilematech a hororech nesrovnatelných se zcela jiným typem břemene pomalé smrti v koncentračních táborech. Je nespravedlivé vydávat za největší a jediná utrpení ta z koncentračních táborů, stávající filmovou tvorbou takový obraz skoro vzniká. Unsere Mütter, Unsere Väter je divoká, pružná a kolotavá směsice příběhů, jako řeka se valí pořád dopředu, vtahuje do děje jako skvělá detektivka, postavy se vyvíjejí v dramatické rychlosti, která odpovídá rychlosti, s níž poslední válka nenávratně akcelerovala vnímání času a umožnila tak mentální nástup toho, čemu dnes říkáme pokrok. Skvělé je i realistické vykreslení pozadí partyzánských venkovských skupin (zde polských), které v detailech (včetně militantního antisemitismu) až mrazivě odpovídá osobnímu vypravování mých příbuzných, jimž bylo dáno podobná prostředí za války také poznat. Zajímavá je namátkou také postava ukrajinské Židovky, doktorky Lilijy a jejího vypořádání s pomstou vůči Charlotte, která ji vlastně jen z nedospělosti a nezralosti poslala na smrt. Nedalo mi nezamyslet se nad tím, jak by se takový zajímavý osud vyvíjel později za stalinských čistek. V závěru nezbývá než zmínit omračující výkony německých herců, kteří dnes patří dle mého soudu k tomu nejlepšímu, co světové herectví má. Nejvíce mě osobně zaujal tradičně vynikající Tom Schilling, jeden ze současných největších světových talentů, a pro mě dosud neznámý Ludwig Trepte.

Asi vůbec nejlepší seriál s krimi/thriller/špionážní zápletkou, který jsem viděla během posledních mnoha let. Perfektní performeři jsou sympatičtí, hodnověrní a neuváznou v jediném slabém místě, to postrádá i scénář a režie. Komické vložky coby inteligentní humor v britském stylu vždy perfektně sedí a opravdu, přirozeně rozesmívají. Nic tu není „na sílu“. I teaser na Season 2 nalákal. Obzvláště v dnešní hyperglajšajtizující době navíc oceňuji hned několik nepokrytě hozených rukavicí do politického bahna těch, kdo ji vedou.