daGGos

Sympatické postavy, komediální momenty, které většinou opravdu fungují, občas i trochu té romantiky a na své si přijdou i příznivci supernatural soubojů - Hataraku maō-sama! si v podstatě bere všechny oblíbené ingredience žánru a umně je kombinuje do celku, který postrádá nějakých výraznějších záporů, na druhou stranu ale ani nepřekračuje stín obyčejného rabukome bez jakýchkoli invencí, takže je "jen" řemeslně dobře odvedenou směsicí stokrát viděného. Ty uvozovky mají rozhodně své opodstatnění, protože i to v žánru, kde se to obvykle jenom hemží trapností, laciností a prvoplánovitostí, neznamená zrovna málo. ***

Kdybych se tu snažil nějak obsáhleji popsat Yahari ore no seishun Love Come wa machigatteiru. , nejspíše by čtenář dostal pocit, že se jedná jen o další kopii Boku wa Tomodachi (která je zase pouze zdařilou kopií těch X rabukome, které Japonsko v takových kvantech rok co rok chrlí) a svým způsobem by měl onen čtenář dost možná i pravdu. Základ je zase naprosto stejný - škola a v ní pár archetypálních kreslených děvčátek dychtivě čekajících na to, aby jim nějaký vždy milý a vždy úslužný hlavní protagonista pofoukal bolístky, pořešil traumátka a oni mu pak mohli někde v dešti se slzami v očích a lehkým ruměncem na tváři padnout do náruče ... no jo jenže, on nikde! Místo něj je tu Hachiman, samotářský, zamindrákovaný, odtažitý, dívající se na svět a lidskou společnost pohledem absolutního cynika. A právě tenhle přístup působí v jinak naprosto zatuchlém rabukome settingu jako závan čerstvého vzduchu, přičemž zaručuje kromě povinné dávky komediálních situací a humorného dialogu i fakt, že když už dojde na ono "léčení bolístek", rozhodně se divák nedočká nějakých obvyklých pravdoláskařských keců plných patosu a řešení všemožných problémů je vždy dost neotřelé. No jak tak na to koukám, dost možná bych si vystačil s tím, kdybych napsal, že Hachiman je prostě borec. Zdatně mu sekunduje Yukino, která sama o sobě je poměrně zajímavý charakter (a to nemyslím pouze na oko), ale seriál zatím nedospěl do žádného vyloženě jejího příběhového arcu (snad v případné druhé sezóně), takže zatím slouží spíše jen jako nepostradatelná partnerka při vpravdě výživných slovních přestřelkách s hlavním hrdinou. Zbytek postav příliš originality nepobral, což ale osobně ani neberu jako takový zápor, poněvadž právě při interakci s těmito charakterovými archetypy Hachiman vytahuje spoustu vtipných i trefných narážek a poukazuje tak na to, co už asi při sledování jiných seriálů na takových postavách štvalo každého z nás. Co říci závěrem? Rozhodně jedno z nejvýraznějších rabukome tohoto roku a oživení jinak dost vyčichlého žánru, už to samo o sobě pro mě dělá z Yahari ore no seishun Love Come wa machigatteiru. kandidáta na vysoce nadprůměrné hodnocení. Slabší **** PS: I přes ryze pozitivní tón mého komentáře ale nutno podotknout, že anime se ani zdaleka nevyrovná originální novele, kterou tímto fanouškům seriálu vřele doporučuji.Stejně tak anime dost výrazně poráží i manga adaptace, ze které je zatím bohužel na světě jen pár kapitol.

Důstojné "zakončení" trilogie, kterému se dá vytknout asi jen opominutí těch pár scén z předlohy (sadistického hovada Wyalda se asi rozpohybovaného nikdy nedočkáme), s čímž se už ale prostě u filmového formátu musí počítat. Naopak, s povděkem kvituji vizuální stránku, která šlo oproti minule ještě o stupínek vzhůru, a tak je ten gulášek na konci ještě o dost více šťavnatější a výživnější, než byl před nějakými patnácti lety v seriálu. Nezbývá než doufat, že trilogie uspěje a nějakého producenta napadne, že by možná nebylo zas tak špatné, kdyby místo do 17. série nějaké hlubokomyslné psychologické sondy "jak chce se mnou souložit moje kamarádka, sestra, učitelka a intergalaktická princezna, ale toho bohdá nebude, abych se nechal připravit o svoje panictví!", strčil prachy do anime pokračovaní Gutsových dobrodružství... ****

Upřímně se ani nedivím tomu, že budu prvním, kdo napíše k Jinrui wa suitai shimashita komentář. Ono totiž popsat tohle anime je celkem tvrdý oříšek. Dvanáct naprosto odlišných epizod, z nichž každá je až po strop naplněna kreativními nápady, humorem (hurá, konečně jednou zase nemusím tohle slůvko vkládat do uvozovek), jež z velké části vyplývá především z fantasticky cynických narážek na realitu, ve vizuálním kabátku, z něhož přímo sálá naprosto kouzelná pohádková atmosféra, navrch výborná hlavní hrdinka, skvělý OP i ED a především ... SKŘÍTKOVÉ! Takže pochopili? Že ne? To je fuk, prostě si to pusťte a zaručeně nebudete litovat. *****

Inu, to tak zase jednou vařili kočička s pejskem dort a do hrnce házeli magii, Shakespeara, milostný trojúhelník, superhrdiny, obrovské stromy, záchranu světa, ... no a dopadlo to prostě přesně tak, jak to dopadnout muselo. Přijdou jistě i chvíle, kdy zkušený degustátor obdivně zvolá "Ó, toť surovina první jakosti!.", nicméně ty jsou mnohem více přebíjeny neustále otravně našeptávajícím pocitem "Co to vlastně sakra žeru?" Zajímavý experiment, ale příště dám raději zase přednost osvědčené vanilce či čokoládě. Slabší ***

Velmi působivě zpracovaná idea futuristického světa a námět, jenž se rozhodně nesnaží prezentovat nějaký jednoduchý boj dobra proti zlu - toť dvě hlavní devizy seriálu. Shinsekai Yori působí v z ideologického hlediska jinak zcela černobílé anime produkci tak trochu jako zjevení, nevybroušený diamant, který kromě standardní porce zábavy je schopen v divákovi podnítit i něco více, skutečně ho donutit přemýšlet. Jakási umělá krása mírumilovné a vysoce tolerantní společnosti v kontrastu s krutými základy, na nichž je postavena, nadřazený vztah mezi "bohy" a krysí rasou a jeho postupný přerod, vrcholící v grandiózní finále, ve kterém se mísí pocity lítosti nad úpadkem s těmi křičícími "dobře vám tak", to vše za doprovodu velmi zdařilého, atmosférického a sugestivního soundtracku, činí z tohoto anime dílo, které má rozhodně daleko k dokonalosti s ohledem na scénář či použitou technologii, jehož hloubka a unikátnost mi ale prostě a jednoduše znemožňuje, abych se uchýlil k čemukoli jinému, než maximálnímu hodnocení.

Jakkoli by úvodní epické scény možná mohli napovídat něco jiného, je Maoyū maō yūsha spíše komorní anime, ve kterém se mluví, mluví a zase mluví, přičemž jen sporadicky přijde na řadu i nějaká akce. To rozhodně nemusí být na škodu, koneckonců, už jen samotný námět o lidském hrdinovi, který se rozhodne spolčit s vládcem démonů, zní poměrně neotřele a slibovat by mohl mimo jiné i spoustu vtipných nedorozumění, jež by ze soužití dvojice z tak odlišných světů skoro až zákonitě měly nastat, tady ovšem poprvé naráží kosa na kámen - neuvěřitelně prkenné (tím myslím charakterově, co se zevnějšku týče, o prknech řeč být rozhodně nemůže) a nezajímavé postavy, a to jak hlavní, tak až na pár (doslova) výjimek i vedlejší. A když už jsem načal to hledání much, vytáhnu rovnou i tu největší masařku - snažit se zpracovat pětidílnou knižní předlohu do dvanácti dílů lze buď s drastickým ořezáním obsahu, nebo naopak s jeho šíleným napěchováním, zde se tvůrci rozhodli pro ten druhý případ, což ve spojitosti se zmiňovanou konverzační strukturou znamená v mnoha případech naprostý chaos, kdy se v jedné epizodě souběžně odehrává pět vražedným tempem ubíhajících dějových linií, intrika tady, twist tam a divák se jen marně rozpomíná, co se odehrálo minule a jak to všechno na sebe vlastně navazuje. Přes celkově kritický podtón mého komentáře ale musím uvést věci na pravou míru, Maoyū maō yūsha rozhodně není vyloženě špatné anime. Svět, ve kterém se děj odehrává, je dost obšírně popsán a klidně bych si jej dovedl představit jako základ pro nějakou online hru, všechny ekonomické a politické děje v něm se odehrávající, jakkoli značně simplifikované (což rozhodně nepovažuji za zápor), v jádru věci dávají smysl a je prostě vidět, že s tímhle univerzem si někdo dost vyhrál. O to více však zamrzí, že při vší té námaze s omáčkou kolem jakoby se téměř zapomnělo na hlavní ingredience a výsledný pokrm je takový nemastný neslaný. Slabší ***

Více toho samého v lepším audiovizuálním kabátku, ale to necitlivé zakončení sezóny asi jen tak nevydýchám. ***

Hlavní protagonista Roman je takovým japonským ztělesněním Robina Hooda, noblesní zloděj a hrdina prostého lidu, jenž bohatým bere a chudým dává, což se sice nemusí na první pohled zdát jako zas až tak neobvyklý námět, nicméně krapet odlišný názor už možná budete mít ve chvíli, kdy zjistíte, že Bakumatsu gijinden roman je volnou adaptací stejnojmenného pačinko automatu, oblíbené to vidiny snadných příjmů pro každého japonského gamblera s dostatkem odvahy a nedostatkem pudu sebezáchovy. A pokud vám ještě nestačí tenhle paradox, dodám jen, že i přesto, že je seriál historicky situován někam do pozdního období Edo, umí se Roman transformovat do jakéhosi futuristického brnění, se kterým bojuje kupříkladu proti chodícímu zlatému paláci nebo proti americkému generálu Perrymu, který má rotačák místo pravačky a při souboji ohlašuje věci stylu "I love you" hlasem nápadně připomínajícím jednoho nejmenovaného kalifornského guvernéra ... jo tohle anime je šílené. Bohužel ale ne natolik, aby dokázalo zakrýt, že kromě té šílenosti už toho moc navíc nenabízí, protože příběh je jedno klišé na druhém, charaktery jsou plytké a vizuál připomínající Lupina sice zpočátku zaujme, nicméně doba už přeci jen pokročila a z ryze technického hlediska jde už v roce 2013 o silný podprůměr. Procentuálně bych to viděl přesně na 50%, v pětihvězdičkovém formátu se budu muset přiklonit k lepším **.

Samotný počátek nesliboval mnohé, spíše naopak, nicméně skoro to vypadá, jako by si tvůrci chtěli vyplýtvat všechen svůj arzenál fanservicu a ecchi scén hned na startu a zbytek seriálu se už nese v o dost umírněnějším směru, který mně osobně připomenul třeba počiny studia Key, obzvláště pak Clannad. Méně vtipnější, více ukřičený a uslzený (ano, jde to) Clannad abych byl přesnější, nicméně i tak Sakurasō no Pet na kanojo určitě patří k těm anime, kterým se vyplatí dát alespoň šanci. ***