daGGos

Kodaka, Sena, Yozora a spol. sice nemají mnoho přátel, zato na nedostatek fanoušků si opravdu stěžovat nemohou. Tahle původem novelová série, která časem dostala i manga zpracování (a to hned dvojí, kromě originálu i maličko odlišnou sérii Plus, ve které kupříkladu klub nezakládá Yozora, nýbrž Sena), se na naše televize a monitory dostává za doprovodu chvalozpěvů od otaku komunity, kde je extrémně populární. Dokáže vysoká očekávání naplnit? To hodně záleží na úhlu pohledu. Anime oproti jeho předchůdcům rozhodně nic výrazného nechybí, hlavní postavy jsou pořád zajímavé a zábavné (a dvojnásob to platí u ústřední dívčí dvojice Yozora a Sena, kterým zdatně sekunduje ještě úžasně perverzní Rika) a komediální situace většinou fungují. Seriálové zpracování má navíc na triku studio Shaft, což samo o sobě slibuje kvalitní audiovizuální zážitek. Fanoušci by proto neměli mít problém přijmout anime za své. Na druhou stranu, těm, kteří ještě neměli tu čest narazit na něco s názvem Boku wa tomodachi ga sukunai a dle ohlasů by očekávali něco jako druhý návrat Ježíše, radím nenasazovat laťku zbytečně vysoko, mohli by se dočkat trpkého zklamání. Veškerá originalita totiž začíná a končí u poměrně unikátních charakterů ústředních postav, jinak se stále jedná o obyčejnou harémovku se všemi svými žánrovými neduhy a klišé (povinné díly v plavkách, návštěva karaoke a festivalu). Lepší ***.

Pohodové komediální anime, jež sice nikdy nebude okupovat přední místa žebříčků, ale svůj hlavní účel, tedy zabavit, plní na jedničku. Jen škoda několika posledních dílů, při kterých se tvůrci snažili přitlačit na strunu vážnosti a dramatičnosti, což se však příliš nepovedlo a závěr tak místo vyvrcholení seriálu nabídl jeho zdaleka nejhorší pasáž.

C³ je jenom dalším z řady nemastných neslaných kopií všeho, co je v současném anime populární. Harém, jehož obsah je pro diváky všech preferencí (velká prsa, malá prsa, žádná prsa) , fanservice, supernatural bitky, k tomu připlácnout nějaký ten pseudopříběh a hurá na televizní obrazovky. V tomto případě půjde o snímání prokletí z hlavní hrdinky, která je jen tak mimochodem jakýmsi zhmotněním mučícího nástroje používaného inkvizicí. To znamená, že za A) toho o lidském světě příliš neví (ideální to základ pro mnoho rádoby komediálních situací) a za B) má v případě potřeby po ruce poměrně zajímavý arzenál, od všemožných bodných a sečných zbraní, přes lámací kola až po opravdové lahůdky typu jakéhosi obřího vrtáku. Jedna hvězdička za slušné audiovizuální zpracování, druhá za souboje, které jsou časté, intenzivní a rozhodně se v nich nešetří na krvi.

Bakuretsu tenshi je seriál podobného ražení, jako již zde zmiňovaný Cowboy Bebop nebo kupříkladu Black Lagoon. Prostě skupina lidí (žoldáci, lovci odměn atp.) plnící jednotlivé zakázky a potloukající se životem. Aby byl takový typ seriálů úspěšný, je třeba splnit 2 základní podmínky: 1) zábavné postavy a za 2) zajímavá náplň jednotlivých "misí". Co se týče postav, objevuje se v Bakuretsu tenshi kuchař Kyohei, který okolnostmi svého naverbování může připomínat třeba Rocka z BL. Jenže Rockův charakter se s průběhem času vyvíjel, měnil, zatímco Kyohei pořád zůstává jenom ustrašeným a slušňáckým studentíkem, jehož přítomnost nemá pro ubírání děje sebemenší význam. Dále jsou tu Sei a hackerka Amy, které ale také příliš velký prostor k zazáření nedostanou a společně s Kyoheiem tvoří spíše takové křoví pro ústřední dvojici, jež většinu zakázek skutečně řeší. Joe je typický cool charakter, jako jediná z celé skupinky opravdu bojuje a kromě střelných zbraní občas dostane pod ruce i pilotování obřího mecha. Její otravná kamarádka Meg je na tom ale už o poznání hůře. Během celého anime vystřelí možná tak dvakrát, zato se však snad během každého dílu nechá některým ze záporáků zajmout a pak někde v koutu svázaná čeká, až ji Joe zachrání. Ani s ohledem na příběh Bakuretsu tenshi nikterak neexceluje. Děj je předvídatelný, plný všemožných žánrových klišé a pokud se při něm divák pokusí jen na chvíli zaměstnat svůj mozek, jistojistě najde plno děr v logičnosti. Celý svůj komentář jsem doposud pojal jako kritický, proč tedy vedle mého jména jasně září dvě hvězdičky? Odpověď je jednoduchá - audiovizuální zpracování. Děvčata jsou pěkná, souboje (ať už klasické nebo ty mezi mechy) adrenalinové a celý zážitek jenom podporuje kvalitní soundtrack. Krásná skořápka ale sama o sobě nepříliš povedenou náplň zachránit nedokáže.

Kdyby mi někdo řekl, že jedním ze žhavých kandidátů na anime roku bude anime typu mahó šódžó, asi bych se před shlédnutím Mahō shōjo Madoka Magika jen shovívavě usmál a zaťukal si na čelo. Madoka však do tohoto zatuchlého a stereotypy až po strop zaplněného žánru přinesla tak potřebný čerstvý vzduch a to způsobem vpravdě geniálním. Základ je totiž zase ono staré známé "školačky se transformují do roztomilých šatiček, ve kterých bojují proti zlým bubákům a když zrovna nebojují, tak se baví o lásce, přátelství a naději". To, čím právě Madoka vyniká je ... a víte co, nebo raději ne. Myslím si totiž, že právě onen fakt, že jsem k tomuhle seriálu přistupoval jako nepopsaný list bez nějakých zevrubnějších informací, můj zážitek jedině umocnil. Proto kašlete na čtení mého komentáře a Madoku si rovnou pusťte. *****

O Kodomo no jikan jsem toho před prvním spuštěním příliš nevěděl, ale tak trochu jsem doufal v něco na způsob GTO. Prostě učitel pomáhá řešit svým žákům nejrůznější trable, verze základní škola. Takovouhle charakteristiku však částečně splňují jen první a poslední díl. Těch zbylých deset je tradiční echci/romantická komedie s poměrně netradiční ústřední dvojicí. Chápu, že vztah mezi třeťačkou a třiadvacetiletým dospělým asi nebude každému po chuti, ale já osobně jsem ho v případě, kdy se nepřekročí určitá hranice (což se v tomto případě rozhodně nestane), ochoten akceptovat. Co už ale tak lehce nepřijmu je fakt, jakým způsobem se většina problémů v seriálu vyřeší. Kupříkladu hned na počátku jedna z hlavních hrdinek odmítá kvůli verbální šikaně ze strany učitele docházet do školy, o něco později to zase vypadá, že je žárlivá Kokonoe jen krůček od toho, aby se z ní stala psychopatická Yandere. Jenže všechny tyhle situace tak nějak vyplynou do prázdna, vše vyřeší krátký dialog a divák už předem ví, že k opravdové krizi nikdy nedojde. A to je dle mého velká škoda, protože takhle Kodomo no jikan zůstane v podvědomí jenom jako "to anime pro pedofily", ačkoli mohlo být s trochou snahy i napínavou a dramatickou podívanou. Možná ale jenom pláči na špatném hrobě a přesně takový výsledek byl záměrem jeho tvůrců. ***

Další přírůstek do již poměrně rozsáhlé .hack série. Příběh se drží již zaběhnutých kolejí a fanoušci budou mít jistě nejednou pocit déjà vu. To ovšem nemusí být nutně bráno jako zápor, poněvadž řemeslně je odveden velice dobře a nabízí i uspokojivé zakončení. Hlavní devízou .hack//Quantum je ale bezpochyby vizuální zpracování, jež patří z technologického hlediska rozhodně ke špičce současné animované tvorby. Quantum je navíc o dost přístupnější než jeho předchůdci, které k jeho sledování ani není třeba znát, takže může posloužit i jako vhodný odrazový můstek k ostatním .hack seriálům. ***

Nové členky harému, u kterých byla veškerá tvůrčí invence vyplýtvána do oblasti hrudníku, záporák oplývající charismatem použité záchodové štětky, naprosto směšné a ubohé dějové zvraty a stále stejné retardované chování hlavních hrdinů. Předchozím řadám se sice ještě povedlo překročit hranici průměru, ale svět Zero no tsukaima je už dávno vytěžený a Princess no rondo se potácí hluboko mezi marastem současné anime produkce. **

První série popisovala, jak Saito a Louise ke štěstí a lásce přišli. Druhá nás ujišťuje v tom, že se tedy jako fakt opravdu milují. To je sice skutečně pěkné, žel si tu lásku nedokáží dát najevo jiným způsobem, než neustálými záchvaty žárlivosti, hádkami a následným usmiřováním (doprovázeným v případě Louise i obvyklou dávkou nevybíravého fyzického násilí). Postavy mění své postoje jak ponožky (královna je ochotna nechat obětovat svou nejlepší přítelkyni ve jménu ochrany království, ale o pár dílů dříve to samé válkou zmítané království bez nějakého velkého váhání ponechá svému osudu). A ten konec ... ten vám milý tvůrci prostě nesežeru. I Guts (i když pravda, v té době ještě nebyl ve své vrcholné formě) si poradil jen se stovkou a chcípáček Saito že by měl takový kill count? Přesto všechno se stále ještě v rámci žánru jedná o lehce nadprůměrný zážitek. ***

Popišme si takový obyčejný den hlavního hrdiny - ráno se vzbudí vedle nahé mimozemšťanky, cestou do školy zakopne a skončí v rozkroku své tajné lásky, ve třídě nechtěně promasíruje prsa své tsundere spolužačce, pak zachrání školní idol od vesmírné příšery a jejích chapadel (hádejte, čeho se ta chapadla budou dotýkat) a večer pak vyruší svou mladší sestru při koupání. Fanservice, Fanservice, Fanservice. Děvčata se z vizuálního hlediska povedla, což je v tomhle žánru rozhodně důležité, ale 26 dílů jen odhalenými vnadami a kalhotkami prostě utáhnout nejde a To LOVE-Ru kromě nich nabízí už jen nepříliš povedený humor a špetku romantiky.