Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Horor
  • Komedie
  • Sci-Fi

Oblíbené filmy (9)

Sedm psychopatů

Sedm psychopatů (2012)

Důkaz, že postmodernizmus nemusí být jen Derridův obscurantisme terroriste, ale i vynikající zábava. Sedm psychopatů je tak meta, že dál by to v tomto směru nedotáhli ani Douglas Hofstadter a Randall Munroe, kdyby spojili síly dohromady: self-reference vnořené do self-referencí, odštěpující se jedna z druhé a opisující stále rozsáhlejší smyčky okolo hlavního těla filmu. Snímek je bezesporu velmi chytrý, ale nemá potřebu se tím ani vychloubat a zkoušet tak navodit levný warm and fuzzy feeling (Inception), ani diváka terorizovat a dávat mu sežrat, že se na film vůbec dívá (Funny Games). Prakticky všechna existující klišé žánru jsou tu buď odhalena, nebo subvertována – Billyho scénář a Martyho připomínky k němu obstarávají to první, to druhé je trochu méně nápadné a je třeba se po tom důkladněji poohlížet. Pěkně je to vidět třeba na místy drsných označeních a stereotypech, kterými film častuje všechny možné skupiny od homosexuálů po Iry. Zde však nejsou užity zbytečně, jak tomu bývá v jiných gangsterkách (kde slouží pouze k posílení atributů postav, tj. k vyzdvižení špatnosti záporáků nebo drsnosti klaďasů), ale postupně a systematicky rozvraceny – ať už milostnými vztahy, které snímek řečeným psychopatům připisuje, monologem z nahrávky nebo třeba McDonaghovou národností. (V tomto ohledu jediným deficitem zůstává nulový prostor věnovaný ženským postavám – pouhé poukázání na rozšířenost a ohranost této absence zde působí jaksi nedostatečně; nařčením z mizogynie se nelze úplně divit.) Seven psychopaths je přesně tím filmem, který vzbuzuje intenzivní pocit, že jej divák bude muset shlédnout ještě aspoň čtrnáctkrát, aby pochytil všechny detaily. Ne snad proto, že by pomrkával na celou kinematografii 20. století, jako tomu je u Tarantina – jeho krása, jak už bylo řečeno, spočívá v sebeodkazování. Zároveň však tento rys nijak nebrání tomu, aby si jej šlo skvěle užít už při prvním shlédnutí; některé scénky jsou tak neuvěřitelně vtipné, že balancují na hraně hysteričnosti (Gándhí a problém zbylého oka; studentka vietnamštiny z Yale, která poslední dobou četla hodně Noama Chomského). Příští zastávka: In Bruges. (Závěrečná deklarace: přál-li by si snad nějaký šedesátiletý či starší milovník stříbrného plátna upozornit na to, že existují filmy daleko inteligentnější, formálně propracovanější a ještě důkladněji protkané autoreferencemi, než jsou Seven Psychopaths – jen jsem je neviděl, což je moje smůla a nic to nemění na tom, že žádné rozplývání se není na místě –, nechť mi dovolí jeho výtce předejít prostým konstatováním, že to přece vůbec nevadí. I krátké vedlejší pod-příběhy typu bojovníka z Vietkongu nebo serial killer killer, jsou zábavnější a originálnější, či alespoň méně často recyklované, než 80% současné filmové produkce.)

Donnie Darko

Donnie Darko (2001)

Pro popis tohohle filmu se slova hledají stěží. Možná bude nejlepší srovnávání. Čistě povrchní je podobnost s daleko přímočařejším, méně záhadným The Butterfly Effect – čímž nechci říct, že by The Butterfly Effect nebyl vynikající; je jen vynikající jinak a, upřímně, trochu méně. Donnie Darko spíš ukazuje, jaký film by mohlo být Knowing, kdyby celý potenciál svého mrazivě záhadného motivu s koncem světa předpovězeným na zapadlé základní škole nezahodilo idiotskou křesťanskou eschatologií. Asi nejlepší srovnání, jaké mě napadá, je s Requiem for a Dream – a to nejen díky tomu, že jsem o Donnie Darkovi poprvé slyšel od člověka, který tyhle dva filmy označil za nejsilnější, jaké kdy viděl. Krom povrchní symboliky (detailní záběr na oko) oba sdílí i strhující finální scény, podkreslené naprosto nepřekonatelnou hudbou. Zatímco v Requiem for a Dream nadpozemská Lux Aeterna nemilosrdně umocňuje a zároveň estetizuje beznaděj, depresivitu a marnost závěrečných výjevů, neméně nadpozemský Mad World působí v Donnie Darko jako dokonalá katarze – je v něm lítost i naděje, smutek i optimizmus. Jediné, čeho lituji, je to, že jsem shlédnul director's cut; mám silný pocit, že původní verze by se mi líbila o dost víc. Donnie Darko je totiž bezesporu jedním z těch mála filmů, kterým nejistota a mnohoznačnost sluší. Už s tím ale nic nenadělám, protože druhý střih bych nutně hodnotil proti tomu prvnímu a ne naopak. Především bych se v této souvislosti obešel bez úryvků v úvodu jednotlivých kapitol, i když ani z nich jsem si celý obrázek dohromady nedal a v jejich pojmosloví se místy ztrácel. Ve filmu se navíc stále vyskytují věci, které do celku nezapadají natolik, že mě až přiměly zaváhat, zda v mé kopii filmu nechybí nějakých pár kritických minut (placebo, rozdíl mezi ateisty a agnostiky). Jedinou pomocí zde zřejmě bude další shlédnutí. Jelikož je Donnie Darko hodně atmosférický film, bude to vyžadovat specifickou náladu, ale těším se na to.