rozum i cit

Nejlépe hodnocené zpracování, ač rozhodně nejde o nejlepší adaptaci, jak zde mnozí nadšeně tvrdí. Níže vysvětlím proč, přičemž půjde tak trochu o spoiler, ale vzhledem k tomu, jak notoricky známá kniha sira A. C. Doyla alespoň v hrubých obrysech je, věřím, že to tentokrát nevadí. Zároveň srovnám tento snímek s některými jinými adaptacemi, zejména s adaptací z roku 1988 s Jeremy Brettem, která je adaptací předloze nejvěrnější (bereme-li v potaz jak dějový obsah předlohy, tak i atmosféru a chování jednotlivých postav včetně výběru Holmese, čímž překonává jinak dějově velmi věrnou verzi ruskou), a částečně se slavnými filmovými zpracováními z let 1939 a 1959 s Peterem Cushingem a Basilem Rathbonem. Pokud jde o výběr hlavních postav, Richardson má na rozdíl od Cushinga dostatečně veliké charisma na to, aby nezanikl uprostřed jiných herců. Zároveň podává příjemný výkon, ale jeho Holmes je až příliš usměvavý a neustále dobře naladěný, což Holmesově postavě z knih neodpovídá. Postrádám i jeho klid střídaný horečnou aktivitou a ony výraznější změny Holmesovy nálady pro něj typické. Richardsonův Holmes nepůsobí ani jako introvert, který jen málokdy ukazuje své city. Stále platí, že Jeremy Brett je nejlepší Holmes, zatímco Ian Richardson je nejlepší dr. Bell coby Holmesův předobraz ve Vražedných místech. Výběr představitele sira Henryho rovněž není špatný, čistě co do vzhledu možná v něčem odpovídá předloze více než herec v o pět let mladším snímku, jen možná působí až příliš sebevědomě. Je to každopádně jiný typ sira Henryho než ve verzi z roku ´88. Dobře obsazen byl Stapleton a sl. Stapletonová je na rozdíl od verze z roku ´88 opravdu pěkná, byť nejde o jihoamerickou krásku, ale o blondýnku (patrně v souladu s verzí z roku ´39). Je ostatně poměrně vtipné vidět Makepeaceovou v této roli. Naproti tomu dr. Mortimer je opět moc starý (ve skutečnosti byl mladým venkovským lékařem jen pár let ve své první soukromé praxi, a nikoli mužem středních let, jak špatně vydedukoval Watson z jeho hole) a Watson je opět hlupák, tentokrát ještě navíc ukoktaný a trucující (Toto stereotypní pojetí Watsona, které není založeno na knize, a jen ho od sebe filmoví tvůrci navzájem opisují, mne uráží. Srv. právě s verzí a celým seriálem s Jeremy Brettem, kde je naopak v souladu s knihou patrný vzájemný respekt a upřímné přátelství mezi oběma muži.). Dramatický úvod s Hugem Baskervillem disponuje dobrou atmosférou. Londýnské ulice vypadají jako kulisy, ale na denní blata byly využity skutečné exteriéry stejně jako ve verzi z roku ´88. Sídlo rodu Baskervillů je uvnitř pěkné, ale atmosféra je podle mého názoru více ponurá v mladší verzi. Postavou navíc je zde pan Lyons, který byl v knize pouze zmíněn jako místní buran a opilec. V souladu s předlohou umírá Mortimerův pes, ač ho zde doktor nechává nelogicky toulat se v noci po blatech. Nález ostatků kokršpaněla ve verzi z roku ´88 chybí, ale přiznám se, že vzhledem k tomu, jak byl ten pejsek roztomilý, jsem to spíše uvítala. V Richardsonově verzi ovšem postrádám Mortimerův archeologický koníček zmíněný v knize a znázorněný v mladším filmu (Ten ostatně chybí i ve verzích z let ´59 a ´39). Beryl Stapletonová údajně trpící bitím od manžela zde nemá ani modřinu, na rozdíl od závěru snímku z ´88, kde je v souladu s knihou nalezena svázaná v ložnici s množstvím podlitin. V Brettově verzi chybí oproti tomuto filmu závěrečné setkání s inspektorem Lestradem. Je však nutno říci, že by tam působilo jaksi navíc, a jeho vypuštění tak bylo příhodné. Kromě toho Lestrade v tomto snímku je arogantní a sebevědomý, při náhodném setkání Watsona s Lestradem na grimpenské poště (vloženém oproti knize navíc) jsme též svědky Watsonova despektu k Lestradovi a Lestradovy averze vůči Holmesovi, ačkoli podle knihy byli v tuto dobu již vzájemně se respektující přátelé a Lestrade přijel okamžitě na Holmesovo zavolání s nevyplněným zatykačem. Zde se opět jedná o staré známé opisování filmových tvůrců jeden od druhého. Obecně lze říci, že nešvar filmařského opisování bez ohledu na předlohu se obvykle neustálým opakováním divákům často vryje do paměti natolik, že jej začnou pokládat za věrný detail z knihy. Ocenění naopak zaslouží počáteční scéna sledování podezřelé drožky a vtipná scéna s drožkářem, která mi ve verzi z ´88 chybí, jelikož bych velmi ráda viděla jeho výraz v danou chvíli. Hudba v závěru snímku je až příliš romantická, verze s Brettem naproti tomu disponuje celkově skvělým hudebním doprovodem. Film končí na rozdíl od knihy milostným happyendem. V mladší verzi je tato možnost hereckým výrazem představitelů sice naznačena, ovšem pouze jemně, aniž by vylučovala jiný závěr shodný s textem románu. Bohužel výše zmíněné chybné pojetí Lestrada není jedinou odchylkou od předlohy. Jedna nebo dvě níže uvedené jsou možná zanedbatelné, řada zdejších nesmyslů je ale povahy zásadní: 1) Sir Henry se nechce usadit v Británii (bylo tomu přesně naopak, dokonce plánoval rozsáhlé stavební úpravy sídla), 2) střelba na sira Henryho na londýnské ulici (hloupost odporující vrahovu plánu, navíc bez opory v knize, zřejmě kopie scény z filmu z roku ´39), 3) Holmes jako vandrák otravující Watsona (Holmes se společnosti naopak stranil, aby o jeho pobytu na blatech nikdo včetně Watsona neměl tušení, ad2)), 4) sir Charles umírá roztrhán psem kdesi v zimní zahradě (zemřel poblíž domu na infarkt vyvolaný děsem, což byl pachatelův plán, aby jeho smrt vypadala přirozeně; v té době dle Holmese totiž možná ještě nevěděl o dalším Baskervillovi), 5) nález lístku od Laury za přítomnosti sira Henryho (jiný kontext, o shořelém dopise od ní je v knize informuje Barrymore až dodatečně, aby se odvděčil za to, že sir Henry s Watsonem neinformují policii o Seldenově pobytu na blatech), 6) Holmes věštící sl. Stapletonové z ruky (ad 3), 7) Holmes svědek Seldenovy smrti (Holmes viděl psa poprvé až při útoku na sira Henryho a byl jeho zjevem natolik šokován, že nevystřelil včas. Zde navíc okamžitě (a nikoli až na konci po zabití psa) zjistí, že jde o fosfor. Ve skutečnosti s Watsonem Seldena pouze slyšeli křičet, posléze nalezli jeho tělo a v první chvíli se lekli, že jde o Henryho.), 8) Laura má poměr se sirem Charlesem a na schůzku nešla, protože se vrátil její opilý manžel (měla poměr se Stapletonem, který jí sliboval manželství a přiměl napsat onen vzkaz, aby ji později od schůzky odradil.), 9) Holmes odhalí Seldenovu identitu (odhalí ji Watson se sirem Henrym), 10) sl. Stapletonová na projížďce hned zkraje varuje sira Henryho (varovala Watsona v domnění, že jde o sira Henryho, až později se snažila přimět k odjezdu i samotného Henryho při jejich tajné schůzce na blatech), 11) romantická vyjížďka sira Henryho a sl. Stapletonové na koních (stejně jako ve verzi z roku ´39, ad 10)), 12) Watson najde Holmesovu skrýš vlastně náhodou (našel ji za pomoci dalekohledu Lauřina otce pana Franklanda, který se domníval, že jde o Seldenův úkryt.), 13) rvačka s Lauřiným manželem, vražda Laury v posteli a zatčení jejího manžela (Laura nezemřela, naopak ji Holmes s Watsonem těsně před vyvrcholením případu navštívili, aby doplnili poslední dílky skládačky, naklonili si ji přitom na svou stranu sdělením, že je Stapleton ženatý.), 14) Holmes napadený psem a pes zastřelený Watsonem (pes proběhl okolo nich, zabil ho nakonec pěti výstřely Holmes.), 15) Stapleton střílející po Holmesovi a své ženě (Stapleton sledoval psa, aby se ujistil, že je sir Henry mrtvý, a když zjistil, že prohrál, vypařil se. Holmes s Watsonem pak zamířili do jeho domu, kde osvobodili jeho svázanou ženu.), 16) Holmes pronásledující Stapletona v noci nesmyslně do blat, aniž by znal cestu (Kromě toho, že to opět odporuje knize, tak Holmes nebyl idiot ani blázen a takovou blbost by neudělal, když i ve dne to bylo životu nebezpečné, natož v noci za husté mlhy, která se stala osudnou i Stapletonovi znalému cesty.), 17) Holmes snažící se zachránit Stapletona (ad 16, navíc tato scéna je zbytečně dlouhá), 18) Sir Henry se vrací domů na koni místo pěšky (sir Henry posloužil jako návnada, přičemž mu Holmes nařídil, aby se vracel sám pěšky. Holmes s Watsonem zároveň předstírali, že odjeli zpět do Londýna.) atd. Všechny výše uvedené nesmysly jsou naopak správně ve filmu z ´88, jehož odklon od předlohy se projevuje jen ve vesměs zcela nepodstatných drobnostech, daných navíc obvykle pouze nutným krácením pro zvýšení spádu snímku. Suma sumarum atmosféra verze Psa baskervillského s Richardsonem je slušná, film je pořád relativně dost blízko předloze oproti některým jiným verzím (zejména oproti verzi s Cushingem, která je téměř urážkou Doylova díla), ale ve výsledku je množství odlišností oproti předloze překopávajích místy děj, smysl i vztahy mezi postavami příliš vysoké, a rozhodně tak nelze hovořit o věrné adaptaci či pouze nějakých decentních úpravách děje. V některých případech jde totiž o scény klíčové. Zvláště ke konci se rozdíly už kupí natolik, že jsem si musela spravit chuť právě verzí z roku ´88, která zde má překvapivě pouze 74 procent, zatímco tři nejslavnější, avšak horší verze (tato a verze z let ´39 a ´59) jsou hodnoceny výše, což asi nelze vysvětlit jinak než tím, že recenzenti očekávají primárně horor, nečetli knihu, či prostě hodnotí ze sentimentality. Snímek z ´88 přitom oproti nim disponuje i jemným humorem v podobě přidané scény s Holmesovým kuchařským uměním, pěknými okamžiky jeho soucitu s Laurou i zbitou Beryl, daleko větší celkovou ponurostí i větší dramatičností (neplést si drama s akčním pobíháním): už jen to, jak Brett coby Holmes odpoví na otázku, zda pes opravdu existuje, je silné. Nicméně díky filmovým kvalitám snímku, vcelku dobrému výběru některých herců a jejich uvěřitelným výkonům není výsledný dojem nakonec nikterak špatný, a tak lze říci, že toto filmové zpracování s Ianem Richardsonem je ze čtyř zmíněných západních verzí (´39,´59,´83,´88) druhou nejlepší. Kvalit o pět let mladší adaptace však rozhodně nedosahuje.

Nebudu tentokrát hodnotit hvězdičkami. Nebylo by to fér, neboť jsem neshlédla celé představení až do konce (viděno ze záznamu). Viděla jsem nicméně dost na to, abych si mohla dovolit komentář. Důvodem mého přepnutí na jiný kanál bylo popravdě to, že na mne působilo dosti hloupě a afektovaně a nedokázala jsem se do něj ponořit. A to mám parodie, tedy pouze ty inteligentní, ráda a snesu ji i v případě nejslavnějšího detektiva, na rozdíl od některých nepovedených a vážně míněných adaptací Doylova díla. Přesto očekávám alespoň minimální spojitost s předlohou. Scénář vycházející velmi volně z románu Pes baskervillský a povídky Ďáblovo kopyto byl ,, obohacen" o celou řadu dalších prvků a drobných dějových linek. Rodenův Holmes je tu opět představen v duchu obvyklého klišé jako fetující magor, přičemž scény s jeho šňupáním kokainu, kterých bylo nadbytek a měly zřejmě sloužit jako humorný prvek, mi nepřišly vtipné ani trochu, ale působily na mne spíše trapně (Kromě toho, že vlastně ani nejsou v souladu s předlohou, neboť Holmes jednak kokain užíval v době, kdy neměl žádný případ, aby tím nahradil nedostatečnou stimulaci svého mozku, jednak ho nešňupal, ale píchal si jeho sedmiprocentní roztok.). A podobně mimo charaktery původních postav se ostatně pohybují i představitelé ostatních hereckých partů. Distingovaný a suchý anglický humor se tentokrát, bohužel, nekoná. (Zde se nabízí srovnání s Audiencí pro královnu ve Stavovském divadle, kde scénárista skvěle vybalancovává situační i slovní humor a herci v čele s Ivou Janžurovou, Igorem Barešem či Janem Hartlem jej dokáží svým výkonem výtečně vypointovat.) Většině herců jsem navíc tak nějak nedokázala jejich role uvěřit. Ocenit lze nicméně poctivou a jistě i nákladnou kostýmní a též scénografickou stránku věci. Z mého pohledu i přes pár dobrých vtipů je Pes baskervillský představením vezoucím se na vlně současného laciného humoru a celkově promarněnou příležitostí. Po Lakomci s Bolkem Polívkou, který byl přece jen lepší a kterého jsem alespoň shlédla do konce, Vojně a míru v ABC, u níž jsem většinu času trpěla, a Listopadu tamtéž, při němž jsem se díky množství zbytečných vulgarismů a hloupému závěru také často cítila trapně a odcházela z něj navzdory výbornému výkonu Michala Dlouhého se silně smíšenými pocity, jde tak o další počin, který mne nezaujal. Vzpomínám si, že amatérská scénka s Sherlockem Holmesem v Policejním muzeu v rámci Muzejní noci před několika lety mne potěšila a pobavila více než toto profesionální vystoupení, což je poněkud smutné.

Jedno z nejlépe hodnocených zpracování Psa Baskervillského, což má své opodstatnění zejména ve skutečnosti, že se film velice detailně drží obsahu knihy, však na to má také nejdelší stopáž. Jde patrně v tomto směru o textově nejpřesnější verzi, ovšem kámen úrazu spočívá v nevhodném výběru některých herců včetně samotného Holmese, takže nakonec tento snímek za snímkem z roku 1988 s Jeremy Brettem pokulhává. Livanov se zkrátka na roli Holmese nehodí, byť v rámci svých možností podává uvěřitelný výkon. Jeho Holmes je však příliš uvážlivý, unavený, chybí mu energie, je zkrátka tak klidný, až je nudný. Opět postrádám Holmesovu energii a její střídání. Naproti tomu Watson byl typově trefou do černého, dokonce bych řekla, že jde po Burkovi s Hardwickem možná o třetího nejlepšího Watsona. Místy navíc podává docela slušný výkon, stejně jako Stapleton, který byl rovněž dobře zvolen. Z výběru ostatních herců lze ještě ocenit představitele doktora Mortimera, který je konečně v souladu s knihou mladý (ostatně stejně jako ve verzi z roku 1988), jakkoli jeho vysmátý vstup, který je v první chvíli osvěžující, později při střídání s prázdně zasmušilými okamžiky způsobuje, že doktor působí trochu slaboduše. Naštěstí to neplatí pro celý film. Laura Lyonsová není špatná. Sice se tváří ve svém budoáru s asijským vybavení zkraje až příliš jízlivě a ironicky, nicméně dovede posléze změnit výraz, jen možná méně než představitelka ve verzi z roku 1988, která mi nakonec sedí více, ač typově neodpovídá. Beryl Stapletonová je sice pěkná, ale opět modrooká a světlovlasá, a podle mého mínění ve srovnání s předlohou málo vyděšená. Barrymore ujde. Zbytek je vcelku tragédie: Pan Frankland je postava prazvláštní a podle mého názoru typově neodpovídá, vypadá jako bezdomovec a podobně vyhlíží i jeho domek, který měl být větším domem s věží, a ne chajdou na kraji lesa. Stařec je sice zapšklý dostatečně, ale divákovi je zatežko věřit, že by měl při své zchátralosti vůbec energii na všechny ty malicherné soudní procesy. V tomto směru je představitel ve verzi z roku 1988 jednoznačně lepší. Paní Barrymorová je úplně divná a poněkud afektovaná. A sir Henry je postava zcela mimo-nesoustředěný a nižším intelektem oplývající alkoholik s chováním neukázněného děcka, který očividně leze Holmesovi na nervy. (Vzhledově odpovídal knižní předloze asi nejvíce ve filmu s Ianem Richarsonem z roku 1983, ale výkonem mi osobně více seděla rozpačitá verze Henryho z roku 1988 s Jeremy Brettem, byť oba představitelé jsou stejně dobří.) Co se exteriérů týká, jsou pochopitelně ruské, což lze tvůrcům asi stěží vyčítat. Scény ve městě tak působí málo anglicky, podobně jako v našem Dobrodružství kriminalistiky. Baskerville Hall je pak zvenku málo zajímavé anglické sídlo. Pokud jde o přírodní scenérie, je tu dostatečně mlhavě a sychravo a bažiny se tu též najdou, byť celek vypadá spíše jako ruská tajga. Ovšem zbytek blat či kopců v nich je tvořen prapodivnými haldami suti. Možná, že kdyby byl film černobílý, částečně by se tento nedostatek ztratil. Interiéry sídla Baskervillů jsou prosté, ale vzhledem k tomu, že tu měla být nejstarší, možná ještě středověká část domu, mi absence novogotického vybavení nikterak nepřekážela. Některé záběry interiérů i exteriérů přitom měly potenciál alespoň částečně anglicky působit, takže podle mého názoru to pouze chtělo schopného střihače a kameramana s větším citem. Ostatně právě střih a podle mého názoru i režie jsou největším problémem snímku a projevují se absolutně fádním a nudným, místy až rozpačitým pojetím, a to i co do hereckých výkonů. Vše je vyprávěno jako pohádka, chybí jakékoli napětí, většina postav (s výjimkou výše zmíněných střelených výkonů) jako by text pouze odříkávala (viděno v ruském originále), a to i v dramatických místech, např. i ve chvíli, kdy dr. Watson a sir Henry slyší v noci na blatech psa. Watson se sice tváří trochu vyděšeně, ale ve výsledku si o tom oba povídají ve stylu ,, Dnes jsem měl k obědu kuře s rýží.“ K tomu pár prázdných scén, kdy to herecky skřípe (např. dlouhé mlčení s pohledem do stolu), a které působí, jako kdyby herci najednou zapomněli text. Téměř to vypadá, jako by mdlost projevu byla cílená, aby vyjádřila režisérovu mylnou představu o britské rezervovanosti. Snímek možná postrádá i šikovného dramaturga, protože zatímco ve verzi z roku 1988 byl děj vhodně zkrácen pomocí Watsonových dopisů, jak je tomu v knize, a některé návštěvy redukovány na jednu, zde si divák vše několikrát poctivě odšlape spolu s Watsonem. Výsledkem všeho zmíněného je nuda, kdy má člověk chuť film neustále posouvat kupředu. Nakonec bych tedy byla raději, kdyby onou luxusně dlouhou stopáží disponovala verze s Brettem, která mi vždy rychle uteče, a na jehož Holmese bych se 2,5 hodiny dokázala klidně v kuse dívat. Celek pak doráží totálně nevhodná hudba (použitá často i v místech, kde by být neměla, nebo měla být jiná), střídající táhlou melancholickou až pohádkovou melodii s flétnou připomínající peruánské motivy s rytmickou hudbou ve stylu amerického country a melodií triumfální hodící se spíše k slavnostnímu vstupu na banket u královny Viktorie než k úvodu v Holmesově bytě. Pozitivem snímku je tentokrát pes natřený fosforem stejně jako v britské verzi z roku 1988, kterýžto prvek nepochopitelně chyběl ve verzi s Cushingem. Osobně bych tedy vyměnila střihače, režiséra, tři čtyři herce včetně představitele hlavního hrdiny, najala pořádného dramaturga, a mohl to být výborný film. Za daných okolností však i nadále zůstává nejlepší a knize nejvěrnější adaptací verze s Jeremy Brettem, protože nesedí jen po stránce dějové, ale překonává tento film i v ostatních podstatných bodech.

Ve snaze nehodnotit ostatní herecké představitele slavného detektiva čistě na základě jednoho filmu jsem shlédla i Cushingovu verzi Znamení čtyř. Problém tohoto snímku tkví v emoční plochosti a překotnosti. Je očividné, že padesátiminutový formát se pro tuto delší Doylovu povídku nehodí. Jako by se nedostatek času projevil na rychlosti odříkávání replik, které jsou doslova oddrmoleny, a to včetně dramatických věcí. Rovněž kulisy jsou divadelní. Snímku zároveň chybí jakékoli napětí. Co se herců týká, jestliže u Znamení čtyř z roku 1987 někteří recenzenti obecně vyčítají (patrně z neznalosti zbytku seriálu) Brettovu Holmesovi přílišnou vážnost a nedostatek úsměvu, Cushingův Holmes je ve srovnání s ním absolutní suchar. Navíc jak jsem již psala u Psa baskervillského, energie Cushingovi nechybí, ale je stále stejná, a ještě více než u pohodáře Richardsona, který disponuje značným charismatem, tak postrádám v Cushingově pojetí pro Holmese typické prvky jako klid střídaný s horečnou aktivitou či výraznější změny Holmesovy nálady, tak skvěle vystižené právě Jeremy Brettem. Chybí mi i onen lehký humor přítomný v seriálu TV Granady. Pokud jde o vedlejší postavy, Sholto neodpovídá vzhledem ani chováním, navíc jeho herecký projev působí nevěrohodně. Špatný je i výběr Smalla. Snímek je tentokrát dost věrný předloze, byť zde vedle nějakých drobných změn oproti textu v rámci nutného zkracování najdeme i některé odlišnosti od ní (viz irregulars v Baker Street, Tonga nespadl do vody apod.). Ocenit lze například epizodu s bývalým boxerem či paní Forresterovou. Zvláště přítomnost této druhé postavy je příjemným doplněním, neboť ve verzi s Brettem byla úplně vynechána. Ovšem návštěva u ní poněkud zpomaluje tempo detektivního pátrání, což asi osvětluje důvod jejího vypuštění ve filmu z roku 87. Návštěva Sholta u Mary je pak naprosto zbytečná. Naopak zamrzí zcela chybějící scéna s Holmesovým převlekem, kterým napálil inspektora Jonese, jež pobaví v mladším snímku, špatně zahraná scéna s Mary u truhly (Mary je tu nadšená z pokladu, což v knize nebyla. Pouze se tu říká, že není nadšená, ale její herecký výraz tomu naprosto neodpovídá.) a předstírané sympatie mezi Watsonem a Miss Morsten, kterým nelze na rozdíl od snímku s Brettem, kde byl jejich vztah naznačen sice mnohem decentněji, ale zato uvěřitelněji, vůbec věřit. Celkově tak lze říci, že tento snímek se mladšímu filmovému zpracování této povídky nevyrovná, ale na rozdíl od hloupého Psa baskervilleského s Cushingem jde tentokrát o adaptaci předloze daleko věrnější a lze ji vcelku s klidem doporučit.

Můj třetí Pes Baskervillský, tentokrát slavná verze s Basilem Rathbonem. Pokud jde o herecké obsazení, Rathbone se typově na Holmese hodí a podává vcelku dobrý přirozený výkon, ale podobně jako Richardson trpí příliš dobrou naladěností. Zároveň jsem měla v jeho případě pocit zbytečného nadužívání dýmky, z níž bafá i na blatech, jako by Holmese dělala jen čapka a dýmka (přičemž ta čapka je sama o sobě nesmysl). Mortimer je v rozporu s knihou opět starý. Watson působí místy trochu jako ňouma, byť je to způsobeno spíše jen jeho fyziognomií než jeho hereckým partem. Některé výkony ostatních jsou místy lehce teatrální a rádoby dramatické, naštěstí ne příliš, ale celkově mi chyběla ona anglická rezervovanost. Sir Henry nebyl zvolen špatně, dobrý je i výběr manželů Barrymorových a Stapletona. Krajina je tvořena pouze kulisami, čímž pokulhává za výpravou filmů z let 83 a 88 i za verzí ruskou. Navíc mi vadí, že ve snaze o ponurost jsou blata neustále zahalena do mlhy a tmy, takže není takřka rozdíl mezi dnem a nocí, což by podle knihy měl být dle Watsonova líčení rozdíl výrazný. Co se děje týká, film se rámcově drží předlohy, ale zároveň vypouští řadu věcí a některé nesmyslně předělává. (SPOILER) Nechybí tu sledování sira Henryho na londýnské ulici ani scéna s drožkářem známé z knihy, druhá je však příliš odfláknutá a její komický potenciál z mého pohledu zcela zazděn. Naproti tomu se i zde stejně jako ve verzích z roku 1939 a 1983 setkáme se střelbou na sira Henryho na londýnské ulici, která nemá oporu v knize. Klasický to příklad scénáristického opisování. Nesmyslem je pak i to, že dopis s varováním je hozen siru Henrymu do drožky místo zaslán do hotelu (Beryl Stapletonová by těžko k něčemu takovému měla vůbec příležitost, navíc musela zachovat před svým manželem největší opatrnost, což takovéto chování na ulici vylučuje.). Holmes už od samého začátku bez jakýchkoli indicií (ještě před návštěvou dr. Mortimera a okamžitě poté, co si přečetl v novinách informaci o příjezdu jakéhosi sira Henryho) předpokládá, že sir Henry bude zavražděn, takže je asi nejen skvělým detektivem, ale i věštcem. Mortimerův pes už v tutéž dobu pro změnu mrtvý je. Následují absurdní scény, kdy slečna Stapletonová na koni zachrání sira Henryho před vstupem do bažiny, zbytečná duchařská seance manželky dr. Mortimera, Holmes jako vandrák, který pozve Watsona dopisem do své skrýše na blatech, kde ho Watson nepozná (sám se představí jako Sherlock Holmes) a Holmes mu ještě stihne zahrát na citeru a posléze i na housle (Co všechno ten Holmes do terénu netahá, že?). Zde se nabízí otázka, proč byla do filmu vložena podivná figura pana Franklanda, když klíčová linie s jeho dcerou Laurou chybí zcela a sám nesehrál oproti knize v objevu Holmesovy skrýše žádnou roli. Nikoho tím pádem nezajímá ani to, proč se sir Charles motal večer venku u branky na blata, což byla ve skutečnosti v Holmesově pátrání významná část skládačky. Ve výsledku to ubírá Holmesově dedukci a jeden si až říká, na základě jakých důkazů vlastně vyvodil svůj závěr ohledně motivu a identity pachatele. Sir Henry a slečna Stapletonová se chovají po americku nevázaně. Watson je přichytí na blatech při líbání, přičemž Stapletonova žárlivá scéna chybí, neboť slečna Stapletonová je skutečně Stapletonovou sestrou místou manželkou (Srdečně se pak s bratrem i v soukromí baví o své svatbě se sirem Henrym a on tento záměr schvaluje, místo toho, aby se ho bála, a on ji na konci uvěznil a svázal, aby nemohla sira Henryho varovat, jak tomu bylo v knize i ve verzi s Jeremy Brettem.). Sir Henry oznamuje Holmesovi, že odjíždí se slečnou Stapletonovou do Kanady (přitom v knize se chtěl v Anglii usadit) a hodlají se vzít, takže večeře u Stapletona je de facto večeří zásnubní. Sir Henry se z ní vrací domů procházkou z vlastní vůle, nikoli na Holmesovu radu, což je v rozporu s knihou (Holmes sice siru Henrymu neřekl, co jej v noci čeká, a předstíral i před ním, že s Watsonem odjíždějí do Londýna, ale dal mu přesné instrukce, které musí daný večer beze zbytku dodržet.). Holmes a Watson jsou kvůli nehodě vozu nuceni běžet směrem na Baskerville Hall přes blata, aby stihli sira Henryho a psa, díky čemuž se sir Henry se psem pere celou věčnost (a jak zde někdo poznamenal, činí tak překvapivě zcela potichu), přičemž pes vůbec není natřený fosforem. Absence tohoto důležitého detailu překvapí vzhledem k tomu, že dle Holmesových slov v knize by Seldena nepřiměl k útěku pouhý pes, a byl to vedle jeho velikosti právě jeho planoucí zjev přízraku jakoby vynořivšího se přímo z pekla, který vyvolal takový děs nejen v siru Charlesovi, ale i v tak otrlém zločinci, jakým byl několikanásobný vrah Selden. Na blatech vidíme nejen pozůstatky nějakého kromlechu, ale současně i ruiny jakéhosi kostela: právě někde zde nalezne Holmes úkryt psa, aby se v něm nechal Stapletonem zcela hloupě uvěznit (!). Zbytek je pak už naprostá hloupost. Stapleton se vrací na Baskerville Hall, aby obalamutil nic netušícího Watsona (posílá ho na blata za Holmesem) a pokusil se otrávit sira Henryho. Holmes se však vrací včas, takže Stapletonovi nezbývá než v duchu amerických gangsterek zmizet se zbraní v ruce, aby se ještě ve dveřích srazil s Watsonem, který snad jako jediný pořád ještě netuší, že jde o pachatele. Uteče pak směrem na blata, aniž by se o jeho osud kdokoli nějak staral včetně scénáristy a režiséra, kteří divákům neposkytnou ani žádný dovětek naznačující jeho smrt. (KONEC SPOILERU) A celkové shrnutí? Snímek s Basilem Rathbonem je jako film sledovatelný bez pocitu trapnosti (na rozdíl od verze s Cushingem), má jisté kouzlo dobových snímků, avšak o nejzdařilejší a nejvěrnější adaptaci se rozhodně nejedná. Tou i nadále zůstává film z roku 1988, jenž je až na pár skutečně nepodstatných drobností předloze nejvěrnější, disponuje asi nejlepšími hereckými výkony i v případě vedlejších postav, ponurou atmosférou s reálnými exteriéry i interiéry a především samotným Brettem, který v roli Holmese překonal všechny své předchůdce i následovníky (hodnoceno i v rámci celého seriálu TV Granady). Zatímco série s Brettem včetně Psa baskervillského se neomrzí nikdy a sáhnou po ní milovníci knihy, kteří se zajímají především o samotný příběh s jeho detektivní logikou a vykreslením postav, a kteří touží po klasickém a co nejpietnějším uchopení, snímek s Basilem Rathbonem tak stačí vidět pouze jednou, přičemž bude oblíbený především u diváků, kteří si Psa baskervillského nespojují s ničím jiným než tmavými blaty a přítomností psa a stačí jim to ke štěstí.

Tak jsem konečně shlédla ono slavné zpracování Psa baskervillského s Peterem Cushingem, a mohu říci, že mne zdejší vysoké hodnocení tohoto snímku upřímně překvapuje. Nabízí se přitom opět srovnání s výtečným zpracováním z roku 1988 s Jeremy Brettem, které ční nad tímto starším filmem jak co do výběru hlavního představitele, tak co do věrnosti knižní předloze. Cushing není špatný a je zjevné, že byl zvolen i s ohledem na úplně první zobrazení Holmese v magazínu Strand. Nechybí mu ani energie, ale je bohužel málo impozantní a vzhledem k výšce představitele sira Henryho i figuře dr. Mortimera v přítomnosti ostatních postav zcela zaniká, což se u Bretta nestává. Ten na sebe strhává pozornost doslova v každé scéně, v níž se objeví, a to bez ohledu na to, jakými skvělými herci je v danou chvíli obklopen. Cushing zároveň nevyzařuje takovou autoritu, aby mu člověk nedokázal odporovat, jak je tomu v případě knižního Holmese i jeho filmového protějšku v Brettově podání. Cushing tak místy působí až jako pouhý Watsonův doprovod. Výběr dr. Mortimera je tradičně špatný, sir Henry je pak dosti arogantní a nepříjemně působící, a k tomu poněkud prkenný. Co se děje týká, hned úvodní scéna je nepřesná (Hugo dívku v knize nezabil, tvůrci zde navíc vsadili spíše na ruiny nějaké církevní stavby než na dolmen), což ale není zásadní chyba. Zamrzí chybějící scéna příjezdu na Baskerville Hall a seznámení se s Barrymorem a jeho ženou, která má ve verzi s Brettem atmosféru sama o sobě (v této verzi tu už prostě oba jen jsou a nepůsobí na rozdíl od Watsonova prvního dojmu nijak divně). Navíc ve verzi s Brettem je sídlo autentické, na rozdíl od zde očividných kulis. Rovněž blata působí ve verzi z roku 1988 věrohodněji a mají lepší atmosféru. Pak už následuje celá řada nesmyslných odlišností od předlohy, od menších a pominutelných až po ty do nebe volající (SPOILER): viz rádoby dramatický pavouk, návštěva cínového dolu (ten je v knize zmíněn až v závěru jako možný cíl prchajícího Stapletona), kriminální čin dr. Mortimera, srdeční slabost sira Henryho, Stapleton pozve na večeři i Holmese a tomuto pozvání zabrání Holmesovo zranění nohy (Holmes naopak předstíral, že s Watsonem odjeli do Londýna, neboť pro usvědčení pachatele a likvidaci psa bylo klíčové, aby se sir Henry vracel večer přes blata sám.), Stapletonova dcera (místo manželka), pomstychtivost slečny Stapletonové, protože ji prý chtěl sir Charles zneužít, opět chybí linie Laury Lyonsové a jejího otce podstatná pro smrt sira Charlese, zcela nemístné chování slečny Stapletonové (v ohozu lehké děvy sedící na skalisku s vykasanou sukní před cizím mužem, což je v absolutním rozporu nejen s knihou, ale v případě slušně vychované mladé dámy i v rozporu s viktoriánským obdobím), ze Seldena je zde udělán pomalu Jack Rozparovač, entomologem je místní kněz, který studuje pavouky (entomologem byl ve skutečnosti Stapleton a studoval motýly, což byla jedna z věcí, která ho prozradila), Watsonova honička slečny Stapletonové, Watson topící se v močále atd. atd. atd. (KONEC SPOILERU) Teatrální provedení, absence důležitých postav a občas nějaký ten prkenný herecký projev pak celku nepřidávají. Ve výsledku tak film působí až jako komické melodrama, které je téměř urážkou Doylova díla. Ve verzi z roku 1983 s Ianem Richardsonem bychom také našli přehršel rozdílů oproti předloze, přesto je snímek s Richardsonem předloze celkově přece jen věrnější. Zde bylo pole přeoráno tak důkladně, že by sir Arthur své dílo možná ani nepoznal. O rozdílu ve filmových kvalitách obou filmů ani nemluvě. Váhala jsem mezi jeden a půl a jednou hvězdičkou za úvodní scénu, ale když vidím zdejší nemístné hodnocení, nemohu než hodnocení snížit. 0,5-1* Za mne tedy jednou a dost. A když Psa baskervillského, tak jedině knize věrnou adaptaci s Jeremy Brettem.

Brilantní adaptace překonávající v některých ohledech i Doylovu předlohu. Opět naprosto pietní provedení (dokonce včetně onoho Holmesova hvízdnutí), opět vynikající výběr vedlejších herců a jejich herecký um, Holmes v nejlepší formě předvádějící dokonalou dedukci, Watsonův překvapivý koníček, a k tomu výborná atmosféra s deštěm, ponurou scénou popravy a úvodem okořeněným nádechem takřka hororovým. Scénáristé navíc zasadili příběh oproti Doylovu textu do jarního období, což jim umožnilo přidat vtipné momenty týkající se paní Hudsonové, jež pobaví stejně jako úplný závěr s Watsonovým psaním a Holmesovým houslovým číslem. Další bezchybné zpracování, jak je tomu v tomto seriálu až na dvě tři výjimky pravidlem. Plným právem maximální hodnocení.

Velice příjemný díl odehrávající se v pěkném prostředí a opatřený klasicky tajemným úvodem. Watson tentokrát dostane kapky, Holmes si zaběhá i zaboxuje a ještě stihne vyřešit další případ, o kterém díky siru Arthurovi bohužel nic nevíme. Jako správní gentlemani přitom oba pomohou dívce v nesnázích, aby za odměnu dostali kus svatebního dortu. K hereckému obsazení nemám výhrady, snad jen pan Woodley na mne svým projevem působil poněkud teatrálně. Co se obsahu týká, vše je opět v souladu s předlohou, tedy až na závěrečnou scénu, která je ovšem kouzelná. Nabízí se přitom myšlenka, že Holmesova adresa možná není tak proslulá pouze díky Watsonově literární činnosti. K uživateli zimi: Možná to chce přečíst si předlohu, protože tento seriál Sherlocka nezesměšňuje, ale naopak mu postavil pomník tak nehynoucí, jako žádný jiný seriál před ním ani po něm. Všem, kteří touží v případě Osamělé cyklistky po temnějším příběhu s méně banálním rozuzlením, pak lze doporučit Vražedná místa, 2. díl Pacientčiny oči.

Čím jsem starší, tím více mám pocit, že žijeme v divné době, v níž jakoby lidé ztráceli jemnocit, a láska, něha, pokora, upřímnost a čistota jsou pokládány za slabost a trapný přežitek, který je k smíchu. Některé zdejší hrubé komentáře k tomuto filmu hovoří samy za sebe. Já jsem při opětovném shlédnutí Babičky po letech od prvních minut až po ty poslední stěží potlačovala slzy. To, co zde někteří označují za přehnaný sentiment a naivitu, není totiž ve skutečnosti nic jiného než ryzí lidskost, která bude ovšem v současné uspěchané době pro mnohé diváky odkojené nynější plytkou ,,kulturní" tvorbou ve své pravdivé naléhavosti obtížně stravitelná. Kniha Boženy Němcové přitom není žádnou idylkou, za niž je často označována. Pod barvitou veselostí vesnického života se často skrývá těžký životní úděl, od počáteční babiččiny osamělosti v její chaloupce po ztrátě manžela a odchodu dětí, přes skrytou bolest kněžny, které stejně jako babičce zemřelo dítě, a proto ani ona nebude jíst jahody, chudobu rodiny Kudrnovy, Kristlu trpící pro snoubence naverbovaného na 14 let, Hortenzii, ač z jiného sociálního prostředí, trpící zrovna tak, až po vrcholně tragický osud Viktorky v rozměrech antického dramatu. Jako dítě jsem si tak z její četby odnesla vedle radosti i pocity smutku a melancholie. Z této filmové adaptace pak doslova sálá poetická atmosféra předlohy, čímž pro mne zcela překonává poněkud nudnou a unylou adaptaci Moskalykovu. Jednotlivé scény, ať již jde o příjezd babičky, návštěvu nafrněných slečen ze zámku, setkání s paní kněžnou či první políbení zraněné Viktorky černým myslivcem na mezi jako by vypadly z jejích stránek a současně z Kašparových ilustrací, kterými bylo moje vydání opatřeno. Stručně pojatý příběh Viktorky tu možná i díky černobílému formátu působí obdobně strašidelně, jak na mne působil v knize v době, kdy jsem jako dítě ještě nemohla plně rozumět lásce mezi mužem a ženou ani milenecké touze. Vhodné nasvícení přitom činí Nezvalův pohled uhrančivějším než pohled páně Čepkův. A jeho hlas je vskutku podmanivý, stejně jako je Viktorčin smích vpravdě šílený. Herecké výkony většiny zúčastněných nelze než pochválit. Terezie Brzková ztělesnila babičku přesně tak, jak jsem si ji v dětství při četbě knihy představovala. Prostá venkovská žena ztělesňující moudrost a dobrotu stáří, laskavá, vřelá, skromná, šetrná, neúnavně pracovitá a přijímající životní těžkosti i přirozený běh lidského života s pokorou a vděčností k Bohu, občas mírně kárající a napomínající, držící se svých zvyků i víry včetně některých pověr, jedním slovem starosvětská. Paní Kurandová se jí ve svém pojetí ani nepřiblížila; snad proto, že babičku hraje, zatímco paní Brzková jí prostě je. Babička Jarmily Kurandové tak přes veškerou upřímnou snahu působí spíše jako fortelná a vcelku přísná žena, z níž sálá smutek, než jako křehká dobrotivá stařenka vyzařující vřelost a optimismus životním ranám navzdory. A pro ty, kterým se zdá, že paní Brzková žádný výkon nepodala, protože beztak byla jen za sebe a neuměla než laskavé stařenky jako babičku Boženy Němcové či sudičku-kořenářku v pohádce Byl jednou jeden král, doporučuji její nerudnou a hamižnou baronku v Počestných paních pardubických. Stížnosti některých recenzentů na přehrávání a nerealističnost v tomto snímku pak naprosto nechápu. Každičká věta, kterou Terezie Brzková pronese, přirozený projev Světly Svozilové stejně jako srdečný a noblesní projev paní kněžny v podání Marie Glázrové, těch pár slov, která si vymění Viktorka Jiřiny Štěpničkové a černý myslivec Gustava Nezvala (všichni tři zmínění rovněž zcela v souladu s mou představou z knihy), dojetí Boženy Šustrové coby Kristly před paní kněžnou o dožínkách, úvodní slovo vypravěčky, to vše je přece hotová koncentrace citu. Na procítěném hereckém projevu a hlasové intonaci většiny zdejších protagonistů by se mnoho dnešních tzv. herců mohlo učit. Snad jen Nataša Tanská se úplně nevyrovná překvapivě vyzrálému projevu Libuše Šafránkové, ale rozhodně bych ji nezatracovala. Její projev není nijak zvlášť prkenný a Libušku mám spojenou s tolika jinými rolemi, že to na mne působí rušivě, takže nakonec je pro mne Nataša jako Barunka vhodnější. Jediné, co mne mrzí, tak je pouze to, že celý film není delší. Kvůli omezené stopáži musela být přirozeně vypuštěna řada věcí. Nejvíce asi zamrzí větší propracovanost vztahu babičky a Barunky, chybí i drobnosti jako například babiččino vyprávění, kterak jako mladá potkala Josefa, císaře, či závěrečné kněžnino ,, šťastná to žena" a oznámení babiččina úmrtí včeličkám, které mi trochu chybělo. Vypuštění posledních dvou zmíněných scén však bylo nutné, aby neubraly sílu závěrečnému apelu ,, Nezapomeň na svou zem, z které jsi vzešla.", z něhož čiší vlastenectví tak mocně, že nechápu, jak to mohli nacisté nechat projít. Zároveň lze říci, že se František Čáp s onou krátkou stopáží popral velmi dobře; vypíchl babičku coby hlavní postavu a ponechal i většinu klíčových okamžiků. Dokázat vytvořit funkční zkratku je totiž také docela umění, vlastně dosti velké, které dnešní filmoví tvůrci už rovněž prakticky vůbec neovládají. Babiččino konstatování ,, Lidi zpanštěli a staré dobré české zvyky jim nevoní." by se pak zvlášť v dnešní době dalo tesat do kamene. Spolu s filmy Zlaté dno s Vlastou Burianem a Nebe a dudy s Jaroslavem Marvanem a Jindřichem Plachtou je Babička skvělý snímek pro každoroční svátky klidu, míru a lásky k bližnímu, jakož i pro konec roku, kdy vzpomínáme na všechny dobré lidi, kteří nás již opustili. Myslím, že neznám laskavější filmy než zmíněný trojlístek. Na závěr mohu jen použít slova uživatele Mariin, který ve zdejší diskuzi uhodil hřebíček na hlavičku, když napsal, že knižní i tato filmová verze Babičky ,, se líbí těm, kteří touží po lásce, moudrosti, dobru a kráse, protože intuitivně cítí, že ideál, který ukázala Božena Němcová a po ní ve filmu František Čáp, ideál, který v sobě nosí všichni dobří (i když nedokonalí) lidé, je krásný a pravdivý." Za mě plný počet.

Nepatřím k divákům, kteří na Tolkienově díle vyrůstali. Mé první setkání s ním proběhlo až v kině, kam jsem byla pozvána na Dvě veže, abych si následně přečetla celé jeho dílo a na českou premiéru Návratu krále vyrazila již dokonale obeznámená se světem, který na stránkách svých knih stvořil. Proto je můj pohled možná do jisté míry jeho filmovým zpracováním ovlivněn. Přesto se domnívám, že jde o zpracování vynikající, které bude sotva kdy překonáno. Dnes už totiž zřejmě nikdo nedokáže natočit adaptaci tak dokonale vybalancovanou a citlivou, dokonce ani Peter Jackson sám. Podotýkám, že hodnotím tuto trilogii jako celek, jak to bylo ostatně tvůrci zamýšleno a jak alespoň podvědomě nejspíš hodnotili i kritici, kteří Návratu krále udělili 11 oskarů. Tentokrát budu stručná, a ačkoli lze snímku možná vytknout nějaké drobnosti v podobě pár odchylek od předlohy, zastavím se pouze u jediné větší a fanoušky Tolkienova díla nejčastěji kritizované, a sice zabití Sarumana ve Dvou věžích a vypuštění ,,vymetení Kraje". Zde se totiž musím Jacksona zastat, jakkoli obvykle patřím k tvrdým kritikům ve chvíli, kdy někdo zasahuje výrazněji do kvalitní literární předlohy. S jistou dávkou představivosti a drobnou zkušeností s filmovou či hereckou branží si totiž troufám říci, že neměl na výběr. Uvědomme si, že cca 11,5 hodiny sledujeme strastiplnou pouť společenstva a Froda za zničením prstenu, a závěrečný pád věže v Barad dûr je tak absolutním vrcholem filmu, jenž svou monumentalitou a dojemností vyvolá pocit uspokojení a jisté katarze u diváka vyčerpaného utrpením, které se svými hrdiny sdílí dobu tak dlouhou. Kdyby po něm následovala ještě nějaká bitva o Kraj, zničení Saurona by bylo redukováno na druhořadou nepodstatnou epizodu a snímku by najednou chyběl pořádný a skutečně epický závěr. Jinými slovy vypuštění této knižní pasáže bylo ve snímku zcela nezbytné. Za daných okolností pak bylo přirozeně nutné odstranit Sarumana již dříve, logicky v závěru Dvou věží, kdy je v bitvě o Helmův žleb poražena jeho armáda. Kromě toho v každém dobrodružném snímku či příběhu, v němž hrdina podniká cestu za zničením nějakého ultimátního zla, je postupné zničení menších sluhů tohoto zla věcí nejen běžnou, ale pro patřičné vystupňování dramatu dokonce žádoucí. Pochopitelné je ostatně i vypuštění strašidelné scény u Mohylových vrchů, která by se až příliš podobala scéně v díle následujícím. Možná lze filmu vytknout například až příliš tvrdý Elrondův postoj vůči sňatku své dcery s mužem, kterého v knize vlastně vychoval a vnímal jako syna, či nějaké jiné drobné mouchy. K pochvale je toho však rozhodně daleko více. Od dobrého castingu, krásných lokací, přesvědčivých hereckých výkonů a práce návrhářů, kteří se zhostili nelehkého úkolu vytvořit neexistující svět způsobem tak skvělým, že je dodnes inspirací pro mnohé tvůrce na poli výtvarného umění, oděvního průmyslu i designu stejně jako pro mnohé kopisty na poli filmovém, přes vynikající scénář bez hluchých míst střídající dokonale vyváženým způsobem scény akční, strašidelné či tísnivé, smutné, komické, laskavé, dojemné i poučné, práci kameramanů a osvětlovačů ohromující nejen úchvatnými nálety na krajinu, ale celkově dotvářející atmosféru jednotlivých scén, která spolu s počítačovými triky, výbornými nejen na svou dobu a sloužícími snímku, nikoli sobě samým, a vytvářejícími tak svět naprosto uvěřitelný i s jeho draky, olifanty a jinými potvorami, vynikne zejména ve srovnání s pozdějším Hobitem, až po ten nejbarvitější a zároveň jeden z nejkrásnějších soundtracků, jaký kdy byl pro nějaký film složen. Vypiplanost do detailu je tu prostě cítit na každém kroku. Je málo filmů, na něž si divák uchová vzpomínku natolik silnou, že při pouhém poslechu hudebního doprovodu cítí dojetí a mrazení i po dvaceti letech. Pán prstenů mezi ně patří. A ačkoli měl Peter Jackson oproti jiným režisérům fantasy snímků výhodu v podobě vynikající, skutečně silné a propracované předlohy, nelze než mu i dalším spolutvůrcům složit poklonu a poděkovat za tento výsledek jejich mnohaleté práce. Stejně jako nelze neuznat jejich podíl na celosvětové proslulosti Tolkienova díla a rozšíření povědomí o něm. Má vlastní osoba je toho důkazem. Za mě tedy jednoznačně a plným právem maximální hodnocení.