Hallam

Toto dílo experimentálního strukturálního filmu se skládá z dvanácti záběrů. Jednotlivé obrazy zachycují vařič, na němž jsou postupně páleny fotografie. Esovitý tvar spirály vařiče se pomalu objevuje na povrchu každé z fotografií, a tak je symbolicky přetváří do nové dekadentní formy umění, než obraz zcela zčerná a zbude jen žárem vlnící se popel. Ve filmu je přítomna zvuková stopa, která vypovídá o původu či okolnostech vzniku jednotlivých fotografických děl. Zvláštností je, že se komentář vztahuje vždy k následující fotografii, nikoliv té, jež je právě v obraze. Asynchronnost mezi obrazem a zvukem posiluje divákovu představivost a forma filmu jako takového verifikuje zákonitosti strukturálního proudu kinematografie.

Černobílý siluetový film podle řeckého mýtu pojednává o sochaři Pygmalionovi, který se zamiloval do svého díla - sochy, jež zpodobňovala krásu bohyně Afrodity. Galathea, jak sochař dílo nazval, vlivem proseb a modliteb ožila. Její povaha jako živoucí bytosti se však neshodovala s ideály krásy duše.

V pořadí druhá z šesti Hofmanových adaptací knihy Devatero pohádek Karla Čapka. Kreslený film poměrně věrně zachycuje tuto látku a z hlediska výtvarné koncepce navazuje na původní ilustrace knihy, jež vytvořil autorův bratr Josef. Film vypráví o listonoši Kolbabovi, který usne na poště a objeví poštovní skřítky, kteří hrají karty s dopisy bez adres. Každý z neoznačených dopisů má totiž takovou hodnotu, jaký se v něm skrývá obsah. Kolbabovi se takto dostane do ruky psaní, v němž neznámý Frantík žádá o ruku jakousi Mařenku, načež se rohodne adresáta za každou cenu vypátrat.

Film je prostřední částí trilogie režiséra Leose Caraxe, jednoho ze zástupců tzv. francouzského neobaroka, jenž prostřednictvím centrální postavy Alexe propojuje snímky KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU a MILENCI Z PONT-NEUF.
Paříží se šíří virus, který zachvacuje milence, vyznávající lásku založenou na tělesném prožitku bez přítomnosti pravého citu. Alex, přezdívaný Mlčoch, má hbité ruce. Proto je podsvětím najat k odcizení vakcíny. Poměrně banální příběh je zastřen vizuální koncepcí filmu, jejíž háv pootvírá prchavou krásu okamžiku, skrývající se v kýženém pohledu na svět moderní doby. Jazykově filmové prostředky promlouvají skrze filmový obraz, podobně jako malířské dílo komunikuje s otevřenou myslí. Kontrasty krásy a modernity jsou přítomny v dvojjediném přístupu k hudbě, která spojuje vážný styl spolu s popem 80. let, v pojetí barev obrazu, stejně jako v poklidném tempu filmu, jež je narušováno vpádem dynamických scén. Jedna z nich s dlouhou jízdou kamery zachycuje zběsilý běh Alexe na píseň Davida Bowieho „Modern Love“, verifikuje specifický půvab momentu, jakožto i samotného filmu.