castor

Chlapík rozkročený mezi Asií a Hollywoodem, který schytal víc ran, než Van Damme a Seagal dohromady. S jeho rváčským dětstvím pomohla internátní škola, která představovala jistou drsnou továrnu na herce. Vděčí jí nicméně za svoje akrobatické kousky a bojové umění. Získal pár roliček, aby se následně uplatnil jako kaskadér v posledních filmech Bruce Leea. Právě za něj se po jeho nečekané smrti hledal náhradník. Měl se jím stát právě on, nakonec ale zvolil vlastní cestu, a to kombinací kung-fu a komedie. Z ostříleného kaskadéra se stala hvězda, která uplatňovala svoji akrobacii. Ve filmech vystupoval jako prosťáček a nemotora, který měl nicméně smysl pro rytmus, neuvěřitelně ohebné tělo a byl mistrem situačního gagu. Jeho filmy byly plné nápadité choreografie a soubojů, standardně doplněné o triviální dialogy a podivné asijské emoce. Ač se v Americe prosazoval nadvakrát, pomohl sblížit asijskou a západní kinematografii. A otevřel dveře dalším asijským hercům na americký trh. Jeho úspěch má i stinnou stránku, protože je vlastencem za každou cenu, jeho loajalita k režimu tak kdekomu leží v žaludku.

„Když je pán měkota, čeládka zvlčí!“ Ostatně „to kyselo je moc kyselý... a ten bramborák je moc bramborovej!” Moc dobře víme, že divadelní autorita a oceňovaný dramatik byl podstatně víc než jen Trautenberk. Tři generace jednoho rodu, i když vdova po nejstarším z nich Jana (rozená Kalistová) připomíná, že z její strany trvá herecký klan rovných osm pokolení. Určitě se dalo poohlédnout i tímhle směrem, navíc třeba pravnučka Alžběta Malá se profesi také věnuje. Hlavním průvodcem se tu stává David Prachař, který vzpomíná na svá osudová divadelní setkání a který úspěšně střídá velké shakespearovské role a experimentální performance rozvíjející existenciální témata. Příjemné, civilní.

Přečkali mor, spoustu bouří, obstáli v boji s hladem a léta páně 1600 připlouvají v zuboženém vraku k břehům Japonska. Vřelé uvítání je ale rozhodně nečeká, protože na pevnině se tahá za nitky a bojuje o moc. Navíc drzost anglického lodivoda Blackthornea ničemu napomáhá, nerozumí ani slovo, chrlí nadávky a věří v následující rána. Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a permanentní mlžný závoj japonských břehů. To si pamatuju z prvních dílů. Stejně jako obtížnější orientaci mezi postavami, rozjímající tempo a dialogy, které nestrhnou. Ústřední postavou zůstává nemastný Blackthorne, Japonci přezdívaný Andžin, protože jeho jméno neuměli vyslovit, mnohem zajímavější jsou ovšem tlumočnice Mariko (půvabná Anna Sawai) a mistr a mocný válečník Toranaga (ostřílený Hiroyuki Sanada). Andžin postupně opouští pošetilost západního „civilizovaného světa“, který si nárokuje daleká území a nutí jim křesťanskou víru, vlastní řád a kulturu, záhy ale zase upozorňuje na místní „podivnosti“. Ostatně co si budeme: opakovaně tu někdo prosí o vlastní smrt, klíčová je oddanost a čest, pak je zase třeba myslet na vlastní odkaz či být otrokem svých rituálů. Postupně přibydou i souboje a bitevní pasáže, které zvládnou ohromit. Přesto to není pro každého. Ať už loudavými scénami, množstvím postav či nijak zvlášť atraktivními mocenskými partiemi. Určitě respektuju, že knižní předloha má přes tisíc stran, ale tak nějak jsem si přál, abychom už nikam moc neutíkali a drželi se „ústředních“ linií. A rozhodně jsem tak nepatřil mezi ty, jenž nemohli dýchat a hltali každou druhou scénu. Celkově fajn atmosféra, emoce za mě dost průměrné.

Charismatický mnohovrstevnatý britský herec, jehož jméno mnozí na první dobrou neznají, ale tvář rozpoznají zatraceně rychle. Nečitelný, šlachovitý. Žádný hrdina, žádný svůdník. Střídá silné nezávislé kusy s komerčními projekty. Často odhaloval temné lidské stránky, které se snažíme před jinými skrýt. Kladní hrdinové ho příliš nelákaly. Zaujal hned zkraje, a to Francouzovou milenkou. O pět let později se širšímu publiku předvedl v oceňované Misi, vzápětí skočil do bizarního světa Davida Cronenberga, když si v Příliš dokonalé podobě střihnul jednovaječná dvojčata. Tradičně oslavný dokument, prakticky čistý souhrn. Každopádně zvláštní výběr představovaných rolí: dost času strávíme kupříkladu s průměrnými kousky jako Muž se železnou maskou či Stroj času, zatímco jen z 90. let chybí toho času diskutovaný film o temných vášních Posedlost, Soderbergovo drama Kafka, rozmáchlý Dům duchů od Billa Augusta, Bertolucciho Svůdná krása nebo remake Lolity. Televizní úspěchy schází úplně.

Taky jsem byl panelákové dítě. Občas nějaký opilec chrápal u výtahu, občas se ve spíži objevila plíseň, občas nás někdo vytopil. Všechno je to jen slabý odvar oproti tomu, co zažije tenhle nešťastný panelák ve francouzské přistěhovalecké čtvrti. Žije v něm i jeden šmelinář, který se vyhýbá nějaké poctivé práci, dohaduje se se svou ségrou a stále rozdýchává smrt mámy. Hlavně je ale také vášnivým milovníkem exotických zvířat, a tak jednoho dne přitáhne do svého pokoje pavouka. Na první pohled vypadá polomrtvě, ale zdání klame. Záhy pláchne, navíc se zatraceně rychle rozmnožuje. Výsledek je nepříjemný, intenzivní, nápaditý i poměrně drsný, protože úřady nařídí karanténu a z paneláku se jeho obyvatelé jen tak nedostanou. Havěť vypadá věrohodně, pomáhá i dobrý zvuk. Škoda méně sympatických (a dost uřvaných) postav. Navíc mi víc sedělo komornější pojetí, takže kvůli velkohubému závěru mě dění na plátně trochu přestalo zajímat. Takže ve výsledku trochu škoda, po celou dobu tam byl náběh na čtyři hvězdy.

Úvod velmi poutavý, první polovina velice slušná. Neonoir, zapadákov, mullety a trvalé, zpocená podpaží, nestabilní looseři, násilí a mizerné vyhlídky na lepší příští. Kristen Stewart se nebojí zajímavých hereckých výzev a v malém projektu vystupuje coby obsluha místní posilovny. Zabouchne se do ambiciózní kulturistky bez peněz a zázemí, která přes malé městečko projíždí na svojí cestě do Las Vegas, kde si hodlá splnit svůj americký sen. Jenže je tu ještě násilnický švagr, všímavá (otravná) lesbička či démonický otec Ed Harris, který má v tomhle městě leckoho podplaceného a s dcerkou má nezahojené staré šrámy. Navíc její nová známost okusí nežádoucí účinky steroidů… Výsledek (tedy zejména první polovina) má styl i slušnou atmosféru, nakažlivé hudební motivy, výrazné herecké výkony a klíčové toxické rodinné vztahy. Jednotlivé linie se ovšem začnou v druhé polovině drolit, závěrečné tvůrčí ambice mi nesedly a dosud podnětné konflikty mě tak trochu přestaly zajímat. Škoda, mohl to být podstatně silnější thriller.

Nic epického na závěr, ale dalo se to s ohledem na celkové pojetí série čekat. Je to důstojné zakončení, nicméně celkově nijak do vzduchu neskáču. Určitě nepatřím mezi ty, jenž nemohli dýchat a hltali každou druhou scénu. Paní Mariko mělo být umožněno odejít, ale nakonec to dopadlo jinak, což je šokem pro všechny. Ústřední hrdina s vyhraněným postojem (ke kterému jsem si cestu po celou sérii rozhodně nenašel) naopak může z Ósaky odejít živý. Kdo má nicméně v útoku prsty? A proč je jeho loď zničená? Holt jeho osudem není opustit Japonsko… Atmosféra fajn, emoce za mě dost průměrné.

Do vzduchu neskáču, mírné zklamání tam je. Nečekal jsem žádný hluboký film, a vlastně do doby, než přijde producentka s prosbou „najít“ klíčového herce, který zmizel neznámo kam, je to moc fajn. Skvělá akce, kus romantiky, odkazy na starší fláky, vyzdvižení kaskadérského řemesla, výtečná chemie mezi Emily Blunt a Ryanem Goslingem. Právě ten dělal výše zmiňované hvězdě slušných pár let obří službu, když za něho absolvoval luxusní kaskadérské scény. Ovšem poslední akci málem nepřežil, s branží zpřetrhal vazby, což ho stálo i vztah s kameramankou Jody. Ta teď v Sydney chystá svou režijní prvotinu a ve sci-fi divočině se nečekaně objeví i její někdejší milý. Natáčecí den je sice v plném proudu, štáb navíc přišel o jednu z kamer, ale je potřeba si vyříkat staré křivdy (hořící Gosling) a následně odvézt svou milou k jejímu autu 😊 Potud paráda. Jenže pak lehce ubylo humoru, samotná „detektivní“ linka nestrhne, navíc to začne být lehce vyčerpávající a uřvané. Kdo jiný by měl poctu kaskadérskému řemeslu natočit než samotný kaskadér. David „sakra v kurzu“ Leitch si to u mě po Bullet Train či uřvaném a přepáleném Hobbsovi se Shawem úplně nevyžehlil, ale se svým týmem se vyřádil znamenitě. Přesto si budu víc pamatovat kouzelně sladěný pár Gosling-Blunt a jejich oťukávání, což teda nevím, zda je pro akčního režiséra tou nejlepší vizitkou. Tři až čtyři hvězdy.

Finále se blíží, díl před ním přináší bolestivý závěr. Andžin a Mariko míří jménem mistra Toranagy do Ósaky, právě Mariko se Rady starších rozhodně nezalekne a nenechá se přerušovat. Nějak nám, děvče, zdivočelo. „Nejsem žádná sedlačka, po které tu budete šlapat!“ Každý druhý tu každopádně zase chce volit dobrovolnou smrt, znovu přijde nějaký ten rituál a nespočet pomalých scén. Ale nevadilo mi to. Nestabilní Andžin zůstává buranem, na tom se asi už nic nezmění.

Toranaga má zamířit do Ósaky, zatím má ale prostor k oplakávání syna. Jeho smrt bude mít nakonec podstatně větší význam, než by se mohlo zdát. Zatím je v Edu a jeho myšlenky jdou vstříc poklidné smrti. Jeho okolí ale o kapitulaci pochybuje. Andžin se chce setkat s členy své bývalé posádky. Tempem velmi loudavá epizoda (spousta pomalých scén, rituálů…), ale atmosférou strhne. Jiné tradice, jiná kultura. Výrazná snaha o vykreslení postav a komplexních vztahů mezi nimi pokračuje. Ale není to pro každého. Uvidíme, jak velký kolotoč nás v rámci zápletky čeká. Čajový obřad manželů s „nečekaným“ vyústěním.