castor

Evidentně další seriálové zklamání. Výbuch konvoje. Koupil to brácha jedné z postav. Ta i veškeré další postavy mluví a já jim nerozumím. Dělají kroky, které nechápu. Holce je 19 let a už je vdovou. V pohodě, hned má náhradu. A právě tak nějak obecně mi chybí přirozené důsledky konání postav. Chybí klíč k jejich motivacím. Proto je to pak obtížné se samotnými emocemi, které ani v případě smrti několika vojáků nefungují. A do toho všeho se zjevuje samotný Fraser, který divně chodí, má zvláštní postavení těla, neumí mluvit, nevydrží chvíli v klidu, vypadá ztraceně. Bohužel to i já.

Rue, hrdinka Euforie, také prchala před vlastním strachem. Prostě tady byla a snažila se nějak přežít. I pomocí chlastu a všemožných drog. Zkažených kusů okolo ní bylo nemálo. Právě z počátku série jsem viděl mezi těmito dvěma projekty nějakou spojitost. Protože i Fraser se od začátku projevuje komplikovaným chováním. Jenže to záhy vyprchalo. Euforie byla obsahově podstatně silnější. Na italské vojenské základně našel spřízněnou duši: Caitlin. Jenže ta má zřejmě do konce života zaracha („Pořád jsem to já,“ snaží se vysvětlit otci) a Fraser je tak ještě protivnější než obvykle. Společně neodpovídají heteronormativní společnosti, jenže aspoň nějaká pravidla by bylo fajn ctít. Věřil jsem, že alespoň Jonathan bude „normální“. Spletl jsem se. Momentálně je to jen o lehkém zájmu, jak to celé skončí.

Tenhle malý kousek Ameriky v Itálii se mi začíná sakra zajídat. Dál je to místy zatraceně vyčerpávající, protože taková koncentrace divnosti a jinakosti se jen tak nevidí. A jednoduše to musí čímsi zavánět. Caitlin si pomocí Frasera vyzkouší čurat vestoje, jeho (druhá) lesbická matka Maggie zase vyzkouší tmavší barvu pleti. A do toho padá listí, fouká podzimní vítr. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám určitě označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla.

Kdysi oslavovaná Sofia Coppola se tak nějak „stáhla“, dál píše malé velké látky, dál to vypadá, že rozumí (nejen) ženské duši, a dál tak nějak chápeme, co nám svými látkami chce sdělit. Její Marie Antoinetta zažila prázdnotu života u dvora, čerstvá absolventka filosofie Scarlett Johansson osamělost v Tokiu, Stephen Dorff coby obdivovaný herec samotu v luxusních hotelech, ředitelka, učitelka a žákyně život v ústraní při vrcholící občanské válce a v neposlední řadě newyorská matka Laura zase osamění v manželství, ve kterém její druhá polovička propadne pracovnímu nasazení. Tak trochu ztracené spisovatelce s tvůrčí krizí hodlá pomoct ochranitelský otec, který ztracený není nikdy: rozhodně ne pak v případech, kdy okolo projde nějaká přitažlivá sukně. Jelikož Laura s jeho přičiněním zavětří, že má manžel beztak poměr, stává se z tatíka zapálený detektiv. A dcera úsměvnému šmírování chtě nechtě propadne s ním. Možná je ztracená i v tom, jak zůstat atraktivní a zajímavá pro svého partnera. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ovšem znovu chybí to, co zdobilo třeba mnohými právem milované Ztraceno v překladu: spontánní sekvence, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce. Nabízí sice odlehčené scény i přirozenost, navíc se může spolehnout na gentlemanského svůdníka Billa Murrayho, přesto její sdělení, že mnohdy řešíme složité situace ještě mnohem komplikovanějšími způsoby, je přeci jenom trochu málo.

Verônica Torres se rozhodně nenarodila proto, aby přepisovala výpovědi nebo zakládala policejní důkazy. Ostatně divák už se o tom stihl přesvědčit. K problematice týraných žen je přistupováno poměrně zajímavě a drsně, každopádně víc sãopaulské špíny bych rozhodně uvítal. Zoufalá hlavní hrdinka mezitím nahrává „rozlučkový“ vzkaz svým nejbližším, ač ji chce její kmotr, náčelník Carvana dál chránit. Zkorumpovaní jsou ale zřejmě téměř všichni. Finále tím pádem docela překvapivé, jen s tím „Italem“ to působí, jakoby tvůrci netušila, jak to celé uzavřít.

Háky zabodnuté v kůži, třesoucí se celé tělo, krabice na hlavě. Násilník má znovu choutky. Janete sice otočila a věří v lepší příští, ale přeci jenom se pokusí o poslední zoufalý čin. Brazilské São Paulo na můj vkus málo tepe životem, je málo drsné a špinavé (a ono určitě je), snad jen tu korupci (policie, soudy, úřady) už cítíme. Verôniky rodina je vyděšená, ale už není cesty zpět, ač se ambiciózní policistce leccos hroutí. Vloupala se nicméně do kanceláře kapitánky Anity a najde pojítko s posledním případem svého otce. Znovu tak tvůrci rozplétají rodinnou tragédii, zdá se, že otec kdysi otevřel Pandořinu skříňku. A jakou roli hraje sirotčinec, ve kterém právě kapitánka vyrůstala? Co je tedy hlavním motorem projektu? Chytnout sériového vraha, urovnat vztahy v rozpadající se rodině, odhalit korupci ve sboru?

Nemyslím, že by to bylo nějak překombinované nebo nevěrohodné. Naopak. Předlohu má na svědomí Ilana Casoy, specialistka na sériové vrahy, a Raphael Montes, ve své zemi uznávaný autor napínavých románů. Násilí páchané na ženách je silné a stále aktuální téma. Nedoceněná policistka narazí při pátrání po internetovém predátorovi na pár, za kterým stojí děsivé tajemství. Verônica míří za dalším důkazem a z auta má za pár okamžiků cedník. Střelci rozhodně nebyli žádná ořezávátka. Holt je cosi shnilého v policejním sboru. Možná bych čekal, že to (útok ozbrojenců) okolí bude víc řešit. Janete je po další „neposlušnosti“ uvězněná doma. Verônice se tak mnohé hroutí.

Týýjo, mámo, voni dokonce ty testy jako posílaj do laboratoří jako až v Americe! Nova sáhla po další zahraniční show, která nás má přikovat k obrazovkám. Všichni se tváří smrtelně vážně, protože tohle bude velké. Dohlíží na to totiž tři pomazané hlavy, zatímco naše osamělé duše se dopředu svěří se svými bolístkami i tužbami, anonymně se očichají, aby se následně nasoukali do svatebního, protože nastal čas, kdy se poprvé potkají před zraky hostů i oddávajícího. Pochybná morální stránka má zalepenou pusu, naopak product placement má zelenou. Tož ale hlavně, „aby měl srdíčko na správném místě!“ Holt věda pomáhá lásce, mně u toho solidně pomohla sklenka bílého.

Brazilské São Paulo na můj vkus málo tepe životem, je málo drsné a špinavé (a ono určitě je), zatím necítíme nějakou velkou míru korupce a kriminality. I když k té už se pomalu dostáváme, protože Brandão se zdá být nedotknutelný a ani na vlastním oddělení nemá nedoceněná Verônica zastání. A něco tají i její kmotr, policejní náčelník Wilson Carvana. A Verônica udělá několik zbrklých kroků a dál se jí nedaří dokázat, že Brandão zločiny spáchal. Na toho navíc zase jdou choutky. Janete, která dostala za svou „neposlušnost“ pořádný výprask, zajímá, kdo byla starší zjizvená žena se zdeformovanou paží. Je to svižné a graduje to náramně, tak uvidíme.

Verônica Torres se rozhodně nenarodila proto, aby přepisovala výpovědi nebo zakládala důkazy. Jenže rodinná tragédie před lety utnula její kariérní plány. Teď díky ní tým dopadl sexuálního predátora, který se vydával za Itala a své zdrogované oběti fotil nahé. Ovšem ona chce jiné zvíře – násilnického podplukovníka vojenské policie Brandãa. Je trochu s podivem, že tenhle případ „dostalo“ úřednické kuře, které brzy poznává, že je to sakra velké sousto. Navíc začíná zanedbávat rodinu. Sestra nedorazila domů, což Janete zřejmě rozhoupe k dalším krokům. Ptáček ovšem dostane další lekci. K problematice týraných žen je přistupováno poměrně zajímavě a drsně, každopádně víc sãopaulské špíny bych rozhodně uvítal.