castor

Znovu kouzelné. Jeden omyl v podobě přepnutí kanálu a už se nedalo odtrhnout. Podobné skvosty nemají konkurenci a divák vlastně ani moc netuší, jak je pojmenovat. Hodnocení od nuly po pětku beru, protože tohle prostě dokáže „zaujmout“. Raketa, která udělá díru do letadla, načež díru cestující „zalepí“ zavazadly, to se jen tak nevidí. Zároveň bych nestál o pomoc personálu, který chlapíka při vědomí oživuje defibrilátorem. Fyziku základní školy tvůrci zřejmě prospali, scénář vznikal na koleně. Herci určitě svoji účast v tak očekávaném projektu dlouho zvažovali, samotné natáčení muselo být po fyzické i psychické stránce nesmírně vyčerpávající. Tolik dramatických poloh a náročných dialogů.. až mi naskakovala husí kůže!! Výsledkem jest relativně zábavná komedie.. a pochopitelně naprosto stupidní záležitost!! PS: Nekoordinované poskakování cestujících v sedadlech bylo rovněž kouzelné.

Kdo chtěl být toho času trendy, nosil na nohách tenisky Adidas nebo Converse. Do nelichotivého statusu chtěl šlápnout Nike, tehdy těžký outsider, jehož basketbalová divize skomírala s minimem procent zastoupení na trhu. „Stačil“ odvážný nápad hledače talentů i nemalé přispění neústupné matky budoucí basketbalové legendy. A pak už jen bojovat a nevzdat se. Prostě šéfové Nike zariskovali a postavili celou kolekci bot na jediné osobě. A přitáhli do tohohle byznysu zásadní sportovně-právní precedens. Hrdinové zvedají telefony, střídají kanceláře, zasedací místnosti a celé je to, no, trochu ploché. Okolnosti klíčové spolupráce jednoduše nejsou nijak zvlášť zajímavé, čekal jsem větší spád i nějakou zapamatovatelnou scénu. Takhle je to jen o slušné režii a slušných hercích, dobové nostalgii a zatraceně vydařeném soundtracku. Prostě jsem čekal rafinovanější látku, protože takhle je to zase to americké „ač nejsi nějak výjimečný, důležité je věřit, nepolevovat a jít si za svým…“ Neznamená to ale, že se netěším, co duo Affleck s Damonem přichystá příště. Silné tři, slabé čtyři.

Ambiciózní látka, lehce rozpačité zpracování. Kluka mají v kómatu, rodince je tak nabídnuto být prvními, kteří do své péče přiberou robotické dítě. Hoch je jak ze škatulky, naprogramovaná láska je ale pořád jen o jedničkách a nulách. Úvod, ač lehce monotónní, mě zajímal. Než se umělý syn vydává na nebezpečnou pouť světem a potkává sexuálního robota Judea Lawa, moc mě Spielberg se svým týmem bavil. Pak i jeho jarmareční heavymetalový blázinec v podobě roboshow se musí líbit. Poslední desítky minut snímku, který ke svému vzniku urazil sakra dlouhou cestu, už ovšem tolik nelákají. Právě Spielbergovo odbočování na vedlejší, pohádkové, méně atraktivní cestičky mrzí. Bije se tu totiž pesimista Stanley Kubrick (který vysněný projekt chtěl roky natočit) a stále tak trochu optimista Steven, který kdykoliv jde o děti, tak měkne. Jednoduše by na to šel Kubrick temněji. Roboshow je fajn, ale zasloužila si být prostě nemilosrdnější. Poslední třetina neměla být tolik snová a filosofická. Přál bych si holt verzi 18+, dravou, bizarní a temnou. Tady pořád myslíme na to, že v kinosále můžou být i děti. Technicky je to samozřejmě velmi dobré, herecky to platí v bleděmodrém. Je to osobité, ale zasloužilo si to temnější zpracování. Silné tři hvězdy.

Jednotka měla permanentní problémy s kázní, staršina tak požádal o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit za sukněmi. K jeho překvapení dorazí nové posily, jen je tu jisté ale: jde o samé mladé ženy. Pánové bojují na frontě, ony za sebou mají těžké časy a do armády se přihlásily dobrovolně, aby pomohly své vlasti. První velký úkol je tady: v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté. Jsme totiž v Rusku, léta páně 1942. Fajn (krev a mlíko) hrdinky, překvapivě slušná atmosféra, mírné napětí a moc pěkné scenérie.

Člověk, který v rozhovoru dokáže s neuvěřitelnou grácií a lehkostí v hlase spojit dva výrazy „krásné“ a „nasrat“ a na pódiu před zraky tisíců lidí zpívat o břidlicových střechách a svodidlech, co po tmě mu lžou.. Richard Krajčo je nesmírně zajímavý umělec, který si oproti jiným nemusí na nic hrát.

Pokaždé je to velká událost. Právem. Aby také ne, Steven Spielberg se obklopuje velkými hereckými jmény a stálými spolupracovníky, kteří přesně vědí, co mají dělat. Je to skupina veleschopných veteránů a také armáda neselhávajících přihrávačů, kteří na slovo poslouchají zkušeného vypravěče. Ten potvrzuje, že spíš než současné látky mu vyhovují silné žánrové příběhy s nadčasovým přesahem, které se odehrávají v historických (nebo futuristických) kulisách. Všechno vypadá náramně, ladně se přebíhá mezi vážnou a zábavnou polohou, jenže tenhle kousek se zařadí mezi matná dramata (Lincoln, Válečný kůň), nad kterými jásali zejména skalní fanoušci režisérské legendy. Jde o téma, které nám absolutně není blízké (zachycení redakce deníku The Washington Post v době úniku přísně tajných materiálů, které kompromitovaly vládu, včetně jejího podílu na válce ve Vietnamu), ač se tvůrci samozřejmě opírají o univerzálnost tématu, je to precizní, ale bez emocí i bez hravosti Spielbergova já, a ve výsledku jednoduše trochu povadlý tah na akademiky.

Seriál mě tak trochu minul. Sledovali ho bratři, navrch v době, kdy už jsem chtěl spát, tudíž kde je pravda, mě tehdy vážně nebralo. Celovečerní podoba můj názor změnila, takže mě hned od začátku začalo zajímat, co všechno zdánlivě nevinný výbuch v Dallasu roztočí a na co ti chlapíci v bílých skafandrech přijdou. S kůží na trh šli hlavně scénáristé, protože museli dát na papír příběh, který uspokojí jak pravidelné zhýčkané publikum seriálu, tak diváky, kteří tak akorát vědí, že je nějaký Mulder, jehož sestra byla údajně unesená mimozemšťany, a nějaká Scullyová coby jeho racionálně uvažující kolegyně. Právě ústřední duo Duchovny-Anderson, kteří si se svými postavami prožili všechno dobré a zlé, co s sebou úspěšný seriál přináší, je příjemně civilní a vlastně nám i tak trochu dospěli. Stejně jako v případě o deset let mladšího (dalšího) celovečeráku Chci uvěřit na mě dýchla slušná porce napětí a tajemna. V době do bezradnosti upadajícího seriálu to tehdy (1998) byla výhra. A je, když se k filmu vrátím, vlastně pořád.

Veleslavný seriál mi nikdy nějak zvlášť nepřilnul k srdci. Jednotlivé série měly viditelně klesající úroveň a tvůrci jakoby netušili, jak kultovní seriál ukončit. CHTĚL JSEM UVĚŘIT, že s druhým celovečerním snímkem (po deseti letech) to bude jiné.. a hle, bylo!! I když jde vesměs o tuctovou „pojďme z toho ještě něco vytřískat“ kriminálku, dýchla na mě slušnou porci napětí i tajemna. Možná za to mohl ten nekonečný sníh, možná fakt, že tahle dvojice, bok po boku se honící po emzácích a rozmotávající vládní spiknutí, příjemně dospěla. Vysloužilé vyšetřovatele paranormálních jevů Foxe Muldera a Danu Scully tahá FBI z (ne)vyhřáté postele a doufá, že jim pomohou v případu zmizelé agentky. Jenže Mulder se kvůli vykonstruovanému obvinění straní a namísto lidského kontaktu si raději vystřihuje články z novin. A doktorka Scully, traumatizovaná smrtí synka, zase momentálně pečuje v katolické nemocnici o dětského pacienta. Potkávají se doma a v prázdném vztahu jim už nezbývá moc času na emoce. Jenže tvůrci mě už úvodními desítkami minut dokázali slušně naladit (pomohl i profláklý hudební motiv) a slavná dvojice tak chlapíkům z FBI košem nedá. Při pátrání jim bude k dispozici i bývalý pedofilní kněz se zvláštními schopnostmi a mírné vaření z vody může začít.. Vlažným tempem tak dokráčíme až do finále, které stejně jako předešlé scény nijak výrazně nepřekročí průměr, ale holt mi tihle otřískaní (chemie mezi nimi náramně funguje) hrdinové sedli!! Určitě víc, než zbytečný motiv východoevropské mafie, která tu a tam pronese něco česky..

Moje děti dokonale uchvátil, mě docela potěšil. Nová generace potřebuje remaky (z Aladina je třeba tak trochu parkourista) a milovníci původních látek se často při oznámení záměru osypou. Tentokrát tolik nemuseli. Guy Ritchie odvedl v rámci možností solidní práci, všem je nám totiž jasné, že u Disneyho se na experimenty příliš nehraje a jsou meze, které nelze překročit a hrany, které nelze ohýbat. Ritchieho pojetí Krále Artuše mě nebavilo, obecně jeho (i ty ostřejší) kousky moc nemusím. Výprava je nicméně velkolepá a příběh prakticky totožný jako u verze z roku 1992. Jen není animovaný. Ovšem počítačově vymazlený, strhne vizuálem, nápaditými triky, zářícími kostýmy, tanečními scénami. Britka Naomi Scott je fakt kočka, představitel Aladina mi až tolik nevadil a energický Will Smith velmi potěšil. Připomene Fresh Prince, rapuje, divočí a je hlavním pozitivem téhle rodinné podívané, zatímco princezna Jasmína a pouliční zlodějíček Aladin v ozkoušeném podání poznávají vše možné i nemožné o životních hodnotách. Spokojenost. Navíc když si vzpomenu třeba na nedávného Dumba...

Uvnitř sterilní, málo osobitá a zmatená zakázka hollywoodských bossů, u které Tim Burton zřejmě jen asistoval. Jeho kroky z posledních let mě bohužel míjí.. Burton už nebalancuje na hranici mezi originální tvůrčí filmařinou plnou příjemně šokujících nápadů a lákavou komercí, on už jednoduše začal onomu blyštivému průmyslu sloužit. Alenka jest toho příkladem.. Z jeho dítek se vytratila jiskra, lehkost, kouzlo, vtip a dokonce i děj. Jasně, na Alenčině putování si každý něco najde, každému se zalíbí nějaká z těch podivných postaviček, ale ve finále tu máme utahanou vyprávěnku, u níž si vzpomenu za pár let tak maximálně na slušné herce a hlas Alana Rickmana. Není to málo, ale byl jsem zvyklý na mnohem víc..