Ezis

V zásadě inteligentní a nápaditý film, celkem dobře natočený i zahraný. Příjemně mě překvapili představitelé hlavních rolí. Princezna byla roztomilá i důstojná, což už se dnes vždycky nevidí. Pobavila mě úvodní scéna, jelikož hudba i to cestování chodbami vypadalo přesně jako z Harryho Pottera. Hudba samotná se mně ale nelíbila, protože šla mimo dění na obrazovce - znělo to, jako by podbarvovala nějakou akci, i když se na scéně nic moc nedělo. Chtěla jsem dát čtyři hvězdičky za výše zmíněné technické kvality, ale dvě strhávám za to tetování a rapování. Bolest a vzdor se daly naznačit i jinak. Propast mezi pohádkovostí a teenagerským vzdorem 21. století byla příliš velká a náhlá na to, aby ji člověk stihnul přijmout. Pokud propojíte dva úplně odlišné žánry, tak s nadhledem, prosím, a předem na to upozorněte - nebo si pro své téma vymyslete stylizaci úplně novou a originální. Tady sociální drama přišlo, až když byla ustanovena atmosféra klasické pohádky, a bylo to jako rána pěstí do hlavy.

Pro mě jako lotyštinářku byl tento film lahůdka - Lotyši v něm dělají reklamu na svou zemi a zároveň si z ní dělají legraci a těžko se pozná, kdy převažuje co. Rozhovor dvou lotyšských vesničanů stál za to: "Tu polívku vařil Jánis." Minuta ticha. "Jakej Jánis?" Minuta ticha. " Jánis od policie." Anebo scéna na letišti s uneseným letadlem, biatlonisty, pěveckými sbory a krávou. Všichni se klepou, co udělá únosce... a do toho přiběhne kráva a za ní rolník s křikem: "Mana gotina!" (Moje kravička!) .... Ale chápu, proč tu film dostal poměrně nízké hodnocení, protože aby ho člověk plně docenil, musí dobře znát jak Lotyšsko, tak lotyšskou povahu. A i tak je jen na čtyři hvězdičky, protože i komedii by neuškodila hlubší myšlenka.

Hlavní postavou je loupežník Olbram, který bohatým bere a chudým dává, ovšem na scéně se objeví asi až po dvaceti minutách. V tomto případě mně to ale ani moc nevadilo. Jinak je to poněkud se vlekoucí studiová pohádka, kterou z šedi průměru vytahuje neotřelý děj, charismatičtí herci a hlavně jiskry lítající mezi princeznou a loupežníkem. Jejich slovní přestřelky opravdu stojí za to. Vladimír Kratina se výborně hodí na roli loupežníka, u kterého se nikdy nedozvíte, jestli se rozhodl vzít si princeznu pro ni samotnou či proto, že se chtěl stát jakýmsi manažerem království a udělat v něm pořádek. Asi kvůli obojímu.

Pro mě nejlepší česká pohádka. Jako malá jsem z ní viděla jen konec a pamatuju se, že se mně líbila princezna Slavěna a strašně jsem se bála draka. Sice možná není dokonale technicky zpracovaný, ale co byste chtěli od Československa roku 1971? Kdyby takhle vypadali dinosauři v Jurském parku, byla by to ostuda, ale u starých českých pohádek spíš než na technickou dokonalost hledím na to, jestli mají bohatý jazyk a zajímavý děj, jestli mají co říct a rozvíjejí dětskou fantazii. To, že jsem se toho draka bála, dokazuje, že vnější nedokonalost mu rozhodně nebyla na překážku :-) Později se mně Princ Bajaja velice zalíbil. Kvůli nádherné hudbě Vladimíra Sommera, kvůli malebným a přitom ne kýčovitým přírodním scenériím, správnému záporákovi, krásné, hravé a inteligentní princezně Magdě Vášáryové, a samozřejmě také nádherným kostýmům Vladimíra Brehovszkého. O těch by se tu dal napsat celý článek. Líbí se mně, že hodně používá bílou barvu a jeho kostýmy jsou vkusnou kombinací reálných historických stylů (italské renesance a empíru) a pohádkovosti. Měla jsem velké štěstí, že jsem je mohla vidět „naživo“ na výstavě ve Strahovském klášteře a na rozdíl od některých jiných, méně kvalitních, vypadaly moc pěkně i po čtyřiceti letech a zblízka. No a další rozměr pro mě pohádka získala, když jsem si přečetla scénář Františka Pavlíčka i s vynechanými scénami. Ty doplňovaly obraz, který film bohužel nedotvořil do konce: obraz velice propracovaného a moudrého příběhu. Na začátku pohádka prince zastihuje jako laskavého a statečného, ale trochu lehkomyslného mládence, který je odhodlán jít za svým snem, i když přesně neví, jaký ten sen vlastně je. Vypráví o něm svému koni a ten ho nazve „pěšákem snu“. Ve filmu je ovšem princovo vyprávění vynecháno, takže koníkovo „pěšák snu“ zazní tak trochu do prázdna. Během filmu princ postupně dospívá, učí se vytrvalosti, sebezapření a odvaze rozhodnout se pro těžší cestu. Na scénáři se mně nejvíc líbí dvě věci: jednak že se v něm projevuje Pavlíčkova láska k přírodě (princ zachrání nejen koně, ale i lasičku), což je motiv, který pohádkám rozhodně prospívá. A za druhé to, že příběh i postavy mají daleko ke schematičnosti - princ pomůže stařence, ale ta mu nesplní tři přání - jen mu řekne, že záleží na člověku samém, jakou cestu si vybere a kam ho dovede. Ani princova cesta za snem a láskou nejsou jen klasickou „cestou za vysněnou princeznou“ - zajímavou změnou je, že se nikdy nedozvíme, o čem přesně princ snil, ale je zřejmé, že jeho snem rozhodně nebyla prostě jen krásná princezna. Možná to má být nenápadná výzva, aby si na místo princova snu dětský divák dosadil své sny a dospělý své ideály, kterým postupem času začal říkat iluze. I sama princezna je reálná lidská bytost s lidskými vlastnostmi: hravá, trochu povýšená, provokativní, laskavá, odvážná a tvrdohlavá. Je to nejpropracovanější, nejživější postava princezny v českých pohádkách. Do Bajaji se opravdu zamiluje, až když se přesvědčí, že v něm našla záhadného ctitele, obdivovaného hrdinu i přítele. A příběh nekončí tím, že princ získá princeznu, ale až ve chvíli, kdy i princezna osvědčí svoje odhodlání jít za svou láskou a něco pro ni obětovat, a oba dohromady osvědčí svou schopnost spolupracovat (to už ve filmu chybí). Za scénářem je zkrátka cítit ruka člověka, který má cit pro jazyk, fantazii, laskavost a srovnané hodnoty.

Souhlasím s uživatelem Ollie235 - vůbec nechápu, proč u nás tenhle film není k dispozici, protože je naprosto výborný. Z Hollywoodu se přeloží kdejaká hloupost, a tahle perla nám zůstává skryta... A to prosím říkám přesto, že jsem anglistka a ruštinu dost nesnáším! Jinak "tři ruští kamarádi", to není úplně přesné, protože jeden z nich je Fin (Ville Haapasalo). Tomuhle filmu nemůžu dát nízké hodnocení, protože jednak mě donutil uznat, že se mně ruská tvorba může občas i líbit, a jednak mě svého času zachránil od mé první a poslední zimní deprese v Lotyšsku (v polovině března 2009 už Lotyši měli vyrobené titulky, to byla rychlost... Rusko jim ten film asi prodalo ještě před premiérou). Chechtala jsem se po něm ještě čtrnáct dní. Když ztřeštěná komedie, tak Francouzi nebo Rusové! Tohle je film, ve kterém se může stát naprosto cokoliv. Od setkání s opravdovým svatým Valentýnem až po dlouhý konvoj policejních aut, jenž přes celý New York pronásleduje Rusa, který se ve vyhlídkovém autobuse šílenou rychlostí řítí na letiště, aby stihl vyznat lásku jedné slečně, ještě než mu navždy odletí do Kanady. A dotyčná slečna mu z domova volá: „Ale Igore, já nikam neletím!“ Sympatičtí hlavní hrdinové, trocha moralizování á la Neználek versus Modroočka a spousta fantazie a legrace.

„Dnes v noci nespíme / nebudeme spát.“ Jedna noc, jedna vražda a čtyři lidé (zkorumpovaný policista, jeho žena, modelka a nesmělý mladík). Na tenhle film mám pěkné vzpomínky, protože jsem se z něj naučila několik svých prvních estonských slov. Také mně utkvěla postava ztvárněná Priitem Võigemastem, která bydlí u železnice a lépe než v ženách se vyzná ve vlacích. V popisu tohoto filmu by asi na prvním místě mělo být „drama“, protože na thriller je tento film příliš klidný (inu, Estonci) a jde v něm hodně o vztahy a sebereflexi. Ale osobně si myslím, že by filmu bývalo neuškodilo více prvků thrilleru a méně prvků dramatu, protože psychologické části jsou dost neumělé. Dávám ***. Jako „klidný thriller“ je to výborné, ale vypadá to, že se Estonci v té době ještě učili točit celovečerní filmy – mnohdy je polopaticky vysvětleno to, co mohlo být zajímavě naznačeno. Plus jedna hvězdička za nádherné noční scény z historického centra Tallinnu, mínus jedna hvězdička za Carmen Kass, která je opravdu jen modelka.

"Nikdo do Tebe není větší blázen než já". Na tento film, kde se podruhé a naposled setkali Aamir Khan a Madhuri Dixit, jsem se moc těšila, ale ve výsledku mě dost zklamal. První část je příjemná komedie, kde všichni předvádějí na Bollywood celkem slušné herecké výkony a Aamirovy pokusy upoutat Madhuriinu pozornost jsou neotřelé a vtipné. Hudba je poslouchatelná a klipy roztomilé. Ve druhé polovině ale značně stoupne míra agresivity a film upadne to bollywoodských klišé asi nejvíc ze všech bollywoodských filmů, které jsem kdy viděla (dramatické vyvrcholení událostí při zásnubách, rozhodování na poslední chvíli, přepadení kladného hrdiny pohůnky záporného hrdiny atd.). Madhuri nedostane příležitost si zatancovat, což je velká škoda. Navíc Aamirova láska přeroste v téměř agresivní posedlost a on sám v podstatě ztratí kontakt s realitou: začne všem tvrdit, že si Madhuri vezme za ženu a veškeré příbuzenstvo sezve na svou neexistující svatbu s ní. Proto když se Madhuri na samém konci filmu rozhodla, že Aamir je pro ni přece jen ten pravý, jen jsem nechápavě kroutila hlavou. Za tímto vývojem událostí stojí velice indické myšlení, navíc indické myšlení konce 80. let, které je mně a nejspíš většině Evropanů cizí. První část bych ohodnotila třemi hvězdičkami, druhou část jako „odpad“, takže výsledek: *. Bollywood umí mnohem propracovanější děje, zajímavější závěry i lepší kostýmy a hudbu.