Princ Bajaja

Princ Bajaja ve filmovém zpracování Antonína Kachlíka si dokázal uchovat strašidelnou děsivost syrovosti starodávných příběhů, kde pohádkové bytosti s nadpřirozenými schopnostmi vládnou osudům, myšlenkám i činům. Díky zachovalému duchu archetypálního způsobu vyprávění se podařilo vytvořit poetické obrazy. Dětem ponurá nálada přinese záchvěvy strachu. Humorný nadhled se zde nenajde, přesto má tato filmová pohádka své osobité kouzlo a vznešenými tahy maluje smutnou rytířskou píseň s pochopitelně šťastným koncem. Hlavní mužskou postavou je princ Bajaja (zajímavý Ivan Palúch s hlasem Petra Štěpánka), dobromyslný člověk se skrytou identitou na své životní pouti k opravdové dospělosti spravedlivého a moudrého vladaře. Hlavní ženskou postavou je princezna Slavěna (půvabná Magda Vášáryová), nedozrálé kvítko uprostřed nesmiřitelnosti nadpřirozené síly pohádkového světa. A osud si občas krutě a zvráceně zahrává s lidmi. Hlavním padouchem je Černý princ (velmi zajímavý František Velecký s hlasem Petra Čepka), všehoschopný a vynalézavý vůdce loupeživé bandy. Není zvyklý na odmítání a násilně si bere vše, co se mu zalíbí. Důležitou postavou je mluvící kůň (hlas Petra Štěpánka), který si vybral svého pána, aby bděl nad jeho správným směrem životního poslání. Každou pochybnost nekompromisně zahání a udržuje hrdinu ve skromnosti, ostražitosti a lidskosti. Z dalších rolí: smutný král a trudnomyslný otec Slavěny (příjemný Gustav Opočenský), poslušní pohůnci Černého prince (Jiří Krampol, Josef Kubíček s hlasem Josefa Hlinomaze a Karel Hábl), snaživý princ a vystrašený nápadník (Jiří Ptáčník s hlasem Jaroslava Satoranského), bezelstný starý zámecký zahradník (Vladimír Hlavatý), moudře radící stařenka (sympatická Vlasta Jelínková), či vystrašený hostinský (Miroslav Vlček). Zdůrazňovaná skromnost a pokora učí trpělivosti na počátku i v průběhu svízelné cesty k určenému cíli. Díky děsuplné strašidelnosti má filmová pohádka osobitou podobu. Nekonejší, znejišťuje a poeticky rozpráví. (06.04.2017)

Nebýt toho nepříliš povedeného loutkového draka, byla by to výborná, místy skoro akční, a svým téměř syrovým nádechem netradiční pohádka. Od úvodu, kdy princ zamkne prázdný hrad, strčí klíč pod rohožku a s uzlíčkem přes rameno vyrazí do světa, po závěr, kdy jsou padouch i jeho banda bez milosti naházeni přes hradby do strže. Působivá atmosféra, dobře gradující boj dobra se zlem vedený hned v několika rovinách, nechybí na pohádku poněkud kontroverzní momenty (bičování koně), a navíc fajn princ, který konečně nevypadá jako typický zhýčkaný hezoun. (29.09.2011)

Niektoré časti zúfalo dlhé a bez dramatického náboja. Kým inde sú trikové scény s drakom postupom času vtipné, tu sú tak otravne natočené, že sú trápne... Poteší netradičná miera brutality (dokonca aj hlava draka je od krvi a na zemi sa ešte metá ), ale samotné súboje sú slabé (o to viac si tvorcovia užili nekompromisné zhadzovanie zloduchov z hradieb). Krátke, a pritom strašne dlhé... (23.12.2014)

Děj je sice pořád to samé dokola, přesto povedená a zábavná pohádka, která má příjemnou, místy i vážnou atmosféru. Herecky slabší obsazení, které se projeví zejména na kvalitním projevu a výkonech herců. Efekty raději moc komentovat nebudu, protože vyvrcholení pohádky souboj s drakem je spíše vrchol filmařského diletantství a trapnosti. Není to sice žádný vrchol české kinematografie, ale mám pohádku celkem rád. 5/10. (25.12.2019)

Slovenské pohádky české spisovatelky mají své neopakovatelné kouzlo. A stavějí tak pomyslnou laťku pro každého, kdo je chce převést do filmové řeči, proklatě vysoko. V případě BAJAJI - už to jméno je mnohovýznamové - se oběma scénáristům minimálně podařilo dostat do filmu Němcové neuvědomovaný vlastní bohatý tvůrčí vklad (Kachlíkův BAJAJA rozhodně není DVACÁTÝM DEVÁTÝM). Mnohé může být v této souvislosti zpochybňováno, je však zřejmé, že volba krajiny, mystické ovzduší, skrytý i viditelný boj dobra se zlem tu mají skutečně bájeslovnou - ne jen "pouze" pohádkovou - atmosféru. Ivan Palúch je opravdu "šumný chalan" a mladičká Magda Vášáryová skutečně krásnou princeznou Slavěnou. Děj má svou gradaci a i poučenému divákovi se značnou autorskou zručností sugeruje pocity nepředstíraného napětí a nejistoty. Plnokrevná pohádka tak zůstává plnokrevnou pohádkou i tam, kde ji vývoj filmového řemesla (to slovo rozhodně není míněno hanlivě) viditelně překonává. Co zůstává nepřekonané a minimálně pro mne stálé, to je onen opojný pocit krásy a vnitřního uspokojení z báječné pohádky, která, převedena na stříbrné plátno, je ještě hezčí a vábivější než ve své literární podobě. Určitě nejsem sám. (28.08.2007)