dejavu26

Skvělé drama o potlačení viny, které dnes a denně vídáme kolem sebe. Viníci si umí odůvodnit jakoukoliv vinu a omluvit sebe samé, až tomu někdy i sami uvěří. Vězení je vždy plné „nespravedlivě“ odsouzených a my si marně lámeme hlavu, jestli je viník blázen, lhář, hrající na efekt, či svým omluvám a výmluvám sám uvěřil.Hudba však byla dost zklamáním. Za takovou šumařinu, jako předvedl varhaník zejména v Bridge Over Troubled Water, by se rděl studem i třetiřadý pianista, ale ani ostatní hudební kousky to moc nevylepšily. U filmu, prezentovaného jako hudební a s takovou časovou plochou a velkolepým nástrojem, jsem tedy čekala mnohem víc.

Skvělý herecký výkon hlavního protagonisty, krásná hudba i kamera. Nedbalost scénáristy, který se pokoušel namluvit divákům, že hemofilie je nemoc bělochů a syn ji zdědil po bělošském otci, ač i dítě ze střední školy ví, že hemofilii může přenést pouze matka, dost zamrzela. Víc, než nejasný konec, kdy nebylo zřejmé, jestli hrdinovy slzy jsou z deprese z toho, že má AIDS, nebo úlevy z toho, že ho nemá..

Tenhle film byl pro mne překvapením roku. Když jsem viděla upoutávku, téma mne nijak nelákalo a obávala jsem se trapné křeči, ale nestalo se. Tak vtipnou a chytrou komedii, která není založena jen na volné skladbě vtipných gagů, ale na uvěřitelném, avšak ne předem předvídatelném ději, jsem neviděla několik let a v české kinematografii je dobrá komedie vzácný klenot. Herci se překonávali, všichni podali skvělé výkony, příběh měl spád, muzika do něj skvěle zapadla. Ráda se k tomuto filmu budu vracet pro dobrou náladu.

Citlivý, introvertní příběh, který nezaujme akčním dějem nebo překvapivou pointou, ale skvělými hereckými výkony Petry Špalkové (škoda, že se ve filmech objevuje čím dál vzácněji), Táni Medvecké i Jiřího Schmitzera, podbarvenými úžasnou muzikou od Kazet a působivými exteriéry i interiéry, ale též solidním, uceleným výběrem výtvarných děl. Příběh umírajícího muže mezi dvěma sebe obětujícími se ženami zaujme tím, že v centru děje není umírající, ale ti kolem něj a děj se odehrává nikoliv manifestovaně, ale skrytě. Musela jsem pak přemýšlet o tom, jak umírající osobnost stále budí kolem sebe někdy až nezasloužený respekt a ze strachu staví hráze zloby a jak nesmírně těžká je péče o kolem sebe kopajícího člověka, pro kterého je soucit a slabost horší než smrt. Je to těžké dokonce tak, že si člověk sáhne na dno a nemá sílu řešit své ego, žárlivost, peníze, budoucnost nebo společenské postavení. Důležité je jen tady a teď a zvládnout minutu po minutě. Postavu Jarky (T. Medvecká) pak evokuje text závěrečné písně v titulcích Jizvy: „I když jsi pryč a jizvy už jsou zahojený..., jsme propojený“a onomu propojení pak obětuje klid v rodině a otevírá starou ránu nevěry svému manželovi. Kupodivu však nenastane rozklad a chaos, ale katarze; jasné nebe po bouři, kdy Jarka svým klidem ustojí nejen těžkou rodinnou situaci u sebe doma, ale i pozici té nechtěné navíc ve vztahu ke svému bývalému milenci a jeho přítelkyni. Nádherný, chytrý, dobře udělaný a nevtíravý film, u kterého jako minus vidím jen otevřený a nijaký konec, který mne nikam nezavedl, abych o něm mohla dál přemýšlet.

Další romance ve stylu „Svedená a opuštěná“, tentokrát z homosexuálního prostředí, vyprávěný z pohledu bývalého milence výstředního pianisty. Slušný a poctivý chlapec, kterého zlý a zhýralý boháč donutí nejen žít uzavřeného ve zlaté kleci, ale vysloveně proti jeho vůli mu vnutí plastickou operaci a drogy, zneužije opravdové lásky plachého chlapce, který nepoznal domov, aby ho pak vykopnul jako chudáka s pár igelitkami a závislostí na koksu na ulici. Tento chudáček bez mrknutí oka odepsal své pěstouny, i svůj sen se stát veterinářem, aby se stal hračkou boháče, nám o svém životě bez pianisty cudně neprozradil ve filmu mnoho dalšího. Jen obyčejný zjev a normální šaty hrdiny na konci filmu dají tušit, že se z toho „nějak dostal“. Na sklonku života se ve zhýralcovi pohne svědomí, aby si zneužitého chudáčka přivolal na smrtelnou postel se s ním rozloučit, ovšem ne až tak moc, aby se tomuto andělovi, který jediný to s ním myslel dobře, omluvil a něco ze svého majetku mu odkázal. Příběh tedy sám o sobě značně subjektivní a diskutabilní a bez zajímavého děje, pokud vás tedy neohromí kýčovitá pompéznost Liberaceho vily, obřích prstenů a vykroucených kožichů a rób, dotažená do maxima. Zachraňují to jen excelentní herecké výkony obou hlavních představitelů, které by mne však nepřitáhly k obrazovce se na to podívat znovu.

Po dlouhé době nádherný film, který mne silou lidskosti a příběhem zcela dostal. Zbytečné ho rozpitvávat, vše dokonale sedlo do děje a bylo skvělé jako celek. Navedlo mne to na spoustu úvah a vzpomínek na lidi, z nichž někteří odešli dobrovolně ze života nebo žijí jako zlomené stíny. Na které osud naložil víc, než unesli a se svou ránou se někdy pokoušeli marně srovnat dlouhá léta. Jako by hrůza, kterou jim provedli jiní lidé a kterou si nezasloužili, se stala zároveň jejich cejchem a cenovkou nebo osudem, který jim předurčil, že nemají žádnou cenu. A o tom, že pod maskou klauna se někdy skrývá ten nejhlubší smutek. Nebo o tom, jak tenká je hranice mezi hrdinou a poserou a že někdy rozhoduje pouze síla okamžiku. Moc díky za tenhle počin.

Pěkné, uklidňující, ale, bohužel, velice vykrádající Koyaanisqatsi, které je nepřekonatelné. A to jak vizuálně, tak hudebně. Samsara je jeho slabým odvarem a nepovedenou kopií, i když nedosahuje takového kýče jako Baraka. Co jsem však ocenila jako původní a zajímavé, byla skeč mima s hlínou, ač mi tam obsahově moc nezapadala, aspoň rozptýlila trošku tu hypnotizující nudu a tísnivé záběry z drůbežárny.

Nejdepresivnější film, který jsem viděla. Pokaždé si na něj vzpomenu, když padají kroupy.

Kouzlo tohoto filmu mi zůstalo bohužel skryto. Jen nuda, vyplněná z velké části žvaněním o americké národní indukované psychóze - baseballu a do toho se snaží pár špatně psychologicky koncipovaných postav dojmout pomocí klišé bez fantazie.

Film mne trochu zklamal. Nádherné exteriéry, skvělá kamera, několik zajímavých herců a přitažlivé téma slibovalo silný zážitek, ale zdlouhavé a zbytečné scény, které byly střídány nepochopitelně kouskovitým, uspěchaným a přeskakujícím, jakož i nedotaženým dějem, mělkost a nečitelnost postav a nudná hudba, mne prožitkově nikam nezavedly. Není to v žádném případě vina herců, ale mizerného scénáře a režiséra, který si zřejmě zvykl ze svých předchozích seriálových děl, že o poutavý děj jde až naposled, hlavně, aby tam bylo hodně surovostí a znásilněná šťabajzna. Zůstala jen úleva na konci, že ten nepřetržitý sled nejasného násilí, prchání a skrývání ve tmě, už budu mít konečně z krku. Opět se i zde vyskytla klasická bolest českého filmu - přeřvané ruchy a často nezřetelný a tichý hovor postav, kterým místy nebylo dobře rozumět. Škoda. Dávám *** za to pěkné prostředí a kameru, ale už nebudu mít chuť na to mrknout znovu. Paradoxně asi nejzajímavěji zahraná byla postava sovětského oficíra. Konec též vnímám jako absurdní.