IviDvo

Jediné, co jsem před festivalem o Anoře věděla bylo, že by to mělo být o striptérce, která se seznámí se synem ruského oligarchy, a velmi rychle se chtějí vzít. A myslím, že to je vlastně to jediné, co případně potřebujete vědět. Až se to k nám dostane, běžte na to do kina a slibuju, že se budete dobře bavit. Dostane se vám solidní dávka harmonicky vyváženého dramatu s komedií. Co mi na tomto filmu přišlo hodně zajímavé, je to… že většina postav mi vlastně nebyla uplně sympatická, (což většinou potřebuju k tomu, aby mě film plně vtáhl), ale i tak mě to neskutečně bavilo, protože je to celým hereckým ansámblem naprosto dokonale zahráno. Z ocenění Zlaté palmy v Cannes mám tudíž docela radost. [Festival de Cannes 2024]

Demi Moore is back! A v takovéhle pecce! Když se mě kamarádka zeptala o čem to je, řekla jsem: něco jako Smrt jí sluší, ale modernější, odhalenější, upřímnější, odvážnější, syrovější, psychologičtější, a hlavně… krvavější! Neskutečně dobře jsem se bavila, ale zároveň mě film donutil přemýšlet... Sama si stárnutím ještě v tuto chvíli zatěžovat hlavu nemusím, ale čeká mě to, a mám kolem sebe ženy, které jsou v podobné fázi života jako hlavní hrdinka (jen nejsou slavné), a vidím, že je to těžké břemeno… Tělo není tak svěží a pevné jak bývalo, muži se za vámi už neotáčí… a strašně moc si to dokáže zahrát s psychikou, a sebehodnotou... to je podle mě vykreslené dokonale. Co si budeme povídat, svět vždy byl, stále je a asi vždy bude klást obrovský důraz na vzhled. A pak o vás, vaší hodnotě a vašem životě rozhoduje takový slizák, jako ten, kterého hraje Dennis Quaid: perfektní kontrast. Za mě filmový zážitek roku, který si dám, i přes tu finální přehnanost a absurdnost, mile ráda ještě jednou. [Festival de Cannes 2024]

The Seed of the Sacred Fig je komorní, ale silné rodinné drama. V první části se postupně seznamujeme se všemi členy rodiny. Jakým způsobem je ovlivňuje sociální dění v zemi, ale zároveň i osobnější změny, způsobené pracovním povýšením otce, což pro rodinu znamená větší opatrnost, ostražitost a uváženost v tom, s kým se stýkají, komu co říkají apod. Zdá se, že si rodina žije poklidným životem, až do dne, kdy musí ošetřit kamarádku jedné z dcer, která utrpěla vážné zranění, když se účastnila demonstrace. To rozpoutá první rozepře mezi matkou a dcerami, ale před otcem se vše tají… ten je v první části filmu spíš upozaděný. V druhé části sledujeme hon za pravdou o zmizelé služební zbrani. Pomalu se odkrývá charakter otce, který podezřívá své dcery a sklouzne k praktikám vyslýchání, které má osvojené z práce. Ve finále to pak trochu působí jako takový íránský Shinning. Tento přechod mohl být skvělý nápad, ale pro mě bohužel moc nefungoval, protože se postavy přestaly chovat logicky. Nechápu, proč to všichni zúčastnění nechali zajít tak daleko, jejich počínání mi nepřipadalo vůbec racionální, naopak bylo naprosto zbytečně vyhrocené. Kdyby se zkrátila první část filmu a dalo se víc prostor tomu, abychom hlouběji poznali postavu otce, možná by vše dávalo mnohem víc smysl. Přitom ale první část filmu je mnohem zajímavější, protože nastavuje zrcadlo společnosti. Odkrývá rozdíly mezi starší zásadovější generací, pro kterou je Bůh zákon, a mladou generací, která touží po větší svobodě, smysluplnějším systému a spravedlnosti. Kdyby toto bylo hlavním motivem filmu, myslím, že by měl mnohem větší a silnější dopad. [Festival de Cannes 2024]