Jenda1250

milý film z norského venkova o vyrovnávání se s minulostí, o křivdách, tajemstvích, starých láskách, smíření... a přesolených bramborových knedlíkách. Je to často víc komendie než drama, jak to v norské kinematografii bývá.

bylo to lepší než pilcherová, ale to jaksi nestačí. Naprosto neuvěřitelné charaktery postav - což je problém scénáře, protože herci zdá se dělali co mohli. Spíše než psychické potíže postav bych to viděl na inspiraci Aspergovým syndromem (především scény s obálkama, ovladačema - Robert de Niro); bipolární porucha vypadá poněkud jinak; nehledě na to, že psychicky nemocní lidé jsou spíše introverti, po práškách s třesem v rukách, smutnýma očima, což se vysazením prášků nespraví. Nakonec nejzajímavější byly vedlejší postavy. Jenifer je pěkná, cene akademie dostala ale asi za znalosti výsledků ve fotbale, pití piva z flašky a že se (před začátkem filmu) vyspala se všema v kanclu. Asi ta představa přišla komisi rajcovní. ___ Mohl to být klidně příběh na pokračování do radia, protože se děj nehraje ale vypráví. Proč nás tím musejí trápit 2 hodiny? Až budu chtít vidět silný příběh o drogách, pustím si Requiem for a dream, skutečně duševně nemocnou postavu zase najdu v Melancholii (Justine) a romantičtější byly snad i Hunger Games.

je těžké hodnotit film, který staví na skutečném dobrodružství a snaží se k námětu přistupovat "dokumentaristicky" a přitom diváka nenudit. Autoři se tedy pokusili snímek natočit napínavěji "v mezích" reálií. A docela se to povedlo. Ikdyž příběh i konec je mi známý, nebyl mi osud hrdinů lhostejný, naopak jsem jim držel palce :-), je tam i pár lekaček, nečekal bych to v daném žánru. Tradičně norsky bezprostřední a lidské (bohužel je tam i cítit snaha zaujmout širší, zahraniční publikum, takže dochází ke zjednodušení charakterů postav, některé teatrální výjevy...), bohužel snaha o vytvoření dokonalého prostředí narazila na technologický/finanční strop a digitální efekty (a že jich je použito hodně) nevypadají příliš realisticky (především v kontrastu se skutečnými kulisami). Potěšila i drobnější role Liv v podání Agnes Kittelsen. Jeg kan ikke svømme. Viděno v kině 10.9.

Origins vysvětluje vcelku úspěšně mezírky v příběhu X1 a X2, nadruhou stranu v několika momentech vyvolává další otázky: jakto, že telepat-zachránce na konci filmu vystoupí z vrtulníku po svých ochrnutých nohách? I přes tenhle iritující detail si udržuje tempo po celých 100minut, až mě překvapilo minimum stupidních dialogů. Wolverine je dospělejší než First class a neprávem se potácí slabě nad 70%, mám-li vzít jako etalon právě nejnovější X-men fc. CHYBA VE FILMU: ač je několikrát zmíněna Kanada jako dějiště příběhu, farma, kam wolverine doběhne, je na Novém Zealandu (pravděpodobně nad Lake Whakatipu, Dart valey). při jízdě na motorce v lese v jeden okamžik projíždí listnatým lesem na NZ (beech tree - obdoba našeho buku), po střihu jede ale v čistě borovicovém a takhle několikrát za sebou... Stejnětak při leteckých záběrech jsou jednou snímány vršky jehličnanů (Canada), v další scéně zase New Zealand. Nikterak to neubírá na dojmu, ale filmaři by si měli dát větší pozor na nepodstatné detaily.

Neměl jsem nějaká vysoká očekávání, tudíž jsem nebyl ani příliš zklamán. Pomalu plynoucí děj s prostinkou zápletkou nezachrání ani futuristické oděvy obyvatel kapitolu, ani poněkud naivně vykreslené mezilidské vztahy (srdceryvná retrospektiva...). Po dvou hodinách jsem si skoro říkal "už se konečně dovražděte!"... Masivní kampaň je asi hlavní příčinou popularity The Hunger Games, nikoliv kvalita filmu jako takového. Chybí hlubší poselství (krom rozdílu mezi chudými/zaostalými kraji a bohatým/vyspělým Kapitolem), napětí; na aktérech mi vůbec nezáleželo - neměl jsem se s kým ztotožnit. Ve filmech tohoto typu musím hlavním hrdinům fandit - bohužel tady nemám potřebu, protože je vcelku jasné jak to dopadne. __ Tato hvězda na nebi dlouho zářit nebude.

Ten, kdo čeká film o konci světa, bude jistojistě sklamán. Nejde ani o srážku s jinou planetou, ani o devatenáctou jamku. Autor nám ukazuje absurdiu dnešního materiálního konzumního způsobu života a snaží se nám ukázat, co je důležité. Charakterově nejúžasnějšími zástupci tohoto myšlení může být manžel Claire anebo zaměstnavatel Justine. Matka pohrdající manželstvím, otec milující ženy ale který nerozumí své vlastní dceři... proč nám tohle všechno režisér ukazuje? Snaží se vytvořit věrný obraz našeho světa jako protipól charakteru hlavní hrdinky. Ač se snažil sebevíc vyjádřit projevy duševní choroby, většina diváků (soudě podle ohlasů) to stejně neviděla. Není se čemu divit. Odcházení Justine z vlastní svatby, nepředestavitelná únava a ospalost, neschopnost primitivních úkonů jako nástup do taxíku, citové vypění střídané chladností až krutostí, nechutenství následované nezřízeným pojídáním čokoládiček... Kirsten hrajě naprosto věrohodně (aby ne pod taktovkou duševně nemocného režiséra, který takové stavy zná), až na oči. Může se snažit sebevíc, ale bolest a utrpení v pohledu se zahrát nedá. Naproti tomu perfektně stvárnila tíhu vlastního těla, neschopnost se unést (pokud jste někdy viděli člověka stiženého touto chorobou v jeho slabé chvilce, skutečně vypadá jako svázaný provazy, každý krok vyžaduje obrovské úsilí). Ovšem ani nezapomíná poukázat na genialitu těchto osobností (fazole; I know such things). Hluboké citové prožívání maličkostí otupuje celkovou citlivost, v druhé části filmu je právě Justine jedinou postavou, která nezmatkuje. Konec světa je jenom malá nepříjemnost v porovnání s jejími vnitřními city. Je připravena, smířena se svým osudem a osudem lidstva, naopak je svým způsobem ráda že vše skončí. Vyvstává tedy otázka - kdo je na tom nakonec lépe? My, nabo oni? Beztak každý umírá sám.